Příběh hraček podruhé: Toy Story 2

Žánr: arkáda
Minimum: P200, 32 MB RAM, 4x CD-ROM, videokarta 4 MB paměti
3D: Direct3D, Glide
Multiplayer: ne
Výrobce: Pixar
Distributor: Disney Interactive, OnTime Solutions

První příběh hraček, Toy Story, byl ukázkou toho, že na počítači lze udělat celovečerní film. Sice ne zatím s lidmi, tedy aby vypadal jako film s hranými herci – to je náročné na věrnost, a tu zatím počítačové modely nemají – ale s hračkami, kde počítačový rendering dokáže opravdové hračky plně nahradit a navíc s nimi dělat kousky, které by klasický loutkový film nesvedl. A protože měl Toy Story velký úspěch, nejen jeho zpracování ale i příběh dobra a zla, udělal Pixar i druhé pokračování, jehož hlavními hrdiny jsou opět kovboj Woody a okřídlený kosmonaut Buzz. No a když máme film, řekli si lidi o Pixaru, máme i hotové modely. A když máte ty modely postaviček, uděláme s nimi rovnou hru – nebude to tolik práce a komerční úspěch bude jistý.

Než však začnu o samotné hře, vrátím se ke hře Rayman 2. Zatímco první díl byla zábava na osm z deseti, převod druhého do trojrozměrného prostředí hru degradoval ze zábavné hopsačky na nehratelné cosi, kdy bojujete s podivným a nelogickým ovládáním a snahou se trefit v prostoru na malou plošinku a pak na další a na další a mezi tím se pokoušet za neochotné asistence kamery strefit kuličkou nepřítele. Přesně tentýž způsob hry měl i Tonic Trouble – kdybych nevěděl, že jde o dvě odlišné hry, myslel bych si, že někdo jen vyměnil hlavního hrdinu a prohlásil ji za datadisk Raymana 2. Určitě tedy chápete moje obavy, když jsem vsunul Toy Story 2 do mechaniky; hra má stejné zpracování, tedy 3D „akční“ hopsačka uhýbačka střílečka.

Ale zpět k Toys Story 2. Příběh hry je zpracován podle filmu, to je jasné. Abyste pochopili, o co ve hře jde, obsahuje hra úseky filmu, které vidíte vždy po splnění nějakého úkolu, před úrovní, na počátku hry (intro) a na jejím konci (outro). Pokud Toy Story 2 neznáte, určitě nepohrdnete krátkým přiblížením situace, do níž budete uvrženi. Někde za velkou louží žije skupina hraček. Bohužel, jejich soužití naruší člověk, který ukradne kovboje Woodyho aujede s ním pryč. Vy dostanete do rukou křídla kosmonauta Buzze a musíte jej jít zachránit – a to skrze úrovně, které na vás nachystala tato hra. V průběhu hry budete spolupracovat a komunikovat s dalšími hračkami, které vám nejen budou radit, co, jak a proč, ale také po vás budou chtít zajímavé úkolu, jako donést hrnku ucho nebo zabít robota. Za to vždy od někoho něco dostanete, co se vám bude hodit zase jinde – klasické prvky adventury v akčním provedení. Když splníte zadaný úkol (úkoly), můžete jít do další úrovně, čímž se zase o kousek posunete k zachránění kovboje Woodyho.

Hra jako taková je celkem povedená. Skáčete, komunikujete, občas střílíte, manévrujete za letu, běháte. Občas je nutné někoho předběhnout, abyste se dostali do další úrovně – obzvláště „působivé“ byl můj závod s malým angličákem v garáži okolo velkého auta, které jsem musel třikrát oběhnout, abych získal „Pizza Planet Token“, něco, co ani zrakem nedokáži identifikovat; tato věcička vám pak umožní přechod do další úrovně. Občas je také nutné zabít přerostlou potvoru, většinou také hračkoidní rasy. To všechno je fajn, kdyby nebylo opravdu nepříliš zdařilého ovládání, jak už jsem naznačil v odstavci o Raymanovi 2.

Porovnejme třeba s Tomb Raiderem. Zde je kamera vždy umístěna za postavou, ať se děje co se děje. Klávesy doleva a doprava otáčejí Laru doprava, ale stojí na místě. Klávesou dozadu začne Lara couvat. Vždy je ale kamera za jejími zády, tj. víte, kam se dívá a kam poběží, když stisknete klávesu dopředu.

Kamera se podobně jako u Lary nachází za Buzzem. Klávesami vlevo a vpravo se však Buzz nezačne otáčet, ale pohybovat přímo vlevo nebo vpravo, zatímco kamera se dívá stále stejným směrem, takže vidíte Buzze běžet z boku. Místo couvání klávesou zpět se Buzz otočí o 180 stupňů, tedy proti kameře a proti ní také běží. Vy tedy vůbec nevíte, kam. Jakmile zastavíte, kamera se pomalu otáčí okolo Buzze zpět za něj. Zvláštní, originální, ale ve hře je to naprosto k ničemu. Při boji s velkým robotem jsem byl naprosto dezorientován, takže jsem buďto padl z krabice a musel na ni složitě zpět vyskakovat, nebo byla kamera v místě, kde stál robot, takže jsem vůbec nevěděl, odkud přijde rána. A k jeho klíčku, abych jej zastavil, jsem se dlouho nemohl vůbec dostat. A to si vůbec nedovedete představit situaci, když máte rychle vyskočit na nějaké malé místo, jak třeba trefit skokem z květináče lano a zachytit se na něm; ve většině případů skočíte o 90 stupňů vedle.

Hra má naštěstí velice dobrou grafiku. Tady se podepsala ruka profíků, věrnost originálu je překvapující a děti to jistě bude přitahovat. Všechny ty barvy, detaily, nepřátelské hračky, dinosauři, zahradní traktor, tráva, silnice, plot, schody, postel, nekrvavé výbuchy… Grafice není prostě co vytknout.

Škoda jen, že grafika hratelnost nedělá. Dětem se jistě bude líbit a trochu nelogické ovládání odsunou do pozadí. Co zaujme dětské oko více, než svět plný hraček, který navíc mohou ovládat a řídit jeho hlavní postavičku. Na ovládání si určitě zvyknou, žádného Tomb Raidera neznají, takže nemají s čím porovnávat – a všechny podobné hry stejného žánru se ovládají stejně, tak proč ne? Nebude jim vadit jako nám dospělým stereotyp akcí v jednotlivých úrovních, protože se budou soustředit na novou grafiku, nové postavy, věci a hračky. A taky jim nebude vadit, že jim nepřátelé vlastně ani nemohou při malé troše šikovnosti ublížit, takže nemusejí mít obavu o svoje životy; vlastnost, bez které si třeba Tomb Raidera nedokážu představit – tam je strach o Laru (a vlastně sebe sama) nejdůležitějším prvkem hry.

	Grafika: 9/10
	Zvuky: 6/10
	Hudba: 5/10
	Hratelnost: 4/10
Pokud nejste dítě v odpovídajícím věku, asi vás Toy Story 2 nepohltí. Je to ale ideální dárek pro vaše dítě v útlém školním věku; rozhodně lepší, než Unreal Tournament.
Celkové hodnocení: 6/10