Drtivá většina z nás alespoň jednou okusila kouzlo počítačových či konzolových her. A kdo tvrdí, že ne, holduje jim dodnes. Přemýšleli jste však někdy nad tím, proč tuto činnost provádíme? Proč jsou právě hry tím největším požíračem času a jaké jsou triky vývojářů, aby nás k obrazovkám připoutali na co nejdelší dobu? Rozvést toto téma se pokusím v dnešní krátké polemice.
Proč vlastně hrajeme hry na počítačích? Primárně byly tyto zázračné bedýnky používány na práci. Ale proč si pracovní pauzu trochu nezpříjemnit? Právě to byla jedna z mnoha záminek k vytvoření prvních počítačových her. S postupem času a stále se zlepšující technikou si herní magnáti uvědomili, že se jim naskýtá zcela nový manévrovací prostor. Počítače nabízely více možností než jedno-účelné krabice v hernách. Navíc se do nich vlezlo daleko více, což bylo značnou výhodou. Jak čas plynul, hry šly samozřejmě s dobou. Dnes dokonce diktují tempo hardwarového rozvoje na trhu. Staly se zkrátka nedílnou součástí životů většiny z nás, fenoménem chcete-li. S každým novým kouskem s otevřenými ústy žasneme nad grafickým zpracováním blížícím se realitě stále více a více. Máme nespočet nových možností, vytváříme si svůj vlastní interaktivní svět. Ale proč?
Ponurá atmosféra v Silent Hill 4, těšíme se * Syberia, královna adventur * Final Fantasy, kapitola sama o sobě
Dle mého názoru již hry nehrajeme za stejným účelem jako tomu bylo dřív. Samozřejmě i dnes se velká část lidí schyluje k instalaci toho či onoho titulu za účelem se královsky pobavit. Jenže v současné době klademe důraz také na celkové zpracování. Ruku na srdce, kdo z vás by nevznesl byť jen jednu výtku hře, u níž se skvěle pobavíte, ale na druhou stranu nebude vzhledově lahodit vašemu oku? Kvalitní zpracování je zkrátka nedílnou součástí a nutnou podmínkou k veleúspěšnému trháku.
Čím dál tím více lidí hraje hry za účelem silného emotivního zážitku. Chtějí se bát, chtějí být napjatí, chtějí být překvapení každým okamžikem, chtějí prostě atmosféru jak má být. Říká se, že nejlepší atmosféru měly právě první tituly. Já si s tímto názorem dovolím nesouhlasit. Pravda, požitek z retro je skutečně výjimečný, ale jde jen o jakýsi odraz doby. Nejedná se tedy o skutečnou atmosféru, nýbrž o vzpomínky, které mohou tento dojem vyvolat. Mezi skutečné přeborníky v duchaplnosti bych zařadil asi Silent Hill, jenž dokáže navodit takovou atmosféru, že je až někdy hrůza pohledět za sebe. Ovšem duševní požitek nemusí být pouze hororový, jenže právě tento žánr, když se povede, je nezapomenutelný a dává se stále za příklad.
V kůži Michaela Schumachera * Jak to s Maxem dopadne? * Hra, která umí vydělávat
Hry hrajeme také z čiré zvědavosti. Nejpatrnější je to například u datadisků nebo plnohodnotných pokračování, kdy chceme zjistit, jak náš hrdina vlastně dopadl. S tímto souvisí další věc, na kterou autoři stále více a více nedají dopustit. Působivé dialogy, propracovaný příběh a neočekávané zvraty. To vše a ještě mnohem více není tvořeno ráz na ráz interně ve vývojovém týmu. K této úloze jsou dnes zváni profesionální scénáristé či spisovatelé z celého světa. Nechť bude mým důkazem třetí pokračování DOOMa.
V neposlední řadě slouží hry také k turnajovým kláním. Lidé si tak mohou změřit své síly, aniž by někdo přišel k úrazu (i když připouštím, že někomu čas od času ulítnou nervy z neustálého prohrávání a se soupeřem si to vyřídí ručně). Jelikož se na velikých turnajích soutěží o hodnotné ceny, hraní se může stát i dobrým zdrojem výdělku. To si však na druhou stranu žádá svou daň. Neustálé trénování, probírání taktiky se spoluhráči, hodiny strávené u monitoru a mnohé další věci, jež my ani vidět nemůžeme (nebo je nechceme vidět?). Zkrátka a dobře, hraní se pozvolna stává i povoláním a je jen otázkou času, kdy bude respektováno jako plnohodnotná výdělečně činná profese. Kdo ví, možná za pár desítek let vzniknou školy specializované právě na tento obor, přičemž každý student by po úspěšně složené zkoušce dostal titul před jméno. Je to rozhodně zajímavá představa.
Doom III, scénář jako víno? * Duke Nukem Forever, již brzy ;))) * Hlavně že je zábava
Další příčinou je bezesporu útěk od reality. Stres každodenního života může být někdy až nesnesitelný. Mnozí lidé utápějí žal u sklenky vína, někteří u cigarety, ale jsou i tací, kteří si raději sednou k počítači nebo konzoli, popřípadě skloubí všechny zmíněné způsoby dohromady. Přece jenom si při akční střílečce máte možnost bez rizika jakéhokoliv kázeňského postihu postřílet pár mutantů a vylít si zlost. Lze se trochu zchladit u pohodové adventury nebo si jen odzkoušet, jaké to je být závodním jezdcem. A právě to je další bod, u něhož bych se rád na chvíli zastavil. Hry nám povětšinou dovolí konat věci, k nimž bychom si mohli v reálném životě maximálně tak „přičichnout“. Komu z nás se někdy poštěstí skutečně závodit po boku Michaela Schumachera? Chystáte výlet na cizí planetu objevovat nový život nebo snad do středověku ovlivňovat klíčové bitvy naší historie? Některé šance mohou být reálnější, některé jsou však na hony vzdálené a zůstávají jen v nejtajnějších představách. Naše přání si ovšem můžeme alespoň napůl splnit v interaktivním světě. Světě, kde jsou bariéry kladeny pouze možnostmi programu.
Samozřejmě tím primárním důvodem, proč hry vlastně vůbec hrajeme je hned zprvu uvedená zábava. Na to nemám co říci. Každý z hráčů je jiný a každý si vybírá tituly podle svého vlastního gusta. Ale ať už se jedná o adventuru, akci, logiku nebo simulátor, prostě nás to baví. A dokud nás to bude bavit jako včera a dnes, znamení zítřejšku je nad slunce jasné.
