Hromada lidí se mne ptá, jak přijdu k nějakému konkrétnímu číslu, co by mělo hru charakterizovat v hodnocení. Někdy po pravdě odpovím, že sám vlastně nevím, je to jen pocit, jak moc je vlastně hra povedená, zabaví, ale také vydrží. Směsice všech těchto faktorů, a hromady dalších, se pak promíchá, nechá pěkně uležet, aby nakonec vylezla jako pověstná rosnička po žebříčku na nějakou laťku.
Hlavní roli přitom hraje zábavnost daného titulu, bývá to většinou i důvod pro koupi (pokud zrovna nepotřebuju ukázat Lojzovi odvedle, že moje supernová grafická karta dokáže nakrájet polygony ještě jemněji). Hra se může jmenovat jak chce, obsahovat odkazy na miliony kultovních záležitostí, mít reklamy až za roh, ale přesto si klidně odnese mizerné hodnocení, pokud mne nebude bavit. Nemluvím přitom o úvodních pěti minutách, nebo pár hodinách, valnou většinu titulů na Doupěti hodnotíme po desítkách hodin (nebo dohrání, co přijde dřív) a zbytek jsou snad jen MMORPG, kde se časy násobí.
Druhým extrémem jsou pak vyloženě špatné hry, nebo hry se silným koncem. Chudák recenzent musí projít martyriem začátku, ačkoliv ví, že rozumný hráč po chvíli vyráží omlátit disk o hlavy v lepším případě tvůrcům, v horším pak prodejcům. Pokud ale autor sezná, že hra spadá do této skupiny, pak má šanci nasbírat dost informací a hraní v rámci zachování zdravého rozumu ukončit.
Největší problém je pochopitelně s každoročními sériemi, a tam záleží na každém z recenzentů, jak ke hře přistoupí. Jeden srovnává s předchozím dílem, druhý pouze čistě hodnotí zábavnost, jiný do čísílka pod recenzí zahrne i hod kostkou. Vždy však je bernou mincí vlastní text, v němž důsledně obhájí své hodnocení, ať už je jakékoliv. Bohužel to bývá často příčinou bouřlivých diskusí se čtenáři, kteří sice viděli obrázky a číslo v hodnocení, ale písmenky okolo už se nezatěžovali. Holt, těžký je život herního redaktora.
