První dojmy: Rise of Nations - časovaná bomba na obzoru

Jan Morkes 14. května 2003

Žánr real-time strategií je bezesporu jedním z nejsledovanějších herních odvětví. Loni v něm kralovala dvojice slavných pokračování Warcraft a Age of Mythology, ale jaká bude situace letos? Dlouho jsem neměl jasného favorita, avšak jen do chvíle než jsem spustil Rise of Nations. Toto dílko mě naprosto uchvátilo a okamžitě stanulo na žebříčku mých nejočekávanějších titulů.

Zajímavé nápady je občas velice těžké na dálku rozpoznat. Každá firmička se chlubí "svým úžasným enginem, revoluční hratelností, velehorou nových nápadů a jánevímčímještě a až příliš často se stává, že výsledkem je grafika, která sice vypadá hezky ale jen na Pentiu o taktu 2,66 GHz a novým nápadem se myslí záměna "škaredých lidí (TM)" coby hlavních záporňáků za "ještě horší mimozemšťany". S podobným, i když ne zrovna doslovným, vystřízlivěním se setkala letošní první real-time vlaštovka Command and Conquer: Generals. Není sporu, že se jedná o propracovanou hru, ale asi nemluvím jen za sebe, když uvedu, že jsem čekal od hry trochu víc.

Ve skutečnosti tak spořádaně vojáci nechodí * Toto už je o poznání lepší

Proto, když se v mé mailové schránce objevila tisková zpráva do nebes vychvalující strategii jako "Civilizaci v reálném čase", neřičel jsem nadšením, nicméně natolik mě tento projekt zaujal, že jsem se o něm jal shánět další informace. Jelikož ani po bližším zkoumání nevypadala hra vůbec špatně, skončila moje akce žádostí o poskytnutí betaverze, která se ke mně nakonec po trošku větším zdržení dostala. To se stalo minulý týden a od té doby jsem, přísahám, nezatoužil po jiné hře.

Základní koncept

V čem je Rise of Nations tak zvláštní a odlišné od ostatních? Na úvod překvapivě v ničem. Dostanete k dispozici jakousi základní chaloupku, kdesi nazývanou centrum, jinde Town Hall. K tomu několik dělníků - otroků, kteří mají tu smůlu, že vám budou sloužit něco přes šest tisíc let (takové je totiž celkové rozpětí hry). Postavíte sýpku, několik farem, začnete těžit dřevo, první kasárna..... no zkrátka jako obvykle. Jenže v tom najednou tutorial nemilosrdně zavelí: "Postav další město!" A právě tímto okamžikem se Rise of Nations vydává na svou osamocenou a unikátní pouť.

Samozřejmě každá druhá real-time strategie umožňuje postavit na jedné mapě více základen, jenže většinou k tomu není důvod. Když chcete těžit suroviny mimo dosah svého centra, jednoduše stačí na daném místě postavit důl, případně továrnu a budovat něco dalšího je poměrně zbytečné. Ne však v Rise of Nations, které vysoký počet rozmanitých základen dosti surově vyžaduje!

Á, bombardéry mají další misi* Poněkud ¨znuděné aztécké město

A sakra!!! * Není nad leteckou převahu

Každé město je totiž omezeno dosahem, ve kterém kolem něj můžete stavět budovy a tedy i těžit suroviny. Jelikož neustálý přísun jídla, dřeva a dalších je k úspěchu ve hře naprosto nezbytný, logicky musíte zabrat na mapě, co nejrozsáhlejší území, abyste disponovali největším počtem surovin. A k tomu vám dopomáhají jen další a další města.

Epochy

Hra je rozdělena celkem do osmi význačných světových období.
1. Starověk (do 2000 př.n.l.)
2. Antika (1999 př.n.l. - 500 n.l.)
3. Středověk (501 - 1299)
4. Doba střelného prachu (1300 - 1715)
5. Osvícenství (1716 - 1880)
6. Průmyslový věk (1881 - 1935)
7. Moderní doba (1936 - 1968)
8. Informační věk (1969 - ???)

