Prisoner of War – realistický simulátor zajateckých táborů

Multiplayer: ne
Paměťová karta: minimálně 310 KB
Analogové ovládání: pouze páčky
Vibrace: ne
Výrobce: Wide Games
Distributor: Codemasters
Od 11 let

Ze zápisníku malého hráče:
Dneska jsem si domů přines novou hru. Jmenuje se Prisoner of War a prý je fakt dobrá. Hned jsem ji spustil…
Nějak nechápu, co se děje. Nevím, co dělat a kam jít a když cokoliv zkusím, hned mě Němci zatknou. Je to hrůza…

Ze deníčku jednoho grafika:
Můj milý deníčku, už dlouho jsem do tebe nepsal. Měli jsme teď moc práce s jednou hrou, co se jmenuje Prisoner of War. Teda po pravdě řečeno – zas až tak moc práce s tím nebylo. My se jen tvářili, kdovíjak na tom nepracujeme, ale ve skutečnosti jsme hráli Dooma po síti a jen čas od času něco narychlo spíchli. Podle toho to taky dopadlo…

Ze zápisníku malého hráče:
Tak už mi to začalo jít. Z prvního lágru už jsem zdrhnul, ale ten blbec Amerikán, co za něj hraju, se zase nechal chytit – a ještě mu zastřelili kamaráda. Teda teď už to bude osobní… Jen by mě zajímalo, kdy konečně začne po těch Němcích střílet i on.

Z deníčku jednoho grafika:
Můj milý deníčku, za to, co jsme vytvořili v té nové hře, se skoro až stydím. Grafika je hrozná – ve všech zajateckých táborech s výjimkou Colditze to vypadá stejně, lidé ve všech jsou také stejní – jen jinak pojmenovaní  nadabovaní. Moc  se nám nechtělo dělat s animací postav, protože jsme raději hráli toho Dooma, takže výsledkem je, že všichni Němci vypadají stejně – buď jsou to vojáci (jeden model), důstojníci (druhý model), velitel tábora (třetí model) nebo generál Stahl. Všichni chodí, jakoby jim byly malé spodky – ale aspoň jsme je měli rychle udělané a mohli zase hrát… S prolínáním polygonů, reagováním oblečení na pohyb a podobnými hloupostmi jsme se samozřejmě nezahazovali vůbec.

Z dopisu skriptéra kamer:
Drahý příteli, promiň, že Tě musím zklamat, ale zamiloval jsem se do někoho nového. Jmenuje se Stone a je to hlavní hrdina naší nové hry. Vypadá úžasně sexy,  a ty jeho zelené oči a černé vlasy – navíc tak úžasně přičísnuté – mě fakt berou. Promiň mi to…
Já do té hry dělám kameru, takže jsem si s ní opravdu vyhrál. Co chvíli ji namířím na ten jeho sexy zadeček – sice pak není nic jiného vidět, ale komu to vadí. Přinejhorším si nějaký nechápavý hráč tu kameru trošku pootočí; teda pokud mu to dovolím.
V interiérech je totiž kamera nepohyblivá – a tam jsem si to opravdu užil. Snažil jsem se, aby v ní byl Stone vždy z toho nejlepšího úhlu, takže sice někdy není vůbec vidět, co se děje kolem něj nebo kam vlastně jde, ale pohled na toho úžasného chlapíka Ti vše vynahradí…
Jak to bude hotové, pošlu Ti jednu kopii a pak se sejdeme a budeme si o něm moci popovídat. Co na to říkáš?
Tvůj (bohužel již ne) milující…

Z deníku kapitána Šutra:
Tak se mi podařilo utéct i z toho druhého tábora – ale nakonec mě zase dopadli. Co ale nechápu je to, jak mne ti dva Němčouři mohli odhalit. Vždyť má angličtina byla dokonale bezchybná a moje letecká vesta amerického pilota spolehlivě zakrývala celou mou uniformu! Tak jak mohli prokouknout, že skutečně nejsem ten podomní prodavač žiletek, za nějž jsem se vydával?

