Svaly po celém těle, krátký sestřih, černé brýle, naleštěná zbraň, pečlivě zavázané kanady, drsné chování a spousta průpovídek. Duke Nukem, hrdina nejednoho z nás. Snad každý chtěl být jako on. Stovky a někdy i tisíce hodin strávených zíráním do monitoru, daleko od skutečného světa. Vsadím se, že takto na Duke Nukema nevzpomínám sám.
Když jsem dostal za úkol popsat nějakou opravdovou klasiku pro PC, ani chvíli jsem se nerozmýšlel. Výběr byl jasný - Duke Nukem 3D! Je mi jasné, že mnozí z vás nyní namítají existencí mnoha dalších a převratnějších titulů – mně se však mezi všemu vryl do paměti právě neodolatelný hrdina s příšerným vychováním. Řekne-li se herní 3D klasika, vzpomenu si okamžitě na 5 her. Wolfenstein 3D, Doom 1 a Doom 2 (teď už i Doom 3 -od kterého se očekává, že se stane další klasikou -ale to už moc předbíhám), Quake a samozřejmě Duke Nukem 3D.
Kde se vzal, tu se vzal
Celé to vlastně začalo dvěmi naprosto nenápadnými, ale velice úspěšnými plošinovými střílečkami Duke Nukem I (1991) a Duke Nukem II (1993), na kterých se programátoři 3D Realms oťukali, aby následně pozvedli hlavy k jejich vrcholnému dílku Duke Nukem 3D. Jejich počin se stal ihned po vydání naprostou senzací. Snad každý harddisk, který byl vyroben roku 1996, měl tu čest alespoň jednou roztočit na svých plotnách ďábelskou kombinaci do konce dotažených nápadů a skvělé hratelnosti. Syrové poznámky hlavního hrdiny si s ním tiše pošeptával snad každý, kdo zrovna seděl před monitorem. Koho jednou hra zlákala, už jej nikdy nepustila. Co vlastně všechny tak přitahovalo?
Byla to do té doby nepoznaná interaktivita prostředí, ve kterém se hráč pohyboval. Téměř na všechno se dalo sáhnout, vše bylo neuvěřitelně skutečné. Vypínač nebyla jen textura na zdi, ale reálná věcička sloužící k vypnutí a zapnutí světla. Zrcadlo skutečně fungovalo jako zrcadlo a mohli jste si tak v něm našeho hrdinu pořádně prohlédnout. Pokud jste se ocitli v místnosti, která sloužila jako kino, běžel na plátně nějaký ten animovaný obrázek. A to není ani zdaleka vše. Výše jmenovaným 3D Realms bezezbytku naplnili své heslo REALITY IS OUR GAME.
Mikrofon už čeká… * Tak to všechno začalo, prvním dílem Duke Nukem * Závěrečný boss na stadiónu
Dalším tahákem hry byl jednoznačně humor, kterým autoři ani v nejmenší nešetřili. Kde jinde by bylo možné vidět mimozemského zabijáka sedícího na záchodě? Nebo nepřátele dívající se na již zmiňovaný film v kině? Ve které jiné hře si šlo zazpívat v baru u mikrofonu Born to be Wild? Nechat vydělat slečnu u tyče nějaký ten doláč se slovy Shake it baby? Močením na toaletách si odlehčit a zároveň i přidat zdraví? Zábava, to bylo to, co dotahovalo hratelnost k jejímu vrcholu.
Nepřátelé, jediná to slabina?
Celou dobu jsem zatím mluvil pouze v superlativech. Nepřátelé, právě to byla zřejmě jediná slabina hry, která však tehdejší hráče ani v nejmenším nevzrušovala. Opravdu záleží na tom, z jakého pohledu se na hru díváme. Pokud bychom se na hru dnes, v době více než dobré AI, byli nepřátelé naprostí moulové, kteří měli k umělé inteligenci opravdu hodně, hodně daleko. V roce 1996 však byla situace jiná a i když nebyli protivníci Dukea žádní chytráci, o nikterak závažný nedostatek se nejednalo. I hře samotné tento nedostatek na popularitě nikterak neubral – drobná zaváhání svých tvůrců totiž doháněla průkopnickými nápady.
