Nesmíte minout: Nejlepší hry roku 2021 podle Martina Nahodila

Letošní rok byl slabší, ale rozhodně bylo z čeho vybírat. A ne nutně mezi AAA produkcí.

Když jsem svůj výběr dával dohromady, tak mě až překvapilo, jak málo velkých her jsem za letošní rok hrál. Spousta mých očekávaných titulů byla odložena na příští rok a velké kousky, kterým se podařilo vyjít, se mi úplně netrefily do vkusu. Mám ale stále co dohánět. K PlayStationu 5 jsem se dostal relativně nedávno, takže na mě čeká spousta výborných záležitostí včetně Demon’s Souls, Returnal nebo Deathloop. Teď je ale řeč o roku 2021 a tady je pár her, které mi z něj v paměti utkvěly nejvíc.

První na mysl mi jednoznačně přišel Lost Judgment a to nejen proto, že jsem ho hrál docela nedávno. Jeho první díl je totiž hrou, která mě přitáhla k tvorbě studia Ryu Ga Gotoku a Yakuza se v posledních letech pro mě stala sérií, o níž netrpělivě vyhlížím další novinky. Judgment mě nicméně zaujal víc díky svému odlišnému příběhu, který tady prožíváte v roli detektiva a bývalého právníka Jagamiho a stejně je to i v Lost Judgmentu. Nový případ, který se Jagamimu a jeho kolegům dostane do rukou, začíná jako banální šetření školní šikany. Nakonec se to zamotá tak, že z toho vznikne dokonalý zločin obelhávající celý japonský právní systém. Tedy skoro dokonalý. I přes to, že vám neustále někdo bude při šetření házet klacky pod nohy, se vám podaří tomu všemu přijít na kloub.

Není to ale jen o hlavním příběhu. Vedlejšího obsahu je tady ještě více, než v prvním Judgmentu a pokud vám nevadí odlehčenější styl, určitě si tyto menší případy a příběhy ze zdejší střední školy užijete stejně jako já. Kromě klasického vyšetřování jsou navázané i na celou řadu miniher, které se pro hry tohoto studia staly nedílnou součástí. Jen je škoda, že toho oproti svým předchůdcům nepřináší Lost Judgment tolik nového. Pokud máte za sebou Yakuza: Like a Dragon, nepřekvapí vás ani nové prostředí čtvrti Idžinčó. Už jen za svůj příběh se ale v mém výčtu řadí Lost Judgment na přední příčky.

Fanouškem Nintenda jsem už několik let. Za tu dobu mě ale série Metroid úplně míjela, i když žánr, který pomohla založit, patří mezi moje nejoblíbenější. Do Dreadu jsem se tedy s chutí pustil a musím říct, že je opravdu o co stát. Pokud už máte dost her, které vás vodí za ruku a chcete si vše prozkoumávat po svém, tak byste novému Metroidu měli dát šanci. Překvapilo mě, jak dobře na Switchi běží a vypadá. Nejsem zrovna příznivcem tohoto 2,5D zpracování. Dva rozměry jsou dle mého pro metroidvanie dostačující. Třeba takový Hollow Knight dokázal, že i v tomto stylu se dají tvořit zázraky. Metroid je ale přeci jen něco jiného a jeho sci-fi zasazení tomuto pojetí sedí.

Metroid Dread mě také příjemně překvapil v tom, že je přívětivý pro nováčky. Jak ohledně příběhu, tak mechanik a hratelnosti hráče se vším seznámí během chvilky a ani jednou jsem neměl pocit, že nevím, co se zrovna děje nebo co mám dělat. Občas se ale určitě nevyhnete chvíli bloudění, a to je právě kouzlo her jako je Metroid. Objevovat zdejší podzemní komplexy je radost a cestu dál jsem vždy byl schopný najít dost rychle než by mě zběsilé pobíhání sem a tam začalo frustrovat. Ani svojí obtížností nepatří Dread mezi ty nejnáročnější záležitosti, takže bez problému poslouží i jako vstupní bod do žánru metroidvanií.

