Necronomicon aneb totálně zpackaný horor

Po hře s názvem Necronomicon: The Dawning of Darkness jsem chňapnul všema čtyřma ihned, jakmile se naskytla příležitost mít ji na recenzi. Původní knižní Necronomicon od H. P. Lovercrafta, ono starobylé dílo tohoto zakladatele hororového žánru, jsem sice nečetl, však právě proto jsem se této hry nemohl dočkat.

Raději si ze začátku řekněme něco tom Lovercraftovi, ať si trochu pozvedneme náladu na nepříliš slavný konec (ačkoliv ono pozvedávat si náladu člověkem, jenž psal ty nejstrašlivější horory již před sedmdesáti lety také není zrovna nejlepší řešení) - protože je to právě on, čí lépe jeho dílo, co inspirovalo tvůrce hry Necronomicon: The Dawning of Darkness.

"Všechny moje příběhy jsou založeny na základní víře v to, že tato planety byla původně osídlena bytostmi jiné rasy, které byly trestány a loveny pro praktikování černé magie, avšak které i nadále žijí neviděny kdesi mezi námi, vyčkávaje na příhodný čas, kdy by mohli znovu převzít vládu nad zemí."

- H. P. Lovercraft

Howard Philips Lovecraft se narodil v malé vesničce Providence nedaleko amerického Bostonu v roce 1890. Byl předčasné dítě a předčasně zvládal i některé základní dovednosti, jako například čtení. Brzy se proto začal urputně zajímat o anglickou gotiku a řeckou mytologii. Studoval, četl, studoval a studoval. Však pak, v ještě poměrně mladém věku, přišla velká rána - jeho otec a jeho dědeček zemřeli v rychlém sledu za sebou. Zeštíhlené rodině se po finanční stránce příliš nedařilo a tak se musela odstěhovat ze svého dlouholetého sídla. Tato skutečnost měla údajně na mladého Lovercrafta velký emocionální dopad. Další ránu utržil, když jen po krátkém čase po přestěhování zemřela jeho matka. Lovercraft se tak dostává do finančních obtíží a nemůže pokračovat v nákladných studiích. Musel si tedy sám vydělávat. Někdy v té době také zřejmě začíná se svými prvními literárními pokusy.

V letech 1913 až 1915 se stává středem pozornosti členů organizace UAPA, malé společnosti amatérských spisovatelů - stal se jejím členem a později dokonce prezidentem. Ještě o něco později se stává prezidentem podobného spolku jménem NAPA (National Amateur Press Association - národní amatérská tisková asociace). V průběhu času vydává své krátké příběhy, plné lidského strachu, sekt a kultů. Všechna tato díla jsou inspirována jak knihami, které četl v mládí, tak díly o slavných autorů jako Edgar Poe, Algernon Blackwood či básník Thomas Gray. V roce 1924 zažívá obrovský úspěch v magazínu Wird Tales a bere si za manželku jistou Soňu. Není to však šťastné manželství, Soňa je asi docela pěkná mrcha - prostě obchodnice jak má být (vlastnila malý krámek na klobouky) - a tak se s ní roku 1929 rozvádí. Posledních deset let života se chystá strávit sám, pouze ve společnosti papíru a pera. Právě v té době vycházejí jeho nejlepší díla - Call of Ctulhu (1926), At the mountains of Madness (V horách šílenství, 1934) a The Shadow out of Time (Stín vně času, 1931). Mezi jeho další díla patří Dagon the fish god (Dagon, rybí král), Nyarlathotep, a... (fanfárky) Abdul El Razad's Necronomicon (Necronomicon Abdula El Razada nebo prostě Necronomicon). Mistr hororového žánru H.P. Lovercraft se stěhuje do jím samotným tolik obdivované říše mrtvých v březnu 1937.

