Poličky obchodů se pomalu ale jistě vyprazdňují a naše herní knihovny se začínají přemisťovat do digitálního prostoru. Je to ale dobře?
Hrozně trpím na krabičky. Jako sběratelovi mi vlastně ani nic jiného nezbývá, protože digitální knihovna jednoduše není sbírka. Bohužel už léta si jsem vědom, že digitál prostě retail postupně válcuje, leč tak nějak jsem doufal, že to ještě nějakou dobu nebude tak zlé. Přepočítal jsem se.
Bristol je docela veliké město, a tak byste řekli, že když už něco neseženete v jednom obchodu, tak si prostě zajdete do jiného. Při svém pátrání po bazarových hrách pro Vitu jsem ale narazil na opravdu ošklivý problém – hry nikde nejsou. Proběhl jsem nejméně sedm obchodů a to i některé opravdu veliké, které se bazarem doslova živí a mají celé sítě nejen ve městě, ale rovnou v celém bohem zatraceném UK, a zaplakal jsem nad výsledkem. Domů jsem si nedonesl vůbec nic.
V obchodech totiž najdete jen nějakých dvacet, možná třicet her, bohužel toho nejkomerčnějšího zrna, nebo pouze aktuální novinky jako třeba Killzone. Při hledání JRPG jsem narazil jen na Soul Sacrifice a Disgaeu – bohužel ani jedno mi tak úplně nesedne. Vyzkoušel jsem i některé internetové obchody (samozřejmě včetně Amazonu a Ebaye), ale zjistil jsem, že i tam je nabídka naprosto shodná a například hru ze série Atelier tam vůbec nenajdete. Ještě tu je možnost kouknout se na zámořský dovoz, ale do toho se mi už moc nechce. Přitom pokud by někdo chtěl tvrdit, že na Vitu nejsou hry, tak nemá pravdu – na internetovém Store jich je požehnaně! A v tom je možná ten problém.
Pamatujete si ještě na ten pokus Sony s PSP Go? Klasické PSP, ve kterém ale kromě docela zásadní designové revize zcela chyběla mechanika, a tak byla veškerá distribuce závislá na tom, co seženete na Store. Byla to katastrofa a to hned z několika důvodů.
Tím prvním je samozřejmě fakt, že lidé ještě nebyli tolik naučení nakupovat pouze elektronické kopie. Dalším faktorem byla ne až tak rozvinutá infrastruktura. A asi tím nejhorším, co PSP Go mohlo potkat je to, že na Store toho oproti výběru v obchodech až tolik nebylo.
Čas to ale změnil a Sony se poučilo, takže všechno, co kde v jakém teritoriu vychází v retailu, vychází zároveň i digitálně. Infrastruktura je dnes přeci jenom někde jinde a i uživatelé si zase o něco více zvykli na jednoduché kliknutí a stažení. Myslím, že dnes by PSP Go nemělo až takové problémy.
Výsledkem je, že vydavatelé postupně jakoby přestávají vůbec vydávat hry ve fyzické podobě. Jakoby si řekli, že ano, něco krabiček se vylisuje, protože pro to ještě existuje trh, ale nebude jich tolik a u her menšího významu se prostě ani nebudou obtěžovat. Tady by slušelo se ptát, co je hra menšího významu?
Následující situace je pak taková, že hra, kterou vydavatel vrhnul na trh po nějakých třech týdnech naprosto zmizí z regálů a vy ji nemůžete sehnat jednoduše proto, že neexistuje dost fyzických kopií, kterých by se lidi chtěli zbavit. A co hůř, u těch her, které se ani do retailu nedostaly nemáte jinou možnost, než se smířit s cenou, kterou diktuje nikoliv trh, ale distributor.
Tohle je umírání. Je to pomalá smrt všech bazarů, protože ty jaksi nemají co předprodávat a lidé nebudou chodit do poloprázdných obchodů, když vědí, že kromě několika málo her tam nenajdou vlastně nic. Obzvláště pokud vám jde o nějaké minoritní žánry.
A právě minoritním žánrům se bude postupně dařit ještě hůř, protože doposud jsme měli alespoň vzdálenou možnost něco dovézt z Hong-Kongu, čímž se zde tak nějak budovala komunita, jenž mohla tlačit na vydavatele, aby měl dost odvahy a hru vydal i zde. Ale jestli se na Asijském trhu stane to, co si myslím, tedy že i oni přejdou velmi krátce na digitál – jak chcete pašovat digitální kopie do regionů, v nichž hra ani nevyšla?
