První dojmy: Black – maso

Dobrá, dobrá, přiznejme tvůrcům série Burnout, že se jim to povedlo. Celý hráčský svět dostali na kolena střílečkou z vlastního pohledu, jež překonává svojí dravostí a dynamičností vše, co tu bylo před ní. Přežil jsem prvních pět úrovní a tady je moje svědectví.

Platforma: PS2/Xbox
Multiplayer: ne
Vibrace: ano
Paměťová karta: ano
Výrobce: Criterion
Vydavatel: EA
Distributor v ČR: EA/Conquest (
www.cqe.cz)
Datum vydání: 28.2.2006

„BUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUMMMMMMMMMMMMM!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Black                                            

„Dravostí a dynamičností?!?“ – čtenář nevěřícně kroutí hlavou a snaží se pochopit, co se tím ten nešťastný novinář snažil říct. Netuší totiž, že nebohý autor článku má za sebou několikahodinový výplach mozku skrz miliony záblesků od výstřelů a explozí, spojenými s rachotem a duněním, jaké nenabízí ani filmy od Michaela Baye nebo takový Den nezávislosti. Hurá, Black vyhrál cenu za nejhlučnější dílo, které kdy člověk stvořil. I kdyby ovšem autor tohoto článku nebyl mimo z brutálního audiovizuálního přetížení, kterým Black nepochybně je, stejně by se mu vhodná slova pro popis unikátních vlastností této hry hledala dost těžko.

  

Občas nevidíte nic než exploze * Zásah raketou ve vaší blízkosti otřese obrazem a ohluší vás * Přebíjení zbraně je v této hře rovno přitažlivosti svlékání ženy

Nejlepší předpoklady pro pochopení toho, o čem se tady snažím psát, mají ti, kdo si koupili nové číslo Oficiálního Playstation 2 magazínu. Najdou v něm totiž hratelné demo. Ačkoliv má stěží pár minut, bez problémů vám vysvětlí, co činí Black tak unikátní hrou (a pokud máte kvalitní domácí kino, spolehlivě vám těch pár minut hraní vysype všechna okna a naruší statiku domu). Ještě docela dobrou šanci na představení si stylu, jakým je Black sestavená, mají ti, kdo hráli sérii Burnout. Vědí že jde o slovy nepopsatelnou kombinaci dynamiky, rychlosti, explozí a čirého adrenalinu. Nicméně ti ostatní z vás, kteří ke hrám od studia Criterion ještě cestu nenašli, budou mít jistě s pochopením mého popisu nemalé problémy.

  

Neprůstřelné štíty jsou opravdu neprůstřelné * Přírodu by téhle hře mohl závidět i MGS3 * Každé auto po několika zásazích exploduje

To už je takové moje prokletí, že se vždycky snažím popsat nepopsatelné. V případě Blacku se dá napsat jak úchvatná je grafika, kolik je ve hře zbraní, jaká prostředí budete moci objevovat a jak fungují herní mechanismy. Jenže to opravdu není to nejdůležitější. Duše této hry se nachází kdesi mimo tyto aspekty, pronikne vám do krve skrz záblesky jednotlivých výstřelů. Filozofie tvůrců, popsaná jako „zbraně jsou hlavní hrdinové naší hry a jednotlivé střely jsou jejich děti“, byla naplněna beze zbytku. Fanaticky detailní zpracování podoby každé zbraně, Hollywoodsky naddimenzované efekty brutální destrukce od každičkého výstřelu: to jsou prvky, známé z Killzone (zbraně) a Call of Duty (destrukce).

  

Vaši splubojovníci jsou nesmrtelní * Boj ostřelovačů na hřbitově jen tak nezapomnete * Granátomet boří nejen ledy

Ale aby v okamžiku kdy přebíjíte zbraň vaše postava přestala vnímat okolní svět, to smrdí fetišismem. Přitom přesně tak to funguje: pokaždé když vyměňujete zásobník, okolní svět se rozostří, přičemž uprostřed obrazovky v křišťálově jasné ostrosti vynikne model zbraně a výměna zásobníku s novou dávkou munice. Důraz na zbraně a jednotlivé nábojnice je takový, že jsem měl místy pocit prohlížení katalogu zbrojírenské společnosti místo pocitu že hraji hru. Pokud jste si vždycky chtěli vypálit salvu z AK-47 nebo rovnou z těžkého kulometu a sledovat jak kulky trhají beton na kusy, nyní máte jedinečnou příležitost učinit tak z pohodlí gauče ve vašem obýváku.

