Ohlédnutí za Kulturou kriplů

Termín „Kultura kriplů“ poprvé použil novinář Radovan Holub jako název pro svůj článek uveřejněný v Reflexu v roce 1999, ve kterém se zamýšlel nad počítačovými hrami a lidmi, kteří je hrají. Tento termín je citován občas i dnes a protože mnoho z vás už patrně neví o co jde, připravili jsme přehled článků, které se Kulturou kriplů zabývaly.
Ohlédnutí za Kulturou kriplů
Termín „Kultura kriplů“ jste už patrně někde slyšeli. Poprvé jej použil novinář Radovan Holub jako název pro svůj článek uveřejněný v Reflexu v roce 1999, ve kterém se zamýšlel nad počítačovými hrami a lidmi, kteří je hrají. Tento termín je citován občas i dnes a protože doba už notně pokročila a mnoho z vás už patrně neví o co jde, připravili jsme přehled většiny podstatných článků, které se Kulturou kriplů zabývaly.

Vše odstartoval Radovan Holub svým článkem uveřejněným v týdeníku Reflex. Nazval jej Kultura kriplů a zamýšlel se v něm nad počítačovými hrami a lidmi, kteří je hrají. Z článků je více než zřejmé, že pan Holub nemá počítačové hry příliš v lásce a o lidech, kteří je hrají si nemyslí nic dobrého. Ba co víc, článek působí takřka nenávistně, posuďte sami.

Kultura kriplů

Zavřete oči a soustřeďte se. Zkontrolujte hlaveň vaší brokovnice, v rychlosti poberte něco střeliva a k opasku pevně připněte svůj nůž. Připravte se na nejkrvavější bitvu roku ... Střelíte teroristu jednou do hlavy a je tuhej, píše se v časopise počítačových her Level, který sám sebe nazývá prestižní. Ne, teď tu nebudu tepat přivlastňovací zájmena, která vypadají, jako by český chudák autor překládal svůj text z angličtiny. Jde mi o žánry. A o kulturu kriplů. Herní časopisy jako GameStar nebo Score obsahují oddíly jako Story, Novinky, Preview, Hra měsíce, Reportáž a Recenze. Těžko však najít, čím se tyhle útvary od sebe liší. Preview je téměř totožný s oddílem Novinky nebo Recenze, Story se podobá Reportáži, Reportáž není reportáž, ale interview, úvaha není úvaha, ale slovní průjem. Pardon, není to úplně tak. Časopis s prozaickým názvem Počítač pro každého se drží víc při zemi a lze se přece jen spolehnout, že to, co se tu píše, je fakt. Úhrnem dvacet třicet autorů Levelu, Score a GameStaru, kteří píší všichni stejně, univerzálním jazykem prodchnutým slovy jako krapet, super a skvělý, v němž se plk mísí s informací a hovorová čeština s angločeským ptydepe. Hodně zájmena "já", zato žádný individualismus. Autoři se stylizují do role rozverných všudybudů, kteří všechno znají, všude byli a se všemi si tykají. Nejzajímavější je sledovat recenze. V recenzi by mělo jít o pochopení a zhodnocení smyslu. Recenze by se měla upínat k estetickému ideálu. Kde však najít estetický ideál v přívalu odulých pysků Elexis Sinclairové, svalovců s lebkami na bederních pásech a rozšklebených mutantů? Odpovím rovnou: nikde. A tak se herní recenze stávají jen výčtem technických vyfikundací. Jako by kritik v recenzi amerického akčního filmu oceňoval, že hrdina rozstřílel sto nepřátel, až jim lezla střeva. Ale nepovšiml si, jaký smysl má hrdina a jeho kulomet v celku díla. Recenze se v rukou autorů jako Tomáš Varoščák (GameStar) nebo Václav Vlček (Level) stává jen návodem k použití ("těžký zásah z laseru srazí nepřátelského Mecha na zem a vy ho pak můžete dodělat z rotočáků"). Autoři oslovují jakýsi nerozlišený, poloimbecilní, poloinfantilní dav, přestože sami pranýřují všechno debilní, puberťácké a trapné. A právě proto, že se utápějí v detailu, vlezdozadkisticky velebí americké akční zboží pro detailní grafiku a nevímcoještě. Nad českými hrami se tváří povzneseně. Geniálnímu Varoščákovi připadá humor v slovenské hře Ve stínu havrana trapný, příběh v českém Poldovi je prý slabší. Znám ty hry. Na rozdíl od těch druhých nejsou úplně blbé. Jsou jemnější, klidnější a ironičtější. Proč by se měly opičit? V herních časopisech chybí alfa a omega každé recenze: hodnota, k níž se přirovnává. K čemu je dílo samo? Je smyslem destrukce? Ničení? Epochální válka všech se všemi? Drcení kostí a vypalování domů? A jestli je to tak, k čemu je tenhle virtuální příšerný svět? K podpoře masovosti a velkého byznysu? A protože je to tak, jak je, je výsledkem recenzí-nerecenzí přitakání kultuře kriplů, vyrábějící nové kriply. Masa zboží převálcovala autory. Je to něco podobného, jako kdyby filmový kritik chválil kdejaký blbý film jen proto, že se podobných kasaštyků natočí pár set za rok. Já mám rád ty, co se odváží jít proti proudu.