Představte si, že by v Evropě a Americe nikdy nevyšlo Final Fantasy VII, protože to je přeci JRPG, tedy typ hry, o který západní hráč nemá zájem, a tak ji vydavatel dá jen na svůj Asijský digitální kanál, čímž znemožní jakoukoliv šanci, že ji uvidíme jinde. A teď si uvědomte, že přesně to se děje právě teď! Existuje hromada titulů, o kterých ani nevíme a vědět ani nebudeme, protože bychom se o ně přece ani nezajímali, že?
Minoritní žánry budou tedy naprosto a bez výjimky závislé na libovůli vydavatele. Mě to nepřijde jako dobrá zpráva. Ano, moderní handheldy a konzole budoucí generace sice ještě mají možnost přehrávat fyzické kopie, ale aby bylo jasno – těch bude vycházet stále méně a méně už jenom z toho důvodu, že se to vydavatelům více vyplatí a hůř se to pirátí.
Má to ještě jednu dost nepříjemnou stránku tohle digitální nebe. Kolik jste za poslední dobu opravdu dohráli her? Tuto otázku mířím hlavně na fanoušky Steamu (ale konzolistů se to týká také samozřejmě). Jde mi o to, že je prokázaným faktem, že čím víc máte her, tím méně je vlastně hrajete.
Autoři her si stěžují, že většina lidí ani nevidí konec hry, což je strašně deprimuje a demotivuje nějaké vůbec dělat. Manažeři, kteří tento fakt postřehnou ve svých excelových tabulkách jaksi v zájmu ušetření ubrzdí vývoj ending kontentu a těch pár zoufalců, kteří nakonec doopravdy uvidí titulky, se pak jenom diví, jak mohli vyhodit prachy za takovou kravinu – zkrácený katastrofický scénář, pojednávající o zhoršené kvalitě vývoje.
Jenže většina lidí hry nedohrává jednoduše proto, že jich má tolik. Když letní Steamové slevy plynule přejdou do podzimních a následně do vánočních, člověku se na harddisku válí klidně i sto her, ale tak jako tak jich devadesát procent stejně nehraje déle, než dvě hodiny. Jestli tohle není definice vyhozených peněz, tak už opravdu nevím.
To je požehnáním i prokletím digitálních kopií. Jsou tak snadno dostupné. Nevýhodou digitálních kopií, alespoň tedy u handheldů, je jejich objem. Fyzicky sice zabírají takřka nulový prostor, ale když máte jenom 16 GB kartu a moderní hra si z ní ukousne dejme tomu půl giga až tři, tak jednoduchou matematikou dojdeme k závěru, že se vám na kartu vejde něco mezi deseti až dvaceti hrami – v závislosti na tom, co konkrétně vás baví, protože indie věci a hry z PSX jsou obvykle menší.
Pak ovšem přijde zase nějaká sleva a vy musíte mazat, protože to nové se vám tam nevejde. Bohužel hru si sice pak můžete opět stáhnout, ale upřímně řečeno – třeba mě se do toho moc nechce. A tady je další důvod, proč lidé hry nedohrávají. Nemají je stále na očích, není s nimi spojená žádná fyzická námaha, nejsou předmětem. Jen si tak v klidu někde daleko na serveru dřepí a jak se říká, sejde z očí – sejde z mysli.
Zpět k mému lovení po bazarech. Za poslední čtyři měsíce jsem si koupil jen dvě fyzické kopie her. Koupil bych si jich víc, peníze nejsou problém, ale jednoduše nejsou k dostání. Mohl bych si ty hry koupit ze Store, ale zkrátka nemám na kartě dost místa a nechce se mi nic z toho, co na ní mám mazat. Navíc si myslím, že to, co bych si chtěl koupit je momentálně poněkud předražené.
Pokud tedy mou situaci s Vitou budu brát jako modelovou pro příští generaci konzolí, jsem jakožto sběratel dost v loji. Sice si budu stále moci pořídit něco na poličku, ale patrně to budou jen ty nejkomerčnější fláky, jaké si jen dovedete představit, protože věci, které mne zajímají ani nevyjdou. Hnus velebnosti.
Je mi jasné, že jde o evoluci. Je to nezastavitelný proces, který ani sebevětší nesouhlas, nebo dokonce naštvaná veřejnost nemůže změnit. Zkrátka a jasně – konec éry herního sběratelství je opravdu na dohled.