Nuže, drahý lide, přistupme k rozsudku. Erm, co to kecám, přistupme k recenzi. A vezmeme to pěkně od začátku. Necronomicon: TDOD je dvoucédéčková adventura, která slibuje jeden z nejhrůznějších, a proto také nejlepších herních zážitků. A tak jsem k ní i přistupoval. Jenže jaké bylo mé rozčarování, když jsem ji vložil do mechaniky a zjistil, že za ní stojí jakýsi neznámý francouzský tým Wanadoo, podporovaný navíc francouzským telecomem (už to slovo telecom ve mně ze zřejmých důvodů vyvolalo jistou snůšku pochyb). O tom, že tahle hra nebude zcela profesionální produkt jsem byl přesvědčen deset sekund po jejím zapnutí. Když totiž skončila úvodní "sekvence" s logem firmy (sic podbarvená podmanivou tajemnou hudbou), objevilo se menu o pěti možnostech: new game, load, save, credits a exit. Když pominu absenci intra, chybí mi v menu minimálně položka options, kde bych si mohl nastavit řekněme alespoň titulky, v lepším případě hlasitost hudby/konverzace či jasu monitoru (o monitoru později). Nuže, co jiného mi zbývalo než ťuknout na new game a opakovat si, že krásné, zábavné a chytré hry mohou vznikat i jinde než v profesionálních firmách.

Konečně se objevuje jakýsi úvod. Vcelku chytlavá animace mě zavádí do jakéhosi domu, časové údobí odhaduji na konec 19. až počátek 20. století. K onomu domu se tryskem blíží jakási postava, zřejmě nesmírně vyděšená. Střih, podivný, neurčitý, však výhružný obraz, střih, záběr na náhle se probudícího mladíka, jenž je vylekán jak svou noční můrou, tak hlasitým klepáním na dveře. Střih, a už jsem tam. Hraju. Dá se vcelku logicky předpokládat, že ten mladý muž jsem já, jelikož se objevuji ve střídmě zařízeném pokoji, který jakoby z oka vypadl mé zaryté představě o době před sto až sto padesáti lety (tedy 18. až 19. století). Pohybuji myší a zjišťuji, že se nehýbe kurzor, který je umístěn ve středu obrazovky, nýbrž obraz kolem něj. Prohlížím si místnost, na některých místech se kurzor změní v šipku vpřed a tak se staticky posunuji po pokoji. Grafika je sice poněkud zastaralá, ale pořád to nevypadá špatně. Nad psacím stolem se kurzor mění v lupu a já mohu zkoumat věci, které na něm leží. Když najedu na šuplík, změní se kurzor v ozubené kolo a šuplík se otevře. Zatím nemohu nic sebrat. Ozve se zaklepání na dveře, takže projdu skrz chodbu ke vstupním dveřím a otevřu je. Spustí se animace, v níž mi onen vyděšený člověk předává jakýsi podivný jehlanovitý předmět pokrytý nesrozumitelnými nápisy a prosí mě, abych se o něm nikomu nezmiňoval a nikomu ho nedával, dokonce ani jemu samému, i kdyby o to požádal. Onen člověk mizí ještě dřív, než se ho stačím na něco zeptat. Když znovu otevřu dveře, opět se objeví animace. Jakýsi postarší pán, doktor, jménem Robert Egleton mi sděluje, že můj přítel, Edgar Wicherley má vážné problémy a že jeho otec má o něj velké starosti. Dává mi papírek s telefonním číslem, abych mu zavolal, kdybych Edgara zase někdy viděl. Z této animace jsem tedy pochopil dvě věci: 1) ten maník, co mi dal ten špičatej šutr se jmenuje Edgar Wicherley, 2) velká část děje téhle hry bude prezentována prostřednictvím animací (musím dodat že docela kvalitních).