Radovan Holub, Reflex 19. 8. 1999

Reakcí na článek muselo přijít opravdu hodně, v Reflexu tehdy psali o ohromném ohlasu, který článek vyvolal. Několik nejzajímavějších reakcí se objevilo v čísle, které vyšlo 2. 9. 1999.

Nejsme kriplové!

Ohromný ohlas vyvolal článek Kultura kriplů, který vyšel v Reflexu č. 33. Na Internetu ho převzaly desítky magazínů či herních serverů a až na výjimky ho podrobily drtivé kritice. Ačkoliv si autor Radovan Holub v článku všímal především fenoménu tzv. herních časopisů (Level, Gamestar, Score), debata se nakonec zobecnila na celou branži počítačových her. Některé z dopisů došlých do redakce otiskujeme, o vyjádření jsme požádali také autora článku. Další diskusi na toto téma se Reflex samozřejmě nebrání.

VÍ HOLUB, V JAKÉ ŘECE STOJÍ?

Nevím, co pana Holuba vedlo k napsání článku Kultura kriplů, ale rád bych upozornil na to, že je to NEUVĚŘITELNÝ BLÁBOL. Nehodlám řešit, zda jsou, nebo nejsou hry agresívní a krvavé (ostatně o tom jsme vydali velký článek v Levelu 7/99, který zřejmě pan Holub ani nečetl), ale to, že autor VŮBEC NETUŠÍ, O ČEM PÍŠE. Jestli nikdo nepozná rozdíl mezi malou zprávou (novinkou) o připravovaném projektu a recenzí, tak nechápu, jak to, že umí vůbec číst. A smysl článku pana Holuba? Ten nechápu zase já. Ano, hry někomu mohou připadat špatné, vulgární, agresívní a může je odsuzovat, ale pak prosím nějaké argumenty, a ne snůšku nepravd a vytržených vět z kontextu. O Reflexu jsem si vždy myslel, že je to časopis postavený na kvalitních článcích kvalitních autorů. Pravda je ale úplně někde jinde. Přeji Vám více autorů, jako je pan Holub, kteří se "odváží jít proti proudu". Pozor ale na to, jestli si uvědomují, v jaké řece vlastně stojí. Mimochodem, nevím, proč pan Holub píše o časopisu Počítač pro každého jako o herním plátku, když zaměření tohoto časopisu je úplně jiné. Že by zase další ukázka obrovské neznalosti a nepřehledu?

JAN HERODES (šéfredaktor Level Magazine)

