Persona 5 Strikers: změny srdcí v akčním stylu | Recenze

Persona 5 Strikers se v mnohém od originální Persony 5 odlišuje. Už jen to, že kromě P-Studios Atlusu na ní pracovalo také Omega Force od Koei Tecmo, značí velké změny. Noví vývojáři se rozhodli tahové souboje nahradit akcí v reálném čase a vzali si pár nápadů z warriors her. Na rozdíl od sérií, které zkoušely něco podobného a většinou to dopadlo jen jako reskin Dynasty Warriors, k tomu Strikers naštěstí přistupují jinak.

Prázdninová grilovačka! Nebo snad ne?

Místo toho, aby se postavy Persony 5 jen hodily na velká bojiště s hordami nepřátel, Strikers zachovávají styl původní Persony. Nevypadá to tedy tak, že se ke hraní dostanete pouze na bojišti a zbytek jsou jen konverzace nebo animace. Stejně jako v Personě 5 je zdejší svět rozdělený na dvě části – ten reálný a pak metaverse. Z počátku se nezdá, že by měli členové skupiny Phantom Thieves, kteří opět v příběhu hrají hlavní roli, zpátky do metaversa zavítat. Schází se po půl roce od událostí na konci pátého dílu a plánují společné prázdniny. Návrhů, jak by je mohli strávit, je spousta, ale plánování jim nevydrží na dlouho. Než se Joker a ostatní členové party nadějí, už se zase musí postavit stínům.

Persona si zachovává svůj svérázný umělecký styl

Pokud budete na začátku hry zmatení, tak si z toho nic nedělejte. Byl jsem na tom úplně stejně, protože jsem Personu 5 zatím ještě nehrál. Ve Strikers očividně autoři tak nějak počítali s tím, že hráč bude vědět o co běží, a tak se toho o základních pilířích zdejšího univerza moc nedozvíte. Postavy často odkazují na minulé události, ale i bez jejich znalostí se dá v rámci nového příběhu zorientovat a hlavní myšlenku si vždy zvládnete odvodit.

Ještě před tím, než jste uvedeni do děje, vás hra provede nastavením. Kromě volby dabingu, kde najdete angličtinu a japonštinu, je až na jeho samotném konci výběr grafického nastavení. Stejně jako ve spoustě dalších her si můžete vybrat, zda preferujete větší počet snímků za vteřinu nebo líbivější grafiku. Upřímně ale musím říct, že mezi oběma nastaveními jsem nepocítil takřka žádný rozdíl. Hru jsem recenzoval na základní PS4, takže je možné, že na Pro či nové generaci budou změny výraznější, ale to jsem bohužel otestovat nemohl.

Akční souboje mají říz a rozhodně nejde jen o bušení do tlačítek

Pozornost byste také měli určitě věnovat obtížnosti. Rozdíl mezi easy a normal je ve Strikers docela propastný. Lehkou volte pouze v případě, pokud vám jde hlavně o příběh a nemáte zájem trávit delší dobu v soubojích. Každým z nich totiž s tímto nastavením projdete jako nůž máslem. Oproti tomu normal už představuje výraznou výzvu, kdy už musíte uvažovat nad tím, jaké útoky je vhodné použít proti danému druhu nepřítele.

It’s Showtime!

Jak už padlo výše, metaverse hraje opět důležitou roli. Ve Strikers se ale nebudeme vydávat do paláců záporáků a krást jejich poklady, jako tomu bylo v Personě 5. Prostředí metaversu se tady jmenuje vězení a funguje docela jinak, než byli naši hrdinové zvyklí. Podstata je ale stále stejná. Je nutné změnit srdce toho, kdo má vězení pod kontrolou a toho docílíte tak, že zrubete každého, kdo vám přijde do cesty.

