V rámci postupného herního dovzdělání jsem se pustil do čtvrtého Call of Duty, a musím říct, že jsem tak trochu na rozpacích. Modern Warfare totiž na jednu stranu nabízí parádní, skoro až filmový, zážitek, jenž ještě umocňují mise, kdy je vaším jediným úkolem vylézt z vrtulníku a umřít. Ty jsou sice tak trochu zbytečné, nicméně z pohledu atmosféry jsou k nezaplacení.
Na druhou stranu tu ale máme jednoduchoučkou hříčku, kterou by z trochou trpělivosti a benevolentními rodiči zvládlo dohrát i čtyřleté dítě. CoD4, stejně jako všechny předchozí díly, totiž úpí pod rozhodnutím vývojářů provést hráče titulem od začátku až do konce v úzce vymezeném koridoru, aby se náhodou neztratili.
Jenže, oproti starším sourozencům drtí Modern Warfare ještě směšně krátká herní doba, není problém během necelých dvou hodin pokořit přibližně polovinu hry, a skutečně až otravně osekaná volnost pohybu, v jejímž rámci pomalu nesmíte udělat ani jeden, či dva kroky do strany. O to víc mě štve, že musím říct následující.
I přes to všechno je Call of Duty 4 parádní a zábavnou hrou, do jejíhož opětovného rozehrání se sice pustí asi jen skalní příznivci, nicméně své poprvé by se s ní nemuseli bát ztratit ani akční panny a panicové.