ZÁBAVA, NIKOLIV UMĚLECKÉ DÍLO

Čtu Reflex pravidelně a počítačová rubrika patří k mým nejoblíbenějším. Nenávistný výlev Radovana Holuba mne však doslova šokoval! Nikoli pro kritiku samu, byť mám opačný názor, ale pro její formu. Možná by si měl pan Holub půjčit slovník či nějakou encyklopedii a zjistit si původní význam slova "kripl", kterým tak nekompromisně označil příznivce počítačových her, redaktory herních časopisů a mnohé další. Jde o zkomoleninu z němčiny, užívanou ve smyslu "vojenské služby neschopný (ze zdravotních důvodů) muž", v přeneseném významu pak "nedochůdče, mrzák". Souvislost s konzumenty počítačové kultury mi uniká. Dále by mne zají malo, s čím chce Radovan Holub v recenzi srovnávat počítačovou hru, ne-li s ostatními hrami téhož žánru? Hledá snad v počítačových hrách smysl života a hlubokou filosofii? V tom případě jsem zvědavá, kdy napíše svou vlastní recenzi na fotbalové utkání, turnaj ve stolním tenise či například nové vydání klasické hry Člověče, nezlob se. Velmi by mne zajímalo, s jakými hodnotami je bude porovnávat a jaký smysl nalezne v počtu vstřelených gólů či frekvenci hozených šestek na hrací kostce. Že je to nesmysl? Že góly, hody kostkou a "vyhazování" protiv níkových figurek jsou samy o sobě smyslem? Že je to hra, zábava, a nikoli umělecké dílo? Hmmm - a co je tedy v tom případě počítačová hra? (...) Výsledný dojem z úvah Radovana Holuba je následující - pakliže to, co předvedl v posledním Reflexu, by mělo být jedinou alternativou proti "kultuře kriplů", pak si jdu okamžitě sehnat placku s nápisem JSEM KRIPL a budu ji hrdě nosit. Nerada bych totiž upadla byť i jen v podezření, že patřím ke "kultuře-proti-proudu-jdoucích-holubů".

ADRIANA DAŇKOVÁ

JSEM SNAD KRIPL?

Upřímně řečeno, nechápu, jak si prestižní časopis, jakým Reflex dozajista je, může vůbec dovolit publikovat něco tak nenávistného jako právě již zmíněný článek. Čtu všechny čtyři české herní časopisy a cítím se od pana Holuba uražen, pokud hází všechny čtenáře mezi poloimbecilní a poloinfantilní dav. Jsem snad kripl, pokud hraji počítačové hry, které se neshodují s morálním profilem pana Holuba? Podle pana Holuba ano a nedej bože, aby si někdo vůbec dovolil hrát brutální hry z USA. Zmiňované velebení amerického zboží a vyzdvihování o třídu horších českých produktů znamenají pouze jediné - neznalost. Každý vám poví, že české hry se sice dobře hrají, nicméně zahraničních kvalit nedosahují. Navíc porovnávání jiných žánrů (stříleček a logických adventur) mi opravdu dokázalo, že pan Holub neví, o čem píše. Her typu Polda a Ve stínu havrana je v zahraničí opravdu hodně, a navíc jsou z 90 procent mnohem lepší. Také nechápu, co mělo znamenat konstatování "Preview je téměř totožný s oddílem Novinky nebo Recenze ...". To snad ne.

ONDŘEJ ZACH

ČLÁNEK PATŘÍ DO DIKOBRAZU

Dovoluji si Vás upozornit, že článek Kultura kriplů, který zplodil pan Radovan Holub, je zcela neprofesionální a zkreslený. Člověku znalému věcí musí být ihned jasné, že pan Holub vůbec neví, že existují i jiné než akční hry, a zdá se, že článek napsal narychlo poté, co si vypůjčil od svého syna několik herních časopisů a přečetl několik náhodných článků o hrách. Další rozbor článku Kultura kriplů je zcela zbytečný, neboť se mi zdá, že pan Holub pracuje zároveň pro Váš časopis i pro Dikobraz a že zmíněný článek se k Vám dostal omylem.

JAN SVOBODA

KOUPIT, ČI NEKOUPIT - O TO TU BĚŽÍ

Jak vůbec Reflex mohl otisknout tak podřadný článek. (...) Je to totiž urážka herní veřejnosti, a ta je pěkně rozsáhlá. Vždyť vzhledem k ostatním časopisům si herní časopisy stojí na trhu velice dobře a spousta lidí si je kupuje. Nemyslím tím pouze studenty a další mladé, ale mnoho starších lidí i z význačných pozic a top-managementu. Myslíte si, že by tito lidé kupovali podobné časopisy, kdyby jim šlo pouze o nějaké násilí? Na to se najde spousta jiných a lepších zdrojů. Herní časopisy se kupují z toho důvodu, že lidé chtějí vědět, zda ta která hra (u novinek se cena her pohybuje od 1200 do 2500 korun) stojí za to, aby si ji koupili. To, že autor do své recenze přidá nějaký ten krvák, je věc jiná - hlavním záměrem recenze je seznámit čtenáře s tím, co která hra obnáší, jaká je její hratelnost, grafika, zvuk ... A na konci pochopitelně následuje doporučení - koupit, či nekoupit.