Souboje jsou taktické a na vyšší obtížnost vám dají zabrat

Konflikty probíhají následovně. V prostředí vidíte stín a máte několik možností, co udělat. Někdy ho lze bez problému obejít. Nejhorší možnost je to, že si stoupnete přímo před něj a zaútočí na vás jako první. Tím nejen že získáte nevýhodu v boji, ale také se zvedne míra poplachu ve vězení. Pokud dosáhne maxima, tak končíte a musíte se vrátit na poslední uloženou pozici. Kromě toho vám také zabraňuje v otevírání některých truhel s lootem. Po celou dobu hraní jsem s ním ale neměl jediný problém a ve výsledku mi tento systém ve Strikers přišel docela zbytečný. Ani jednou se mi maxima nepodařilo dosáhnout, protože vždy, když už má dojít k boji, máte možnost nepřítele buď praštit jako první nebo na něj skočit z úkrytu a získat tak výhodu navíc.

Systém arén tu nechybí, souboje jsou tak vždy předem stanovené

V ten moment poznáte, že si autoři z warriors her opravdu nějakou tu inspiraci vzali. Nepohybujete se na obří mapě plné monster, ale větší množství nepřátel se objeví v menší aréně a nemůžete pokračovat dál, dokud žádné z nich nezbyde. Samotné bojování je sice podobné jako ve warriors hrách, ale způsob, jakým hrdinové prolézají vězení, mi spíše připomínal beat’em up tituly, jako je starší Yakuza. To vše pak doprovází výborný soundtrack. Fanoušci série většinu skladeb jistě poznají, protože tvůrci použili značnou část tracků Persony 5. Skladby jako Beneath the Mask nebo Last Surprise se ale jen tak neoposlouchají.

Souboje jsou ve Strikers hlavně o zběsilém mačkání tlačítek, ale ani na strategii se nezapomnělo. Členové Phantom Thieves používají v boji své persony a každá z nich má svoje silné a slabé stránky. To platí i o nepřátelích, takže je potřeba vybírat ty správné druhy schopností. V každém vězení narazíte na jiné druhy nepřátel a není tedy od věci sestavu podle toho uzpůsobit.

Nepřátel je dost druhů, a vždy se vyplatí použít správnou personu hrdiny

V průběhu boje v metaverzu máte vždy k dispozici kromě Jokera, vůdce Phantom Thieves, další 3 postavy. Všichni spolupracují mezi sebou a hra vás sama nabádá k tomu, abyste mezi nimi v průběhu akce přepínali. Phantom Thieves je ale početnější skupina. Složení právě aktivních postav můžete měnit pouze před vstupem do vězení nebo u checkpointů.

V jednu chvíli ovládáte vždy jen jednu postavu a o ostatní se stará umělá inteligence. Ta bohužel není úplně nejchytřejší. Když je na bojišti vícero nepřátel, tak ten nejsilnější jde vždy po vámi ovládané postavě. Zbytek party se zatím vypořádává se zbytkem. Nebylo by vůbec špatné, kdybyste si mohli říct o pomoc či rozdávat jiné rozkazy. Tuto možnost tady ale nenajdete.

Měníme nejen srdce

Persona byla vždy hlavně velkým RPG a jinak tomu není ani v případě Strikers. Možností, jak členy Phantom Thieves vylepšovat, je několik. Joker si jako jediný může vylepšovat persony jinak než tím, že spolu s nimi bude bojovat. Ve Velvet Room si je můžete měnit a fúzovat podle libosti, pokud na to tedy máte dostatek měny. Tento prvek tady ale není tak důležitý jako v Personě 5. Hlavní je, abyste měli persony s odlišnými elementy a byli tak připraveni na každého nepřítele a pak už to jde samo.

RPG systém nechybí, své hrdiny si budete vylepšovat a upravovat

Kromě toho jsou tu také klasické změny vybavení a vztahové body. Podle toho, jak dobře s ostatními vycházíte, si můžete odemykat všemožné bonusy. Není tedy od věci se s partou pobavit i mimo bojování v metaversu, a tím se dostáváme k části v reálném světě. I když to tak může z dosavadních odstavců znít, tak Strikers nejsou jen akce za akcí.