Ze zápisníku malého hráče:
Ta hra je vážně hrozná! Už několik hodin se snažím prodírat Colditzem během třetí mise, ale ti vojáci mě skoro pokaždé spozorujou. Už je to fakt nuda…

Z hlášení službu konajícího důstojníka:
…a zničehonic jsem zpozoroval, že za sudy u plotu se někdo krčí. Tedy zpozoroval… Ono za ně vidět nebylo, ale já prostě VĚDĚL, že tam někdo je. Já vím, že to zní divně, ale vždyť i náš Vůdce věří v nadpřirozené schopnosti, tak… Zpět k věci. Přišel jsem tedy blíž, ale mé tušení zmizelo a ve tmě za sudy jsem nic neviděl. Chystal jsem se odejít, ale po pár krocích to bylo zase stejné – jako bych najednou skrz ty sudy viděl. Vrátil jsem se tedy zpět k nim, když tu jsem postřehl, že někdo zpoza nich vyběhl a zmizel mi ve stínu u strážní budky. Vyrazil jsem se tedy za  ním, ale opět jsem v té tmě nic nenašel. Už jsem se chystal odejít, když jsem zjistil, že nemůžu dopředu – něco, co jsem nemohl vidět, mi blokovalo cestu. Zastavil jsem se tedy a čekal, co se stane.
Asi po třech hodinách čekání se zničehonic ve tmě přede mnou něco pohnulo a já konečně pochopil, proč jsem nemohl dál: Ve stínu u mých nohou se celou dobu krčil jeden z vězňů. Neprodleně jsem jej tedy zatknul…

Z „Příručky pro útěky ze zajateckých táborů“:
… a pokud vás Němci zpozorují, pokuste se před nimi schovat. Utíkat nemá příliš cenu, to vás skoro vždycky dostanou. Nejlépe je schovat se do nějaké skříně. I když vás Němec uvidí, kterak do ní lezete, ve většině případů bude stejně jen zmateně pobíhat kolem, vykřikovat výhrůžky jako „jen počkej, až tě najdu“, nebo „kam jen mohl zmizet?“ a po chvíli to vzdá…

Z deníku kapitána Šutra:
Celý život jsem byl dosti nesmělý a plachý, ale teprve život v zajateckém táboře ve mně tyto vlastnosti  naplno rozvinul. Stalo se to právě včera, když jsem se pokoušel (snad už posté) proniknout do továrny. Ačkoliv bylo ještě pološero, proplížil jsem se několika hlídkujícím vojákům doslova pod nohama (někdy mě od nich nedělilo víc, než půl metru, ale nevšimli si mě. Typičtí Němci.), ale pak to přišlo… Zrovna když jsem vyšplhal na zeď, krásně na očích celému táboru, mě něco zarazilo – a já tam jen stál…
A stál…
A stál…
A stál…
A stál…
Trvalo to víc, než pět minut, než jsem byl konečně schopen pohybu.

Ze zápisníku malého hráče:
Tak už jsem ve čtvrté misi a zase už mi to jde. A dokonce mě to i skoro začíná bavit! Jinak musím přiznat, že i když je grafika nějak odfláknutá, místy skoro exceluje. Teda hlavně v noci, když jste od všech daleko a jen vidíte, jak ve tmě pátrají světla z věží a popocházejí vojáci s baterkama.

Z deníku kapitána Šutra:
Začínám mít pocit, že se tady kolem mne děje něco nekalého. Buď si se mnou někdo nepěkně zahrává, nebo jsem se musel zbláznit. Jak jinak si mám vysvětlit skutečnost, že ve všech táborech se potkávám se stále stejnými lidmi? Možná jinak mluví a tvrdí, že se i jinak jmenují, ale vypadají stejně. Jsou to stále titíž lidé – velitelé zajatců, koordinátoři únikových plánů… Ve všech táborech jsou prostě titíž lidé.
Že by na mě Němci hráli nějakou levotu?