Nebudu takhle pokrčovat až do konce, nebojte se. Chtěl jsem jen, abyste trochu ochutnali tu atmosféru, jenž z této hry, i přes její neprofesionální charakter, přímo prýští. Navíc je výborně dokreslována jakýmsi tajuplným šumem v pozadí a dekorativními zvuky jako tikání hodin či fučení větru. Když si Necronomicon zapnete v deset v noci a nebudou vám zrovna pod oknem hučet nadzvukové letouny Suchoj 123, budete mít o strach skutečně postaráno. Nevím jak to tvůrci dokázali, ale atmosféra je na téhle hře asi to úplně nejlepší. Bohužel, JEN atmosféra na dobrou hru nestačí, ale o tom později.

Postupem času zjišťuji, že celá hra se točí kolem prapodivných výzkumů zmiňovaného Edgara Wicherleyho. Já, William Stanton, jsem jeho starý přítel, a tak mě Edgarův otec, který bydlí nedaleko, požádá, abych mu pomohl rozluštit záhadu jeho syna, jenž se poslední dobou chová více než podivně ("je asi nějakej divnej":). Časem se dopracuji až k tomu, že Edgar experimentoval s jakýmisi okultními vědami, až se dostal k říši nemrtvých a jejím obyvatelům. Měl samozřejmě své předchůdce, podezřelá vesnička jménem Providence (viz. Lovercraftova biografie na začátku článku) je toho jen důkazem. Jeho chování je docela zjevně někým ovlivňováno, někým, kdo nechce, aby pravda vyšla na světlo světa (aneb "tam někde venku je pravda";).

První CDčko, což znamená přibližně první polovina hry, byla docela "v pohodě", jak se dnes říká. Sice trochu jednoduchá a krátká, ale šlo to. Zajímavé animace, zajímavá místa, zajímaví lidé, to vše slibovalo hodnocení minimálně 7/10. Jenže pak jsem se slavně dostal ke druhému CDčku a tím i do druhé poloviny hry. Tady nastaly problémy. Koncem první poloviny se totiž dostanete do jakéhosi brlohu, konkrétně do jeho podzemí. Velice, velice rozsáhlého podzemí, do úzkých, vlhkých chodeb. A právě tady je ten problém, asi největší problém téhle hry - zdánlivá malichernost, díky níž je však celá hra degradována o jeden stupeň. Celé to podzemí je totiž nesmírně, takřka absolutně tmavé. Není vidět nic, a když říkám nic, tak NIC. Prostě nic ;-). Uplynula drahná doba, než jsem čirou náhodou zjistil, že občas jsou na zdech rozmístěny louče, které mohu zapálit. Ty však nejsou všude a tak i přesto zůstává velká část podzemí temná. Marně jsem hledal nějaké menu, options, setup, či něco podobného, kde by se dala nastavit světlost obrazu. Musel jsem se odhodlat k natolik radikálnímu řešení, jakým je nastavení maximální světlosti a maximálního kontrastu na samotném monitoru. jenže věřte nebo ne, tohle nepomohlo! Ta hra je prostě pořád tak tmavá, tak černá, jak jen černá může být. Pravda, sem tam lze zahlédnout jakési letmé světlejší obrysy, ale ty vám v hledání jakési páky nebo čudlíku na zdi nijak nepomohou. A bez čudlíků a pák se zase nepohnete dál. A tak jsem své urputné snažení potupně ukončil po několika hodinách hraní, kdy mne již začínala ovládat primitivistická agrese prostě z toho, že nic nevidím. A to jsem si ještě přibral návod, podle kterého jsem se pokoušel sám sebe navigovat, ani to však nepomohlo.

A tak, rozzuřen, usedl jsem po několika minutách oddechu, opět ke klávesnici, abych vám přinesl tuto rozhořčenou recenzi téhle hry, která mohla být výbornou adventurou na pár dlouhých večerů, však dílem osudu stala se pouze prapodivným torzem.

	Grafika: 7/10
	Zvuky: 7/10
	Hudba: 8/10
	Hratelnost: 5/10
Téhle hry je vyloženě škoda. Skutečně nechápu, jak ji tvůrci mohli tak nesmírně zmršit, copak ji nikdo z nich nehrál?
Celkové hodnocení: 6/10