Pokud by na vás Metorid byl i tak náročný, tak se můžete jít uklidnit k další hře z mého výběru - Kena: Bridge of Spirits. I když na ni pracovalo nezávislé studio, tak se svými kvalitami vyrovnává velkým konkurenčním hrám. Do mého výběru se dostala hlavně díky svojí pohodové atmosféře a nádhernému grafickému zpracování. Kena patří mezi hry, které by se daly nazvat jako hratelný animák. Nejde ale o žádný walking simulator, hratelnosti si tady užijete více než dost.

Filmečky ve hře se pak bez problému rovnají animákům, na které si můžete zajít do kina. Studio Ember Lab se totiž dříve věnovalo tvorbě animovaných videí a je vidět, že v tomhle oboru moc dobře vědí, co dělají. Doufám, že to není jejich poslední příspěvek do herního průmyslu. Kena se jim povedla na výbornou. I když mám rád výzvy ze souls-like her, občas je zkrátka potřeba nějaká hra, která vás místo trestání za tu nejmenší chybu dokáže pohladit po duši už jen tím, že pobíháte po jejím světě.

I když jsem v recenzi dal Bravely Default 2 nepříliš lichotivé hodnocení, tak to nezmění nic na faktu, že je to jedna ze singleplayerových her, u kterých jsem letos strávil nejvíce času. JRPG sice patří mezi mé oblíbené žánry, ale musí mít v sobě něco víc než jen stále ty stejné mechaniky, příběh o záchraně světa a nezáživné postavy. Bravely Default 2 mě ale svým soubojovým systémem a různorodými povoláními zaujalo natolik, že jsem měl chuť stále pokračovat dál a svoji partu nepřestávat vylepšovat.

Stále si stojím za tím, že má spoustu chyb jako nepříliš povedenou stylizaci postav nebo stereotypní příběh a hromadu grindu. Nakonec mi ale neustále bojování s monstry a získávání nových schopností u profesí až tolik nevadilo, ani sám nevím proč. Bravely Default 2 se tak zařadilo mezi moje letošní guilty pleasure.

K sérii Monster Hunter jsem se stejně jako Metroidu dlouhá léta vyhýbal. Ve Worldu z roku 2018 jsem ale nechal pár desítek hodin a Rise, který letos vyšel na Switch, jsem už netrpělivě vyhlížel. Ten pocit, když se vám po desítkách minut na lovu konečně podaří skolit obrovskou potvoru, a navíc z ní dostanete suroviny, které zrovna potřebujete, je něco nenahraditelného. Na lov mě znovu a znovu táhly zbroje, které má Rise zpracované parádně a jakožto sběratel jsem samozřejmě musel mít každý dobře vypadající kousek.

Nějak mě už nezajímal příběh o běsnění monster a ochraně vesnice, ale o to tady už tolik nejde. Capcom se o Rise navíc náležitě stará, a kromě nového obsahu do hry přišlo i několik kolaborací, v rámci kterých bylo možné získat itemy inspirované dalšími herními značkami. A ještě s ním neskončili. Příští rok se Rise dostane na PC, takže ho jistě čeká nová vlna hráčů a stejně tak přijde další i v létě, kdy se chystá velké rozšíření Sunbreak. S radostí se zase vrátím k lovení, abych prozkoumal celou novou oblast, a hlavně dal dohromady všechny nové sety zbrojí.

Letos jsem každopádně mnohem více času strávil u starších titulů. Jmenovitě například Animal Crossing: New Horizons, ke kterému se vracím od jeho vydání, nemálo času jsem strávil v League of Legends a nedávno jsem si poprvé prošel první Dark Souls. Následující rok by měl být řádně nabitý, ale docela se bojím toho, aby doba odkládací nepokračovala i nadále. Osobně mi to ale nijak zvlášť nevadí. Restů k dohnání totiž mám stále víc než dost.

Diskuze (3) Další článek: Nejlepší herní sluchátka pod stromeček: skvělý zvuk, prostor, ale i dobrý mikrofon

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,