ALEŠ NAVRÁTIL

BANDA NAMYŠLENCŮ A PUBERŤÁKŮ

Zhruba dvakrát do roka si jeden ze zmíněných herních časopisů pořídím. Hry nehraju, protože mě to prostě nechytá. Co se týče "recenzentů", je to ve zmíněné oblasti pořád stejné (občas jsem s nimi komunikoval na BBS, výsledek - banda namyšlenejch a pubertálních týpků). Nicméně je snad trochu ostré nazývat to kulturou kriplů. Nedovedu si představit, jak např. šachy přitáhnou šestiletého kluka k počítači (bohužel ...). Na druhou stranu nějaká brutální střílečka ho chytne poměrně rychle a on kromě zabíjení snad zjistí, že počítač je taky k něčemu jinému a užitečnému (možná trochu divný názor, ale jinak poměrně běžný případ). Co se týče přirovnání ke kritice filmové, tak si myslím, že přesně tohle se děje poměrně běžně.

PETR HRDLIČKA

PISU BEZ CESKYCH ZNAKU

Prave jsem docetl na internetovem serveru Jaydee clanek z vaseho casopisu o pocitacovych hrach. Ze vseho nejradsi mam lidi jako je R. Holub, ktery nema zjevne o pocitacovych hrach ani poneti a verejne je kritizuje v casopisech. Na rozdil od lidi z Jaydee vas nectu a nemyslim si, ze jste dobry casopis. A takovy clanek to jenom dosvedcuje. Pisu vam bez ceskych znaku a s malymi V, jak mame ve zvyku my, pocitacovi kriplove. P. S. - Protoze me Holub v clanku vlastne nazval kriplem, urazim ho taky - jsi kreten vylizanej a predpojatej, kterej nemuze hrat jiny hry nez stupidni cesky adventury, protoze na to neumi anglicky, nema na to pocitac, reakce a hlavu.

DANIEL KOKSA

UŽ TEHDY BYL DEBIL!

Do dnešního dne jsem považoval REFLEX za seriózní tiskovinu. Bohužel po přečtení výše uvedené slátaniny jsem nucen svůj názor revidovat. Pokud se i ostatní články v Reflexu vyznačují podobnou mírou profesionality ... Je mi 32 let, jsem vysokoškolsky vzdělán. V článku zmíněné časopisy pravidelně čtu a zdaleka se nepovažuji za "nerozlišený, poloimbecilní, poloinfantilní dav", jak soudí pan Holub ... Myslím, že člověk, který z her zná pouze Nabidka Start/ /Prislusenstvi/Zabava/Hry/Solitaire, by se k této problematice vůbec neměl vyjadřovat...

P. S.: Nestudoval náhodou pan Radovan Holub v letech 1980-84 matematické gymnázium v Bílovci? To by mnohé vysvětlovalo (už tehdy byl debil a zůstalo mu to ...)

Ing. LIBOR ŠPŮREK

STANOVISKO AUTORA

Kultura kriplů je obsahová charakteristika. Nepovažuju za kriply její konzumenty. Ale skutečně jsem neviděl takovou houšť kriplů, jako kralují v počítačových hrách a z ostnů na pyscích jim kape krev. Paranoidní svět temných duchů funguje dobře psychologicky: je sugestivní. Pohlcuje toho, kdo mu věří. Funguje na trhu. Je jistě legrační, když člověk může přejmenovat figurku a ona pak provolává "Wow!" Nebo když zmáčknete Ctrl+L a figurka je nezranitelná. Jsou jistě výpravné hry, které mají něco do sebe. Je hezké třeba stavět SIM City. Počítačové Člověče, nezlob se? Klidně! Trvám na tom, že zabíjení a destrukce, byť virtuální, jsou nesmyslné a škodí zdraví. Je mně smutno z toho, že se lidi tak ochotně nechají vmanipulovat do zástupu konzumentů. Že ze sebe nechají vytvářet masu podobně reagující, podobně myslící, podobně se vyjadřující (jako ti herní recenzenti, co popisují techniky, ale nerecenzují). A ještě se ušklebují nad Fidelem Castrem. Vždycky jsem si myslel, že hlavní hodnotou života je svoboda. Nikoliv různé typy závislosti, které z lidských jedinců vyrábějí manipulovatelnou masu, ovladatelnou reklamou a 3D akcelerací. Masu, která si hraje ... a poslouchá. Svět zabíjejících počítačových her, toť nový major Zeman, nový pochod pod tribunou. Nejparadoxnější na tom je, že lidi tento nový komunismus zjevně potřebují.