  

Smrti postav nahráli kaskadéři * Tady se střílelo * Další raketa prosvištěla kolem vašeho ucha

Criterion sice nemá zkušenosti se střílečkami (a na hratelnosti je to bohužel dost poznat), nicméně jsou to mistři designu a pokud chtěli, aby celá hra od začátku do konce voněla syrovou destrukcí, strojním olejem a střelným prachem, záměr se jim dokonale podařil. Od všech menu ve hře přes pochmurnou dunivou hudbu v menu a válečné nápěvy během některých pasáží hry (hudbu bohužel produkoval autor soundtracků k Medal of Honor a Call of Duty, takže místo moderní hudby s využitím elektroniky, jakou bychom u hry inspirované moderními Hollywoodskými trháky a Hansem Zimmerem čekali, doprovází Black – ačkoliv se odehrává v současnosti – typická orchestrální hudba pasující k dramatům z druhé světové války) si hra zachovává vynikající styl.

  

Co bychom si ve hrách počali bez zdánlivě opuštěných továren...

Exploze, exploze, exploze, všechno okolo vás exploduje… a pak ještě jednou. Black si nehraje na realitu, ale na její Hollywoodskou verzi. Tudíž vybuchuje úplně všechno, na co začnete střílet. Každý nepřítel, stojící na vyvýšeném místě, padá zásadně přes zábradlí nebo prostě přes okraj dolů. Obraz se třese a rozmlžuje od explozí – kterých je opravdu hodně. Za zmínku stojí třeba pasáž s nášlapnými minami, kterou jste mohli vidět ve filmu „Za nepřátelskými liniemi“. Prostředí jako takové je zasazeno do současného Ruska, dostanete se do města, na vesnici, do lesa, do továren, přístavu a tak dále. Design prostředí, barevné ladění a nasvícení jsou jednou z nejsilnějších stránek hry a v kombinacemi se špičkovými speciálními efekty způsobují, že hra vypadá úžasně na každém obrázku – natož pak v pohybu.

  

Uzi je malá, ale šikovná * Copak najdeme v tomhle táboře? * Aha, sprchy z filmu Skála

Velkou výhradu mám ale k filmovým animacím na začátku každé úrovně. Vizuálně svým divokým střihem a barevnými filtry příjemně připomínají akční filmy od Tonyho Scotta (Muž v ohni, Domino), jenže příběh je zmatená snůška rádoby tajemných konspiračních teorií a rádoby hrdinských výkřiků z vysílaček. Filmečky zobrazující záběry z televizních zpráv a retrospektivní rozhovor dvojice agentů v malé výslechové místnosti působí dojmem, že tvůrci se příběhu nijak zvlášť nevěnovali a místo renderované nějakých ingame animací prostě najali pár herců a natočili pár živých scén (filmy neobsahují žádnou počítačovou grafiku, jako třeba Disruptor nebo Command and Conquer).

Na co se těšíme
  • Destrukce všude kam se podíváš
  • Fetišistické zpracování zbraní
  • Vynikající grafický design
  • Grafické efekty
Čeho se bojíme
  • Chabé umělé inteligence
  • Chyb v hratelnosti
  • Hudby k filmu z druhé světové

Nakonec si musím postěžovat na tu hratelnost. V preview kódu, který jsme dostali na recenzi, vydrží nepřátelé klidně i padesát zásahů, než zemřou. Vám přitom stačí ke smrti 5 až 10 zásahů od nepřítele. Boje jsou tedy zdlouhavé a zvrhávají se v orgie krytí a snahy o headshot za pomoci ovladače (což není tak snadné jako myší). Přitom ale tento problém není přítomen v hratelném demu, které se dostalo do obchodů a na DVD OPS2. Je tudíž dobrá šance že tato největší chyba v plné verzi nakonec nebude. Doufejme že se to týká také zoufale přehnané vzdálenosti ukládacích míst (klidně 10 až 25 minut od sebe, většinou je nejtěžší pasáž PŘED uložením). A ta umělá inteligence by také potřebovala nějaké to ladění: nepřátelé vás často nevidí když vy vidíte je a ještě častěji se běží schovat za výbušný barel. Výsledný dojem ze hry a hodnocení si tedy zatím netroufám odhadnout: na odstranění výše zmíněných chyb opravdu hodně záleží. Zda se Black zapíše do dějin zlatým písmem se dozvíme za dva týdny.

Jak se těšíme: 89%

Diskuze (17) Další článek: Opera na Nintendo DS

Témata článku: , , ,