Hry už pomalu, ale jistě, přestávají plnit úlohu pouhého chvilkového povyražení. Naopak se pro řadu hráčů stávají plnohodnotnou součástí každodenní rutiny, bez níž si svůj život nedokáží představit. A to zdaleka nenarážím pouze na World of Warcraft, u nějž je řada jedinců schopná (a ochotná) trávit třeba i šest hodin denně.
Videoherní průmysl kolem sebe zkrátka buduje vlastní kulturu, která fanouškům nabízí možnost vyřádění, ať už na conech, festivalech, výstavách, či konferencích. Nezřídka však hranice oddanosti přesáhne rozumnou mez a pak můžeme vydat hráče, kteří mají přes celé tělo vytetovaného Maria, spí na ulici jen aby se k té či oné hře dostali jako první, nebo se snaží změnit si jméno.
Právě poslední zmíněný případ, kdy se jeden norský chlapec odvolával až ke králi, ve snaze napsat si do rodného listu Sonic X, jsem vám představil již včera, avšak doteď ho nejsem s to pochopit. Přesně kvůli takovýmto jedincům se totiž média pravidelně plní stížnostmi na hry a jejich vliv na psychiku hráče. Ale kde jsou rodiče, aby takovým harantům zabránili v podobných eskapádách? Neměla by vina padnout na jejich hlavu?