Hra nabízí i dostatečné možnosti vyžití a pobavení mimo souboje

Když je zrovna chvíle klidu, můžete se s Jokerem vydat na průzkum v realitě. To jsou chvíle, kdy si můžete popovídat s ostatními členy party a splnit pro ně nějaký ten úkol. Většinou je to jen o sehnání určitých věcí. Má to smysl nejen z toho důvodu, že vás ve většině případů čeká odměna, ale také můžete dostat nějaké ty vztahové body navíc. Po dokončení prvního vězení se vám také odemknou požadavky, což je zdejší verze vedlejších úkolů. Skrz ně máte možnost se vrátit do předchozích vězení a získat nějaký ten loot. Vracet se do prošlých vězení můžete kdykoliv, ale jakmile se v reálném světě přesunete, tak už se do předchozí lokace nemáte možnost vrátit.

Grafickým stylem se Strikers nijak nevymykají předchozím dílům Persony. Design nových postav perfektně zapadne do zdejšího univerza. Ani animacemi pohybu postav nijak nevybočuje, ale v tomhle ohledu by si tvůrci mohli dát trochu víc záležet. Například během příběhových sekvencí je vidět, že se jejich ústa nepohybují a často se také opakují stejná gesta.

Méně je někdy více

V realitě strávíte podstatnou část hry posloucháním konverzací. Strikers sice svojí velikostí nedosahují rozměrů Persony 5, ale i tak zahrnují hromady textu a dabingu. Kromě klasických konverzací občas proběhne i nějaká ta animace v enginu hry nebo scéna, která jako by byla vystřižená z anime. S těmito způsoby vyprávění děje nemám nejmenší problém, ale naneštěstí si Strikers vzali jeden neduh od warriors her. Postavy totiž mluví i během toho, co jste v akci. V takových momentech jsem neměl šanci vše stíhat, obzvlášť pokud proti mně zrovna stál nějaký náročnější nepřítel. Alespoň, že v takových konverzacích nejsou žádné zásadní dějové zlomy. Pro příště by se toho ale mohli v Omega Force vyvarovat.

I když je hra mnohem akčnější, nechybí hromady konverzací a textů

Příběh je rozsáhlý a Phantom Thieves během něj procestují značnou část Japonska. Možná by ale nebylo od věci, kdyby na to tvůrci s obsahem tak netlačili. Některé části by se totiž úplně s klidem daly vypustit. Z počátku totiž každá část hry, ve které se objevuje nové vězení, probíhá na chlup stejně. Prostředí a nepřátelé jsou sice jiní, ale to nic nemění na tom, že od první chvíle, kdy jsem dorazil do nové lokace, bylo jasné, kdo je zdejší záporák a co bude potřeba udělat. Postup řešení je navíc také vždy stejný.

Působí to docela hloupě hlavně z toho důvodu, že i když je na první pohled vše zřejmé, tak postavy tápají a jsou překvapeny, když pravda vyjde najevo a odehraje se vše tak, jako v předchozím vězení. Z mého pohledu je to škoda hlavně proto, že v polovině hry je to už úplně jiná káva a příběh dostává spád. Co je to ale platné, když 15 hodin strávíte procházením výše popsanými vězeními.

Příběh sám o sobě je ale to, co mě i přes tento neduh dokázalo u Strikers udržet. Každé vězení má kolem sebe uzavřenou příběhovou linku, ale na pozadí toho všeho se odehrává něco víc, a kdo by nechtěl přijít na to, co za tím vším stojí? Postupně i ty nejpodivnější věci začnou dávat smysl a je vidět, že si autoři alespoň dali záležet na tom, aby do sebe všechno hezky zapadalo.