Závan nové strategie

Tak vzniká v žánru dosud nepříliš prosazovaný strategický prvek, co nejdokonalejšího a nejrozsáhlejšího rozmístění sil. Nemůžete všechny města nasázet do jedné velké aglomerace, protože tím by se stírala výhoda velkého surovinového pokrytí. Nesmíte rovněž soustředit moc věcí do jednoho města, zvláště do příhraničních, které by se mohly stát cílem nepřátelského útoku a v případě dobytí úspěšně použity proti vám. Je krásné sledovat, jak postupem času sami od sebe začnete vytvářet na mapách fungující státečky, které ve svém centru ukrývají průmyslová města, jež na hranicích střídají vojenské základny chrlící jednotku za jednotkou.

Aby to nebylo zase tak jednoduché, nemůžete si jen tak šmahem vybudovat deset sídel. Na vše jsou přísné limity a jen investicí do demografického výzkumu si vydobudete možnost postavit více měst. Jelikož nejen demografií živ jest výzkum, opět tu máme větší prostor k strategickému manévrování. Věda totiž skýtá také možnosti vojenské, ekonomické a rovněž výzkumné. A rozhodnout se, jestli právě v této chvíli se vyplatí investovat do obrany státečku nebo jej popostrčit lepší ekonomikou k růstu HDP se občas rovná otázce vítězství či prohry v dané misi.

Já těžím, ty těžíš, on těží

Vraťme se však ještě k surovinám, které jsme až příliš snadno odbyli. Jejich počet je poměrně vysoký, jelikož v závěrečných fázích dosahuje úctyhodného čísla šest. Zorientovat se v takovém množství v klasické strategii by nebylo možné. Naštěstí se neustále na obrazovce povaluje velice užitečná tabulka shrnující vaše momentální zásoby, aktuální přírůstek a rovněž i maximální možnou produkci. Nelimitovaná těžba by totiž snižovala hratelnost, a tak máte vždy pevně dáno, kolik můžete v dané chvíli zaměstnávat dělníků v dolech, na farmách či jinde. A samozřejmě opět pokud chcete víc, musíte investovat do daného odvětví výzkumu.

Obávám se, že přechod do dalšího období už teď nikomu nepomůže * I Berlín nějak začínal

Rekonstrukce vylodění v Normandii započala * Sněhem zapadlé sibiřské městečko

Zatímco dřevo, kovy a ropa se normálně těží a potraviny se získávají z farem, zbylé dvě suroviny sháníte poněkud neobvykle. Zlato generují karavany, které cestují mezi městy. Čím více měst a čím lepší úroveň komerce máte, tím více můžete mít karavan a tedy také více zlata. Poslední důležitou věcí je vzdělání, jehož význam stoupá jako ve skutečnosti až postupem času. Na závěrečné výzkumy 20.století se neobejdete bez několika zaplněných univerzit rozmístěných po celé své říši.

A do boje!

Národy

S kým se ve hře střetnete? Za český stát bohužel krev prolévat nebudete, ale i tak si snad mezi osmnácti národy vyberete. Vyvolenými se stali Aztékové, Bantuové, Britové, Číňané, Egypťané, Francouzi, Němci, Řeci, Inkové, Japonci, Korejci, Mayové, Nubijci, Římané, Rusové, Španělé a konečně Turci. Každý národ má kromě unikátních jednotek také naprosto jedinečnou architekturu.

Může se vám to líbit, můžete proti tomu protestovat či na to nadávat, ale nejvíce času u hry strávíte nekonečnými šarvátkami. S nepřítelem bojujete prakticky od chvíle, kdy na něj narazíte a nepřestanete, dokud jeden z vás nebude na hlavu poražen. Počítač i na střední obtížnosti je více než důstojným protivníkem a dá vám pořádně zabrat. Neustále produkuje jednotky, které na vás posílá v organizovaných šicích a stačí jen chvilinka nepozornosti a malé příhraniční a dosud nevyvinuté městečko se stane terčem útoku nepřátelských sil. Počítač ale v tomto vůbec nepodvádí, pokud se na mapu zadíváte pozorněji, zjistíte, že všemu předchází důkladný průzkum.

Co se samotného boje týče, opět jej v mnohém zpestřuje velký počet základen. V normální hře totiž buď boj o svou základnu vyhrajete, anebo vás nepřítel porazí. Ovšem v Rise of Nations jedno město (vyjma hlavního) sice pohne jazýčkem na vahách, ale neznamená to definitivní porážku. V tom jsou unikátní půlhodinové bitvy o strategické místa, kdy se převaha přelévá ze strany na stranu. Nejsou výjimkou ani situace, kdy ztratíte město, a ač to s vámi vypadá bledě, nakonec dokážete protivníka porazit. Nemusím snad připomínat kouzelné slovíčko multiplayer, který by se mohl stát jednou z velkých deviz hry.