RADOVAN HOLUB

Odkazy na internetové polemiky s článkem Kultura kriplů najdete na adrese http://extra.cz. Na stejné adrese zároveň najdete diskusní fórum, kde čekáme na vaše názory a ohlasy. Nevylučujeme, že se k tomuto tématu na stránkách Reflexu ještě vrátíme.

Reflex 2. 9. 1999

Krátce na to (23. 9. 1999), přispěl do Reflexu svým názorem Tomáš Zvelebil, dnes již bývalý šéfredaktor Score.

"KRIPLOVÉ" JEŠTĚ JEDNOU... TROCHU JINAKPOLEMIKA

Znovu se vracíme k diskusi, kterou článkem Kultura kriplů rozvířil novinář Radovan Holub. Ten kritizoval obsah a způsob práce tzv. herních časopisů (Score, Level, Gamestar), hráčská komunita však jeho článek vzala jako útok na sebe. Dnes přinášíme poměrně překvapivý názor šéfredaktora jednoho z kritizovaných časopisů.

Pokud vezmeme článek pana Holuba sakumprásk, pěkně po pořádku, je třeba říct, že autor má ve většině věcí svatou pravdu. Kritizovaná sekce preview je často více či méně totožná se sekcí recenze (většinou pouze chybí numerické hodnocení produktu), story se opravdu podobá reportáži a úvahy mnohdy snesou přídomek slovní průjem. Nejen proto jsme je ve Score vyhubili. Co se týče samotných recenzí, nelze opět než přitakat. K "hodnocení smyslu" dochází jen ve výjimečných případech, autoři ve svých článcích většinou působí jako banda nafoukaných egomaniaků, kteří si myslí, že snědli papežovo hovno. Varoščáci a jim podobní se opravdu nezvykle často z nedostatku tvůrčí imaginace uchylují k prostému "návodu k použití". Velmi přesně pan Holub trefil fakt, že autoři ve věku míhajícím se okolo dvaceti let s chutí kritizují vše puberťácké, přičemž mistr Varoščák je v této disciplíně králem. (...) Pokud bych tedy celý článek měl shrnout, mohu říct, že pan Holub častokrát trefil šibenici z velkého vápna, neboť od člověka detailně nezasvěceného lze jen těžko očekávat ještě přesnější pohled. Že článek podal tou nejméně vhodnou formou (agresívní, místy až nenávistný nádech textu), je věc další a je třeba říct, že jako vůl teď bude vypadat pouze on. Na druhou stranu volů je mezi námi evidentně o něco víc. Teď vám povím, proč má pan Holub pravdu a proč mi to vůbec nevadí. Tak za prvé, autoři herních časopisů se na svá místa dostávají ve věku mezi 19 a 23 lety, zpravidla těsně po dostudování. Představte si, že vám někdo dá do ruky 25 tisíc korun, sto čtenářů vám napíše, že jste bůh, a na vizitky vám natisknou "REDAKTOR ČASOPISU". Není těžké skončit jako Varoščák. Případů, kdy docela fajn kluci během jednoho roku úplně zmagořili, najdete mezi herními redaktory zhruba 85 ze 100. Za druhé, většina z nich se velmi rychle snaží být "seriózními novináři", z čehož vyplývají různé "prestižní magazíny Level" a podobně. Level je prestižní asi jako role jemného toaletního papíru. Je sice hezké, že časopis je barevný, vychází každý měsíc a že se v něm píše o tom, že někde někdo něco pěkného vytvořil, ale to ještě neznamená, že je "prestižní". Totéž samozřejmě platí i o dalších časopisech. To, že se panu Holubovi nelíbí herní magazíny jako celek, považuji za celkem dobrý signál. Podle fotografie usuzuji, že autor již jistě překročil Kristova léta, a tudíž mu časopis, který situujeme na kluky našeho věku (20 let), sotva udělá opravdu velkou radost. Celý dopis berte zejména jako reakci na reakci (reakce na druhou?) Honzy Herodese z Levelu. Ač jde o fajn chlapíka, který jako jeden z mála zcela nepodlehl výše uvedeným svodům "řemesla", jeho příspěvek byl ještě o něco nenávistnější než původní článek pana Holuba. Já pouze nechci, aby všichni kluci, kteří hrají počítačové hry, vypadali tak, jak někteří z vás mohli mít pocit po přečtení Honzova článku.