Z propagačního letáku továrny Mauser:
…a díky dokonalé německé konstrukci je naše pistole schopna téměř neskutečných výkonů. Dokáže prostřelit kamennou zeď o tloušťce dvacet centimetrů stejně lehce jako třeba obrněný transportér. Díky ní bude nyní zadržení prchajících vězňů úplnou hračkou.

Z poznámek velitele tábora:
Já musela děkovat Gott i Fýrer, že jsou ti vězeň tak ustrašená a hloupá. Já sice měla k disposici na padesát muž, ale když já viděla, jak se kolem nich protahovala ta americká pilot, já měla pocit, že oni tu byla spíš jen pro ozdoba. Kdyby vězeň chtěla, zmizela nám klidně všechen naráz – a třeba i za bílý dne – a mí soldátes si jich ani nevšimla…

Z deníku kapitána Šutra:
Už vím, co se to tu děje… Ty stále stejné tváře. Ti tupí Němci, co si sice všimnou páčidla pohozeného na chodbě, ale o lano, které visí z horního balkónu a táhne se přes celé nádvoří, ani koutkem oka nezavadí. Ty šestihranné kužely světla z baterek i reflektorů. To, že mně nikdy nepopraví. Ten radar, co mám k dispozici. To, jak se každou chvíli zničehonic zarazím. Ty neustálé pohledy na můj zadek. Mělo mě to napadnout hned… Je to HRA!!!

Ze zápisníku malého hráče:
Tak jsem to konečně dohrál. Nakonec to vážně nebylo zas až tak strašný, jak se v jednu chvíli zdálo. Sice žádný zázrak, ale dalo se to…

Z jedné scény ve hře:

účinkují: kapitán Šutr (Š), generál Stahl (S), plukovník Harding (H)

S: Tak vás mám! Už mi neuprchnete, Štoune – ani vy, ani váš přítel. Je s vámi konec.
Š: Generále, že v téhle místnosti zemře pouze jeden člověk. A já ani plukovník to nebudeme.
S: (smích) Milý kapitáne, dovoluji si vás upozornit, že jediný, kdo je v této místnosti momentálně ozbrojen, jsem já…
Š: Ta už nesmí nikdy nikomu ublížit!!! To je pistole, která zabila mého nejlepšího kamaráda – JD‘ho!
S: Vážně? Á – už si vzpomínám… Snažil se uprchnout z lágru Stalag Luft. Když jsem ho dorážel, žebral o milost! (smích) Vy Američani jste takoví ubožáci!
(švih, svist, BOUCH, PRÁSK)
Š: Hardingu – teď máme šanci utéct!
H: (drží si nohu) V tohle stavu nemohu. Jděte sám, příteli!
Š: Tak jo.
(šum, svist, šťouch)
S: Ááááááá… (plesk)
Š: To bylo za tebe, JD!

Ano, takhle nějak to skutečně bylo.

PS: Dnes v noci se u mě v pokoji objevila myš. Evidentně se mnou hraje Prisoner of War: Vylízá jen když zhasnu a pak šmejdí po pokoji. Když rožnu, pohybuje se opatrně podél stěn. Když zjistí, že jsem si jí všiml, schová se pod starý plakát s Jackie Chanem v domnění, že ji tam nenajdu.

Ale jen počkej – ráno vstanu, koupím pastičky a slaninu a to bude tvůj konec…

Grafika: 3/10
Zvuk: 5/10
Hudba: 8/10
Hratelnost: 7/10

Nevím, co sem napsat. Tahle hra vás může stejně dobře bavit jako vytáčet na nejvyšší možnou míru. Nezbývá, než se rozhodnout dle vlastního uvážení – a na vlastní zodpovědnost.

Celkové hodnocení: 6/10