Průkopnické myšlenky
K Dukovi nás táhla také rozmanitost kol a jejich technické vymoženosti. Hrálo se všude od ulic LA, hasičské stanice, banky, hotelu, ponorky, pod vodou, ve filmových ateliérech, na vesmírné stanici, fotbalovém stadionu. Rozmanitostí prostředí se opravdu nešetřilo a to hře dávalo potřebný náboj. Pokud jsem naznačil, že ve hře byly technické vymoženosti na dobu jejího vzniku naprosto nevídané, nelze opomenout metro. Bylo to něco neuvěřitelného. Dalo se do něj nastoupit, střílet z něj - naprostá novinka a převrat v tehdejším herním světe, ve kterém byl do té doby snad nejžhavější novinkou pro nás obyčejný výtah.
Kdo pozná tohle místo? * Pod vodou to žije * Zmenšovač v akci
Neméně povedeným kouskem bylo zpracování vodního, tedy abych byl přesný „podvodního“ prostředí. Voda, kterou jsme s ostatních her jako Doom znali pouze jako pasivní doplněk, se rázem stala doplňkem aktivním. Větrací šachty byly dalším zpestřením a někdy i účinnou zkratkou. Jatpack zařízení které, umožňovalo hráči létat, holoduke, což byla holografická podoba hlavního hrdiny určená k matení nepřátel a jejich bezpečnému odstřelování z povzdálí atd. Hra byla plná nápadů, které jsme mohli vidět u jejích předchůdců pouze ve velmi ošizené formě (někdy ani to ne). Hratelnost titulu Duke Nukem 3D byla přímo božská a to mluvím pouze o singleplayeru.
Multiplayer = dvojitá dávka zábavy!
Duke Nukem 3D totiž získal zcela nový náboj pro všechny ty, kteří okusili také hru více hráčů. Možnost editovat a vytvářet si nové mise za pomoci editoru kol byla dalším esem v rukávu. Obrovské množství map, které vytvořili sami hráči pomocí již zmíněného editoru, pomohli ještě prodloužit životnost hry. Dodnes si pamatuji na mapu Bílého domu, kterou jsme s kamarády stále vylepšovali a dotáhli ji téměř k dokonalosti. Nechybělo ani metro schované v podzemí, coby únikový prostředek.
Zbraně, které byly ve hře dostupné, plnily svou roli na jedničku. Laserové bomby se daly umístit na zeď, nechyběly bomby s dálkovým odpalováním, zmrazovač, zmenšovač, raketomet, už zmíněný holoduke a vše to do sebe nádherně zapadlo. Nezřídka jsem se při multiplayeru bavil tím, že jsem zaminoval celou místnost, vylétl oknem a poté tam nenápadně nasměroval svého soka. Stejně tak jsem se bavil při zaminování výtahu laserovými bombami, nebo při používání holodukea. Toho jsem vystavil nejlépe na nějaké viditelné místo a čekal, až se někdo doslova a do písmene „chytne“.
Tohle je tvůj konec, kámo! * Takhle to dopadne, když se to přežene se steroidy * Druhý díl Duke Nukema
Klasika, nic víc a nic míň
Podíváme-li se nezaujatě na příběh všech dílů Duke Nukema, nezbývá nám než uznat, že nebyl ničím originální (zachránit svět před padouchy - ale to vlastně funguje u mnoha her dodnes a určitě to ještě dlouho fungovat bude). To však ani v nejmenším nevypovídá o kvalitě hry jako celku. Porci humoru a zcela nového pojetí prostředí, ve kterém se hráč pohyboval, tím vším 3D Realm jednoznačně zabodovali. Ve hře se objevovaly na tehdejší dobu naprosto nevídané prvky a možnosti.
Pokud bych celkové pocity ze hry měl k něčemu přirovnat, přirovnal bych to zřejmě k pocitům diváků, kteří mohli poprvé shlédnout akční film plný nevídaných efektů. Duke Nukem 3D byl originál a tak na něj budu vždy vzpomínat. Jakou na povedenou akci, u které jsem strávil spoustu času. Spoustu času, během kterého jsem se parádně bavil.