Tomáš Zvelebil, Reflex 23. 9. 1999

Dále byla na pořadu beseda, která se konala 26. října a na jejíž organizaci se podílel časopis Reflex spolu s Centrem nezávislé žurnalistiky. Besedy se zúčastnil autor článku Radovan Holub, šéfredaktoři časopisů Score a Level a několik dalších lidí. Následovalo několik měsíců ticha, načež se objevil další článek od Radovana Holuba,, tentokrát nazvaný: „Bezmoc hráčů – Kultura kriplů 2“.

KULTURA KRIPLŮ II

V srpnu 1999 jsem pro Reflex napsal článek Kultura kriplů, v němž jsem upozornil na přebytek mutantů s odulými pysky, ostrými tesáky a prasečíma očima, které v akčních počítačových hrách - za doprovodu veletoků krve - zabíjejí svalnatí a neohrožení hrdinové. Domnívám se, že tento druh kultury ničí životní prostředí. Diskuse k tématu byla velká a odbyla se dílem v Reflexu, dílem na Internetu, dílem v pražském Centru nezávislé žurnalistiky a dílem v televizi (Katovna, Zavináč).

Výsledek debaty není zdaleka tak jednoznačný, jak se domnívají mnozí počítačoví hráči. Většina účastníků rozsáhlé internetové diskuse mně totiž pouze spílala do ignorantů, blbů, podřadných novinářů, lamerů, holubích sraček, kriplů, sráčů, idiotů a magorů, případně se ozvali, že mě na ulici postřílejí. Nadbytek agresívních hlasů je pro ty, co hrají hry založené na agresivitě, koneckonců příznačný. Když tyhle hlasy odpočtu, je to fifty fifty. Půlka pro, půlka proti. Komentáře v herních časopisech reálně konstatovaly, že každý z nás má svou pravdu. Zastánci "kultury kriplů" argumentovali, že hraní má ventilační, případně kanalizační funkci. Oponenti tvrdili, že hráči jsou hermeticky uzavřená skupina, již ostatní nezajímají, a že hraní mnohých her je "mentální masturbace", kvůli níž je třeba kupovat další a další výkonnější počítače. Diskuse pro mě byla poučná ještě v jednom punktu: ukázala, že hodně mladých lidí, co strávili půlku života v demokracii, by mně nejraději zakázalo o kultuře kriplů psát a bylo by rádo, kdyby redakce Reflexu vůči mně "vyvodila důsledky". Některých hlasů proti si cením, zvláště těch, co mě dojemně pokládají za nemocného člověka. Zapůsobilo na mě, když mně jeden z počítačových pařanů s dlouhým jménem D.A.B. Zgejmsus Nikdus Nezkratus v herním časopise Level doporučil léčbu mé nemoci: prý si mám "zahrát Dooma, pak to vzít přes Dark Colony až k Diablu a budu dokonale impregnovaný proti svým muzeálním názorům". Pán zvaný Ministry mně zas na Internetu poradil léčbu "multiplayerovým náhulem". Jen tak na okraj: dynasticky obřadné tituly lidí, kteří se v civilu mohou jmenovat třeba Jaroslav Holý, mně připomínají pohanský věk uctívačů relikvií - právě tak jako šestnáctiletá herní star Lara Croftová s poprsím Věstonické venuše. Podle mého je v téhle obřadnosti a dynastičnosti kompenzace za důstojnost, jíž se hráčům v obyčejném životě nedostává. Je také zajímavé, proč tolik počítačových her vede hráče do anachronického světa dávných rituálů, zatímco na druhé straně člověk potřebuje velmi dobře vybavené počítače, aby hru vůbec uhrál. Supertechnika a jeskynní pravěk - není to hezká ukázka stavu, kam se zas obloukem vracíme? Smyslem obratu do pohanské minulosti je dostat pařana, který vyklopil jeden nebo dva tisíce z peněženky (pokud hru ovšem neukradl), do jiného světa, než je ten nudný pozemský, plný "vopruzu a nudy". Dát tedy hráči, který se placením konzumního zboží pečlivě účastní na řádu korporativní kapitalistické společnosti, možnost na chvíli žít v neřádu, v jehož sci-fi krajinách platí jiná pravidla. Dát mu svět, ve kterém může libovolně ničit, protože jinak by mohl třeba chtít rozbít sídlo nějakého bohatce nebo zmlátit důchodce o berlích (jak se vyjádřil v internetové diskusi o kultuře kriplů Michal Coufal). Někdo tomu říká odreagování, jiný vymývání mozku. Obecně platí, že ten, kdo si hraje, nezlobí. Ale jak už jsem napsal dřív, mně jsou sympatičtější ti, kdo se ve hře snaží porozumět současnému světu, případně se něco naučit, než ti, co bezhlavě pálí po kriplech a vyřezávají jim vnitřnosti. Vždyť "naším úkolem je zchladit horké hlavy teroristů, pokud možno čistým průstřelem lebky", píše herní recenzent. Rozdíl mezi akční počítačovou hrou a akčním filmem je jen ten, že ve filmu zchlazuje hlavy