Počítačové hry a násilí – skrytá hrozba pro naši společnost?

Ta debata tu byla už mnohokrát. Podle jedné skupiny násilí ve filmu, počítačových hrách a televizi škodí, otupuje a zvyšuje agresivitu především mezi mládeží. Podle druhé skupiny je to naprostá blbost. Pravdou asi je, že násilí mezi mládeží se stupňuje, svědectví učitelů na školách a útoky vykolejených mladých Američanů na své spolužáky jsou toho nejlepším důkazem. Pravdou také je, že někdy si tyto narušené osoby berou inspiraci ve filmech, hrách a televizi – z poslední doby zmiňme alespoň případ z USA, kdy si třináctiletý černoch zkoušel wrestlingové chvaty na malé holčičce – tragédie.

Mohou snad za to producenti wrestlingové show? Nebo to je nutno přičítat nízké inteligenci chlapce, který nepochopil jinak všem ostatním srozumitelnou nadsázku? A co jeho rodiče? Ti mají přece na vývoj dítě značný vliv a měli chlapci vysvětlit rozdíl mezi skutečností a předstíranou rvačkou. Bylo napřed násilí a pak hry nebo naopak? Co je příčina a co důsledek? Osobně si myslím, že špatně fungující rodina a nízká úroveň sociální výchovy a přizpůsobivosti mohou způsobit, že dotyčný vezme trubku a inspirován Kingpinem z někoho vymlátí duši. Stejně tak si ale myslím, že kdyby neexistovaly televize, hry a film, došlo by k tomu dřív nebo později taky – možná jinak, ale došlo. Starý dobrý argument o přítomnosti násilí v dlouhodobé historii lidstva je tu na místě stejně jako fakt, že rodiče jsou tu od toho, aby dítěti vysvětlili, co je a co není špatné. Násilné hry, filmy a akční seriály přece nejsou prvotní příčinou násilí, nýbrž důsledkem. Důsledkem odvěké fascinace lidstva násilím, pomstou, neštěstím druhého (ať už je to uklouznutí po banánové slupce nebo stoupnutí na minu).

Většině lidí je zkrátka jasné, že zaseknout někomu sekeru do hlavy je poměrně vážné rozhodnutí. A pak je tu menší skupina těch, kteří si s tím hlavu nelámou. S radostí se oženou v afektu pantokem, ať už předtím hráli Soldier Of Fortune nebo Tetris. Ve středověku by se chovali stejně jako dnes. Jedinou skupinou, na kterou může mít násilí ve hrách skutečně negativní a přímý vliv, jsou podle psychologů děti do 12 let, které samy od sebe nejsou schopny rozlišovat realitu od fikce. Právě proto na ně působí pohádky. A v případě takového Soldier Of Fortune by skutečně mohly získat dojem, že odjištěná brokovnice je ten nejlepší argument. Tím se ovšem dostáváme opět k rodičům. Dětem prostě patří do ruky Disney a Čtyřlístek (viz další vydání časopisu Computer) a ne SOF, na tom se myslím shodneme. Úkolem rodičů je to zajistit.

Ještě jedna věc je ale na tomto problému zajímavá. Odlišnost skutečné smrti od toho, co vidíme ve hrách. Při intenzivní pařbě her jako je Soldier Of Fortune nebo GTA si člověk snadno přestane uvědomovat, že smrt člověka je hrůzným zážitkem, který nemá s nadsázkou v zábavním průmyslu mnoho společného. Kdo někdy viděl záznam skutečné násilné smrti, vzpomene si, jak rychle kulka z těla vyrvala život a jak nenapodobitelně se lidské tělo sesulo k zemi. Žádné rozhozené ruce, žádné salto vzduchem á la JohnWoo. Není špatné si to občas připomenout – porovnáním reality s virtuálním světem her si lze vybudovat celkem jasnou hranici mezi tím, co je normální a co je výmysl. Každý, kdo má alespoň průměrné IQ je toho určitě schopen, těm ostatním mohou pomoci jen odborníci a lobotomie.

Velice ošklivé, bohužel však realistické obrázky, naleznete na těchto stránkách. Pokud po třech, čtyřech fotkách začnete mít pocit, že tohle byste nikdy, nikdy nechtěli zažít ani vidět na vlastní oči (natož to způsobit) můžete klidně usednout k počítačovým hrám. Rozdíl mezi hrou na ty Hodné a ty Zlé a skutečným umíráním chápete. Pokud ale sjedete vzrušeně celou stránku fotku za fotkou na jeden zátah a ještě budete mít málo, měli byste s pařbou násilných her přestat a navštívit co nejdříve psychiatra. Jste totiž totální magor, pošuk a potencionální masový vrah.