Next-gen pod lupou: sociál s více pixely

Jako každý správný pařan, který neuváznul někde u osmibitů, jsem i já sledoval letošní E3 výstavu. Hlavní atrakce byly samozřejmě nové konzole, se kterými jsem byl, více méně, docela spokojený – hlavně tedy s tím faktem, že už konečně budou. Inu, tato generace se táhla vyloženě dlouho a už bylo na čase tak nějak pozměnit vozový park.

Když jsem pak o výsledku konferencí poreferoval mladšímu bratrovi, jen se na mne mírně nechápavě podíval a zeptal se „no a čím jsou ty nové konzole jako lepší?“. Problém s mým bratrem je, že on už hraje opravdu jen výjimečně a ještě ke všemu na starém PSP a ještě starší PSX hry. Na druhou stranu je pravdou, že na jeho otázce asi něco bude a bylo by záhodno si ji trochu rozebrat. Co vlastně máme čekat od nové generace?

Next-gen. Prostě next

Problémem takového věštění je, že opravdu těžko lze uhodnout, jak to bude s novými obchodními modely, jako je F2P a podobně. Respektive jestli se neurodí něco ještě divočejšího. Nelze s jistotou odhadnout, jak se hráči nakonec zachovají a jediné, co tedy mohu zkusit je vzít současný stav a trochu ho přifouknout s tím, že nové nastupující trendy střelím od oka.

Jestli je hned z kraje něco zcela jasné, tak je to oblast grafiky. Hry budou zase o něco lesklejší, budou mít více poligonů, více panáků na place, více všeho, prostě proto, že na to bude výkon… nebo ne? Je důležité rozlišovat mezi grafikou a systémem. Na jednu stranu tu budeme mít vizuální orgie, a ne že ne. Když vám někdo tvrdí, že konzole nové generace jsou již nyní zastaralé šunky, protože současné komponenty do počítače je hravě překonají, nezbývá než kroutit hlavou.

Stačí se podívat na dvě poslední generace a hned vám musí být jasné, že ač byly konzole vždy technologicky slabší ve svém pozdním období, stále dokázaly perlit neskutečné grafické libůstky, na které jste obvykle potřebovali mnohonásobně silnější ninja-PC (v přímém srovnání). Výhody unifikovaného hardwaru a softwaru jsou neoddiskutovatelné a bude to platit i do budoucna.

Konzole dokáží docela překvapivě dlouho držet krok s výkonnějším PC hardwarem. Stačí se podívat na hry z doby launche a na ty ze dneška. Takové Killzone 3, ať už je ta hra jakákoliv, ukazuje, co všechno se s pečlivou optimalizací dá udělat a přitom jede na dnes již historickém hardwaru. O novou generaci bych se tedy nebál. Jasně, hned po startu to asi nebude žádná sláva, ale i tak nás myslím čekají nejméně čtyři roky stoupající grafické kvality. Ostatně, podívejte se, co bylo představeno na E3.

Problémem startovních her v prvním roce bude doposud nevídaný rozmach mezigeneračních titulů. Doslova hromady her, které vycházejí jak na starou, tak i na novou generaci, a přitom ani na těch starých šunkách nevypadají k zahození.

Jistě, rozdíly tu jsou, současná generace má méně efektů, asi tu nebudou až tak detailní textury nebo fyzika, ale na první pohled byste hledali rozdíly jen s lupou. O to hůř, že když se přecházelo z předchozí generace na tu současnou, byl tu ještě onen benefit naprosto evidentního zvednutí rozlišení obrazovky.

Minulá generace totiž jela stále na SD televizorech a ty prostě obvykle nedávaly více než 480p, což je skoro polovina současného standardu 720p, a ono to opravdu vidět je! Dnešní situace je trochu jiná. Sice se do domácností pomalu a jistě tlačí Full HD televize, ale pro lidské oko to už ze dvou metrů není až takový rozdíl. A 4K TV? Hudba hodně vzdálené budoucnosti, na kterou stejně nebude výkon.

Ano, je to jemnější a ano, na XOne nebo PS4 by měly ty hry jet povětšinou vymodlenou rychlostí 60 fps, ale popravdě – na předváděcích stáncích dnes musíte vědět, na co se díváte, abyste poznali rozdíl. Samozřejmě při delší expozici doma na gauči už nebude problém rozlišit, co bylo staré a co je nové, k tomu staršímu se navíc budeme po ochutnávce next-genu vracet horko těžko. Faktem ale je, že ta současná dvojka PS3/X360 tu může oxidovat ještě hezkou dobu a promlouvat do vývoje spoustě titulů.

Něco mezi

Když totiž děláte hru na dvě generace najednou, dost to zamává s tím, co si ve hře můžete dovolit naprogramovat, a co už ne. Parita mezi generacemi může být mnohem větší klacek pro systém hry, než je současná parita mezi konzolemi Xbox360 a Playstation 3. Uvidíme, jak na tom budou nový Watch Dogs a jemu podobní, kteří se snaží urvat co se dá hned na dvou generacích zároveň.

Asi jsem už moc cynický, ale tak nějak mě neberou ty růžové předpovědi do budoucna ohledně komplexnosti a propracovanosti budoucích titulů. Vycházím z jednoduché premisy, že jednoduší lidé chtějí jednoduché hry a takových lidí je bohužel hodně, takže i podobných her bude většina. Nebo že bych se mýlil? Probůh snad ano!