někdo bez vašeho přičinění. V obou případech jde o náhradu za něco, čeho se hráči nedostává v běžném životě a ten se musí utíkat do virtuálních světů, aby mohl plnohodnotně žít. Smutné, že? Nejsou to však jen kriplové, kdo na nás z obrazovky poulí své pravěké oči. Jsou tu i ti na druhé straně obrazovky, kteří poulí oči na ně. Dlužno konstatovat, že herní časopisy začínají věnovat pozornost také jim. Podle představ autorů těchto článků je počítačový hráč zcela zvláštní kreatura. Na rozdíl od Foglarových skautů, kteří byli pořád venku a v kontaktu s přírodou a vnějším světem, je počítačový hráč neboli pařan hrdinou uzavřeného vnitřního prostoru. Musí si zásadně vystačit sám a se svými kriply. Jak dlouho? Třeba tři "herní odpoledne", jak zní v terminologii počítačových hráčů jednotka času. Jeho optimální odrůdou je onanující anemický jedinec, který už nevychází ven, ale jen si hraje, třeba s Larou Croftovou. Je příznačné, že onanii počítačových hráčů nakousl lednový GameStar. Tento osamělý anemik onanista, připoutaný k obrazovce, je dítětem svého věku. Ano, připouští psycholog dr. Presl v tomtéž časopise, existují i tací, kteří tu a tam po vzoru počítačové hry někoho postřílejí, ba i ti, co pod vlivem počítačových her onemocní, ztratí soudnost a rozprodají majetek. Je jich ale málo, moc málo, říká psycholog. Herní byznys - snaží se vsugerovat herní časopisy - obecně vzato neškodí. Několik málo lidí hraní zničí, ale většina zůstává při zdraví a rozumu, dokonce s rozvinutými taktickými schopnostmi a rychlejším postřehem. Tohle je ale zásadní ideologická manipulace. Většina počítačových hráčů, která hru bere jako cíl života, nejsou nějací nebezpeční šílenci ani kreatury, ale ani nezůstávají normální. Degenerují pomalu a neznatelně. Degenerují podobně jako všichni, kdo žijí v náhradním, virtuálním světě a přestávají reagovat na vnější podněty. Degeneruje pes, kterého zavřeli do boxu a občas mu tam hodí gumovou kost, aby mu nevypadaly zuby. Počítačový hráč chřadne nákazou chorého světa kriplů a ideolog nákazou světa víry, kterou vnucuje druhým. Můžete namítnout, že uzavření do virtuálního světa je dnes pravidlem v oblasti celé audiovizuální kultury a že počítačové hry jsou jen její odnoží. Ano, je to tak, ale vidím přece jen malý rozdíl: Televizní kultura není ještě tak silně prodchnuta parádami kriplů (i když věřím, že předózování idiotským seriálem Strážci vesmíru by mohlo mít stejné následky) a neztratila schopnost podávat zprávu o vnějším světě. Filmová kultura je postavena na artefaktech, které končí většinou po dvou hodinách, a navíc spousta mladých lidí, přejedená akčními produkty, hledá něco alternativního, lidského - viz Febiofest, karlovarský festival, Finále apod. Ale jedna věc je tu společná: konzument, který nereaguje na vnější svět, je ideálem moderního zábavního průmyslu. Hráč chce své doomovky a televizní divák své soapy. V obou případech něco náhradního, neskutečného, něco, co ztratilo kontakt s realitou. Obé vychází v konečném efektu nastejno. V dlouhé diskusi o kultuře kriplů v Centru nezávislé žurnalistiky řekla českobudějovická psychiatrička Nora Kočvarová, že počítačoví hráči by měli chodit do přírody na procházky. Dvacet profesionálních hráčů, redaktorů a recenzentů počítačových her u kulatého stolu se začalo smát. Jaká hloupost, jaké procházky! Já hraju už od dvanácti let osm hodin denně a vidíte na mně nějaké změny? otázal se jeden. Jistě, uznávám, že posílat počítačové hráče na procházku zní jako doporučení v kuchařce Magdalény Dobromily Rettigové, že hospodyňka si má najít čas na čtení desatera. Ale přece jen - znáte ten zázrak, když si pustíte dobrý film nebo zahrajete dobrou hru a pak jdete ven? Nebo naopak? K zázrakům dochází na pomezí mezi vnějším a vnitřním prostorem. Tragédie nastává, pokud se staneme zajatci jakéhokoli virtuálního světa, ať je to svět ideologický, nebo pohádkový. Virtuální svět je dobrý, pokud nad ním máme vládu. Jakmile nám začne vládnout, ztratíme se v něm. Berme, prosím, procházku jako symbol. Jde o procházku do vnějšího světa. Anemickému onanistovi je však možná lépe v prostředí počítačových kriplů. Nechť. Mám však za to, že čím bezmocnější je člověk, tím víc kriplů potřebuje.