Vojenská přehlídka

Do bojů promlouvá také národnostní příslušnost armád. Ještě jsem vám totiž neprozradil, že se můžete těšit na více než desítku různých armád, každou se specifickými bonusy a postihy. A tak zatímco třeba Němci mají v každém období nějakou tu speciální jednotku, Mongolové a jejich ultrasilní lučištníci na koních se prosazují jen v době středověku.

Základ každé armády je však stejný. Ať už je to v době starověku, kdy hra značně připomíná Age of Empires či o něco později, kdy se dostanete do období Římské republiky, vždy mají všichni stejné možnosti a výhody nikdy nepředstavují tak silnou zbraň, jak by se mohlo na první pohled zdát. Příčinou toho je fakt, že s každou vyrobenou jednotkou stejného druhu dochází k její inflaci. Čím více budete tedy vyrábět lehké jízdy, tím více vás bude za každého vojáka zaplatíte.

A zde vidíme operaci Pouštní bouře * A co toto? Že by první světová válka?

Kolový režim Conquer the World v akci

A jelikož nejste žádní multimilionáři, musíte sestavovat armády z více druhů jednotek. A že vám jich nabízejí autoři dost! Zezačátku se o rozmanitosti samozřejmě nedá mluvit, ale už středověk přinese do hry pravou revoluci. Zlepší se základní pěší vojáčci, přibudou nové druhy jízdy, začnou se vyrábět kanóny namísto pomalejších katapultů a poprvé využijete služeb špiónů. No a pokud se najednou ocitnete ve 20.století, zase nebudete vědět, co dřív vyrábět. K dispozici jsou pěší vojáci, tanky, obrněné vozy, tanky, dělostřelectvo, protiletecké baterie, stíhačky, bombardéry, které jakoby z oka vypadly B-52 a nebo speciální jednotky sniperů. Jednoduše řečeno Age of Empires 1 a 2, Cossacks a Red Alert v jednom.

Jak to vlastně funguje?

Přiznám se, že zpočátku jsem nedokázal pochopit, jak autoři dokáží do real-time strategie nějak rozumně umístit možnost vývoje o šest tisíc let. Výsledek se má tak, že mise jsou zpravidla omezeny a postup se děje v rozmezí cca tří období. Vyvarujete se tedy tomu, že byste se museli prokousávat technologickým stromem od starověku až po současnost. To by také popíralo myšlenku hry, kterou autoři vidí v okamžité zábavě a délce misí okolo jedné hodiny. Nicméně pokud byste po naučné stezce lidskou historií přece jen zatoužili, klidně si tak můžete nastavit pravidla volné hry.

Hlavním tahákem hry však nejsou krátké šarvátky, ale režim Conquer the World. Na začátek si vyberete jeden nárůdek a z ocitnete se na světové mapce, na které vám patří pouze jedna jedinká provincie. Cílem vaší hry není nic menšího než ovládnout většinu světa. Vždy na začátku každého kola si vyberete, kam zaútočíte a pak se přepnete do real-time módu, kde se rozhodne o tom, zda-li byla invaze úspěšná či nikoliv. Zpočátku se bojuje v atmosféře starověku, ale po čase vám hra povolí postup dále v čase. Tím je zaručeno, že opravdu projdete všemi obdobími, které pro vás autoři připravili.

Slovo závěrem? Nemůžeme se dočkat!

Rise of Nations jednoduše vypadá naprosto báječně. Mohl bych tu vykládat ještě hodiny a hodiny o přednostech hry (například o skvělé 3D grafice), ale už takhle mi délka článku přesáhla únosnou mez, a tak se budu muset pomalu rozloučit. Původně jsem chtěl toto preview zakončit slovy: "Odcházím zpátky hrát," ale to bych vám lhal. Místo toho co nejrychleji opustím své nehostinné herní doupě a vydám se co nejrychleji do redakce pro plnou verzi hry. Takže co dodat? Těšte se na recenzi!