Jenže to tak zatím nevypadá, protože jednoduchých, nebo průměrných ptákovin je stále mnohem více, než těch kvalitních a zajímavých. Šéfredaktor Doupěte se v nedávném rozhovoru se mnou projevil jako nenapravitelný optimista, když prohlásil, že next-gen bude především ve znamení sandboxů a otevřených světů, často propojených s multiplayerem, takže nás čeká světlá budoucnost a samé sociální jistoty.

Ano, jsem stoprocentně ochotný věřit tomu, že takovéto hry budou vycházet, ale zcela odmítám, že by se vydavatelé rozhodli dělat takových her valnou většinu. Naopak mám za to, že jich bude přibližně stejně jako dnes. V předminulé generaci, když se sandboxy objevily, hráči nadšeně jásali a říkali, že až přijde ta nová supervýkonná generace, bude jich ještě více. Nová generace přišla a zase tolik jich nepřibylo, ale nevadí, určitě v té další…

Více výkonu, více možností?

No, v současné generaci je sandboxů jistě o něco více, ale že by to byla každá druhá hra? Vytvořit sandbox je totiž zatraceně náročné a to jak technologicky, tak s přihlédnutím k času a lidským zdrojům. Potřebujete spoustu práce na to, abyste zaplnili rozsáhlý svět. To, co dělá příroda takříkajíc procedurálně (a hlavně funkčně!), to musí lidé dělat ručně, protože počítače jsou stále blbé a i přes pokročilé programování a algoritmy jaksi stále nechápou, jak to v reálu vlastně doopravdy chodí.

Udělat sandbox je problémové i z jiného hlediska. Pokud je totiž udělaný dobře, bývá i docela dlouhý na dohrání a to znamení i menší pravděpodobnost, že si hráč půjde koupit další hru. Peníze se zkrátka musí točit, a proto je pro vydavatele jen přirozené, když dávají přednost hrám s dobou dohrání pět - deset hodin.

Další problém pro sandbox je výtěžnost systému. Kvalitní, dobře vypadající sandboxy se obvykle objevují až ve chvíli, kdy mají autoři dobře zmapované možnosti stroje, na který jej programují. Věřím tomu, že Watch Dogs boudou master piece pro současnou generaci, ale pro generaci budoucí jde jen o jakýsi technologický upgrade, který ve srovnání se sandboxy dalších pěti let to opravdu nedopadne slavně.

V nejbližším období bych tedy očekával dojezd mezigeneračních titulů, mezi nimiž se vyskytne hned několik vyloženě zajímavých kousků, jež ale nebudou skvělé proto, že jsou na novém železe, ale protože těží ze znalostí toho starého a k tomu se přihodí nějaké to pozlátko navíc, protože máte v procesoru k dispozici víc megaherzů.

K tomu samozřejmě nezbytná dávka balastu a hlušiny průměrných launchovek, po kterých za pár let ani pes neštěkne, protože jde převážně o technologická dema, mající za úkol ukázat zákazníkům, jak úžasná ta nová generace vlastně je. Hry, které mají za úkol zaplácnout přechodné období, než vyjdou ty, na kterých se pracovalo delší dobu, než pouhý rok. Však je všichni znáte.

Staré známé v novém

Pak tu budeme mít éru, kterou jsem si pracovně nazval „lepší CoDkoviny“, což znamená v podstatě návrat ke klasickému tunelovému designu s tím, že se jen přidají efekty, nabyde počet vybuchujících červených barelů a rozbitelných věcí. Během té doby se autoři snad naučí trochu pracovat s hardwarem a v dalším období tu snad přivítáme vyloženě next-genové záležitosti.

Tedy hry, které jsou velké, z části procedurálně počítané, živé, plné detailů a otevřených možností. A do toho samozřejmě ekvivalenty nynějších každoročních updatů CoD, FIFA, NFS – tedy mix žánrů, jaký tu máme dnes.

Je samozřejmě možné, že se do té doby (odhadem čtyři roky) stane něco, co naprosto převrátí současné schéma vzhůru nohama. Ale to dnes nemohu vědět.

Další věcí, která je ale na rozdíl od mnoha jiných vcelku jasná, je multiplayer, respektive konektivita. Je jasné, že i nadále budou vycházet hry čistě singlové, čistě multiplayerové a samozřejmě mixy obojího. Ovšem díky vyšší konektivitě a důrazu na sociální ptákoviny nové generace se i ty vyloženě singlové hry budou stále více integrovat do sítě.

Nejsem si jistý, jak moc to změní samotnou podobu hraní podobných titulů, protože vydavatelé budou určitě chtít přinutit hráče, aby byli co nejvíce připojeni. DLC počínaje, přes komunikaci s ostatními pokračujíc, až ke stavu, kdy hra bez připojení je přinejlepším poloviční co do obsahu a funkcí. To budou jejich zbraně.

Nové konzole to dovolují, moderní infrastruktura to dovoluje též a doba, respektive móda si to doslova žádá. Myslím, že právě v tom bude spočívat ten opravu největší rozdíl jménem next-gen mezi současnými a budoucími tituly. Nikoliv grafika, AI, komplexnost nebo fyzika. To tam jistě v menší, nebo větší míře bude také (osobně hádám, že spíše menší), ale nebude to ten hlavní rozdíl.

Dnes jsme my hráči, pokud si tak zvolíme, samostatnými ostrovy. Za chvíli naše ostrůvky propojí s pevninou úzkým můstkem a než se nadějeme, budeme součástí hlavní pevniny. Je pak už jen na vás, jestli chcete být částí masy, nebo vlkem samotářem. Bohužel mám obavy, že tu druhou možnost vám postupně vezmou. Ale to už je jiný příběh.