Radovan Holub, Reflex 24. 2. 2000

Tolik tedy ohlédnutí za jednou kauzou, která v uplynulých letech čeřila vody českého herního zpravodajství.

NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY

Vybrali jsme nejlepší PC hry pod stromeček

Vybrali jsme nejlepší PC hry pod strom…

Toto je deset her, které byste rozhodně neměli při hraní na počítači vynechat.

18.  11.  2017 | | 12 N/A
Need for Speed Payback: nedostatečně rychle a zběsile (recenze)

Need for Speed Payback: nedostatečně r…

Po menší přestávce jsme se konečně dočkali dalšího dílu série Need for Speed. Prospěla závodům pauza stejně, jako novému asasínovi? To se dozvíte z naší recenze.

12.  11.  2017 | | 17 N/A
Na PS Store startuje nová akce, najdete tam spoustu her pod tři stovky

Na PS Store startuje nová akce, najdet…

Chcete si doplnit svou digitální knihovničku konzole Playstation o pár parádních pecek? V obchodě máte skvělou akci.

16.  11.  2017 | | 4 N/A
Testovali jsme Xbox One X: jde o nejvýkonnější konzoli na trhu?

Testovali jsme Xbox One X: jde o nejvý…

Tak je to konečně tady. Vyšel Xbox One X, nejvýkonnější konzole na trhu a dlouho opěvovaný klenot Microsoftu. Je to opravdu dobrá herní mašina nebo přeceněný favorit?

17.  11.  2017 | | 16 N/A
Fanoušci přinutili EA ke změně, Star Wars Battlefront 2 bude lepší

Fanoušci přinutili EA ke změně, Star W…

Velká vlna nevole od fanoušků Battlefrontu podle všeho padla na úrodnou půdu. EA chystá změny.

18.  11.  2017 | | 2 N/A
Microsoft rozjíždí časově omezenou nabídku bundlů konzole Xbox One S

Microsoft rozjíždí časově omezenou nab…

Slevová mánie začíná.

12.  11.  2017 |
Harry Potter se vrací, tentokrát s příchutí Pokémon GO

Harry Potter se vrací, tentokrát s pří…

Černá magie společně s Voldemortem se vrací na scénu.

10.  11.  2017 |
Vyzkoušeli jsme 4K jízdu v akci Destiny 2, donutí vás běžet pro PC verzi

Vyzkoušeli jsme 4K jízdu v akci Destin…

Že už vlastníte Destiny 2 na konzoli? Vydali jsme se do space opery Bungie i na PC platformě, a musíme uznat, že to opravdu stojí za to!

10.  11.  2017 | | 10 N/A