Nová generace herní zábavy se blíží, a i když se několik let bude v zásadě jednat o multigenerační chaos, stejně se na to neuvěřitelně těšíme. Tak jsme si řekli, že se s vámi podělíme o naše domněnky a sny. Přidejte se.
Michal Maliarov - šéfredaktor
Tom Clancy's The Division
Je opravdu těžké v současné době vybírat hry nové generace, jelikož ještě prvních pár let žádné k mání nebudou. Proč? Inu, těsně po vydání nových konzolí totiž budou k mání především multigenerační tituly, které se budou snažit zasáhnout obě generace a vyhovět všem. A jak to tak bývá, rozpolcenost moc pozitiv nepřináší. To ale neznamená, že se nemáme na co těšit. Právě naopak.
Jednou z mála her, pokud ne zcela jedinou, která si dle mého názoru opravdu zaslouží přídavek next-gen, je post-apokalyptická akce The Division. Už úvodní gameplay záběry patřily mezi videa, která jsem během výstavy E3 sledoval s tichým respektem. A že jich moc nebylo. Těžko říci, co přesně mě na titulu z dílen Toma Clancyho láká nejvíce. Hutná, post-apokalyptická atmosféra? Velmi citelný příklon k realismu? Bleskurychlý a maximálně provázaný online svět? Dost možná vše dohromady. Ať už se hra předvedla jakkoliv, rozhodně jde o originální a nevšední pohled na zdánlivě zajeté téma. A to se mi líbí.
Mirror's Edge 2
Kdo celoročně sjíždí online zápasy v Call of Duty pro mě osobně není pravým hráčem, rozhodně tedy ne takovým, který bere videohry jako umění moderní doby. Journey, Limbo, ICO - opravdových skvostů je poskvornu a originálních IP ještě méně. Naštěstí tu ale máme občasné záblesky do tmy, kam řadím i Mirror's Edge - nesmírně působivé pojetí FPS akce a pohybu jako takového.
Ostatně fanoušků, kteří se celé roky těšili na pokračování příběhu Faith, jsou celé zástupy a já do toho skandujícího chumlu patřím. První díl totiž měl své chyby, o tom žádná, estetický dojem ze hry však byl natolik poutavý, že ji nešlo nehrát, i když jste hodili tlamu o ten asfalt pod vámi po sté. Mirror's Edge zkrátka má svůj neopakovatelný vibe a jsem nesmírně rád, že se hodlá podle prvních informací rozšířit ve všech směrech. Sandboxový parkour? Ano prosím!
Grand Theft Auto V
Svůj třetí očekávaný titul nové generace jsem vybíral velmi dlouho. Kvalitních titulů je totiž příliš moc. Watch Dogs, Zaklínač 3, Killzone. Next-gen počinů, zdatně soupeřících o vaše uznání, je už nyní slušná hromádka, můj pohled ale padl na projekt geniálních vývojářů z Rockstaru.
Někteří mohou namítnout, že se nejedná o hru nové generace v pravém smyslu slova. Vychází přece na současnou generaci konzolí a do vizuálních orgií některých titulů má daleko. Co ale next-gen opravdu je?
Pro mě se jedná o jakýsi celek herních prvků a mechanismů, které svým způsobem revolučně mění náš přístup ke hře a k jejímu přijetí. Celek, který přináší něco navíc, případně mění způsob, jakým jsme doposud tituly hráli. Grand Theft Auto 5, i přes svou velmi pevně nastolenou esenci série, po dlouhé sobě přinese opravdu hmatatelné změny.
Ať už mluvíme o opravdovém sandboxu (pojem, který mnozí vývojáři trestuhodně zneužívají), revolučním přístupu k příběhové struktuře (rovnou tři ústřední postavy) či evoluci herních mechanismů, které Rockstar přetáhl prakticky ze všech svých dosavadních her. Ať už se díváme na GTA 5 z jakékoliv strany, nelze, než jej obdivovat. Nebo ne?
