Recenze – Medal of Honor: Vanguard - letíme dolů

Platforma: PS2, Wii
Žánr: FPS
Výrobce: EA Los Angeles
Vydavatel: Electronic Arts (www.ea.com)
Homepage: http://www.ea.com/medalofhonorvanguard/

Je to už nějaký pátek, kdy na televizní obrazovce zazářil nápis Medal of Honor poprvé – tehdy ještě kralovala konzole Playstation 1. Úspěch hry ale zajistil, že tento nápis nebyl k vidění naposled a dnes už pomalu počítáme na kalkulačce, kolik že dílů to vlastně vyšlo. Zásluhu v tom má samozřejmě hlavně společnost EA a její plné kapsy. Nejnovější přírůstek s podnázvem Vanguard se tentokrát zaměřuje na letecké výsadky, jež sice byly zprvu podceňované, ale nakonec sehrály velmi důležitou roli. Hra má být jakási kompenzace pro majitele starších mašinek kvůli absenci dílu Airborne (ohlášen na PC, X360 a PS3), který se zabývá stejným tématem.

Jde se do války

Předně, po pár minutách je jasné, že slovo kompenzace je na místě. Kvalita série s každým dílem upadá a jde to poznat. Ne že by šlo o vyloženě špatnou hru, ale krok s konkurencí bohužel nedrží. Nemyslím to teď v porovnání s jinými válečnými hrami, jako třeba sérii Call of Duty (která si taky nevede nijak zázračně), ale s žánrem first person akcí obecně. Po celou dobu hraní jsem měl pocit, že vše už tady bylo a i když jsem nevěděl, co je obsahem misí, vždy jsem odhadl, co nejspíše přijde příště. Největším problémem je jednotvárnost hry, kdy se jen chodí po předem vytyčených trasách a střílí do všeho, co není americké. Po pár misích, kterých je naštěstí přibližně deset, jsem se začal nervózně převalovat a častokrát jsem se přistihl, jak hru pauzuju a jdu dělat nějakou jinou činnost.

  
Typická přestřelka * Střílení přes mušku * Němci jsou všude

V době, kdy existují příklady jako Far Cry, Half-Life či celkem čerstvý Prey, bych přeci jen čekal větší důvtip při tvorbě jednotlivých levelů. Hlavně Half-Life dokázal ukázat, co dokáží dobře naskriptované situace a jaký dopad mají na celkový zážitek. Zde jen párkrát proletí letadlo, v lepším případě dvě, jenže to je tak všechno. Vše ostatní jsou jen přibíhající vojáci či popřípadě tank, což se následně zvrhne v jejich rychlou a stereotypní anihilaci. Problémem jsou i počáteční výskoky padákem, kterými začínají některé mise; jsou příliš krátké (rozuměje výskok je příliš nízko) a manévrovatelnost je takměř nulová a s tím i její význam. Co mi ještě vadilo, je interpretace příběhu – mise začínají černobílými záběry z opravdové války, v pozadí kterých vypráví muž, co se děje. Bohužel pochopit to mohou jen znalci dějin, já jsem byl ztracený a bylo mi jasné jen to, že musím postřílet všechny nepřátele v úrovni.

  
Vzácná letadla na obloze * Graficky žádná sláva * Nejchytřejší pohyb UI, tzv. "výkuk"

Abych hře zase jenom nekřivdil, vyvarovává se jakýmkoli bugům, většímu prolínání polygonů či jiným problémům. Tvůrci dokazují, že už v tomhle oboru jsou nějaký pátek, ovšem je to pravděpodobně kvůli faktu, že vyvíjejí pořád stejnou hry, akorát s jinými levely. Jednou se mi v předposlední misi po asi 45-ti minutovém maratonu hra úplně kousla, což mě donutilo hrát od začátku; to není moc pěkná vizitka. Realistika zde nemá hlavní slovo, jde čistě o arkádovou věc. Jak by taky pětičlenná jednotka mohla porazit stovky němců a přitom ještě ničit protiletecká děla apod. Co se spolubojovníků týče, jsou celkem zbyteční, jelikož jsem povětšinou celou iniciativu přebíral na svá bedra já. Jejich UI je z větší části naskriptovaná, aspoň se to tak zdá, jelikož se nehnou ze svých úkrytů, dokud není zastřelen poslední nepřítel. Někdy dokáží být ale pěkně otravní, často se mi stalo, že jsem se kryl za nějakým objektem, přiběhl spolubojovník a postavil se tam, kde jsem byl já – tím mě samozřejmě vytlačil z úkrytu a já byl ostatním krásně na mušce.

  
Němci se snad hromadně klonují * Další ukázka slabšího vizuálního zpracování * Jedna z hezčích scén

Zbraní není mnoho, osobně jsem napočítal asi šest či sedm, plus kulomet na stojanu, který se sem tam objeví a který samozřejmě s oblibou využívají protivníci. Je možné nést jen dvě najednou s tím, že je lze v průběhu boje měnit za jiné „kousky“. Nedílnou součástí výstroje jsou i granáty, které se používají speciálně vyhrazeným tlačítkem. Vyvážení zbraní je zvládnuto dobře, každá má své dobré a špatné stránky. Osobně jsem ale nejvíce využíval starou dobrou karabinu, díky její skvělé přesnosti a síle.

Zrcadlo, zrcadlo…

Po vizuální stránce není všechno tak, jak by mohlo být. Playstation 2 je sice na dnešní poměry slabší stroj, pořád ale má slušný potenciál, kterého bohužel hra nevyužívá. Textury jsou rozmazané a okolní svět polygony taky příliš nehýří. Největší výtku bych ale měl na neoptimalizovaný jas, kdy i za dne jsem měl problém vidět, kam šlapu a to i když jsem si jej spravoval na mé TV. Zkrátka nejde o nic, co by mělo vyrazit dech a je trochu drzost, že i při takové úrovni grafiky občas klesne framerate. Horší je to ale pro majitele Wii, jako silnějšího stroje, jelikož tam to není o nic lepší (možná jen o trošku), čímž si vývojáři zadělali na ostudu.

Hudební stránka je pěkná, i když už otřepaná. Dnes už srdceryvný orchestrální soundtrack jen tak někoho nedojme, zvláště nese-li se neustále ve stejném duchu, jako v předchozích dílech a jako u konkurence. Po stránce zvukové se jedná o čistý průměr a to hlavně kvůli dabingu postav, které budí nepřirozený dojem, což hlavně ruší zážitek při nějaké akci. Když se to ale vezme kolem a kolem, ucho žádnou těžkou újmu neutrpí.

Grafika: 5/10
Hudba: 6/10
Zvuky: 5/10
Hratelnost: 6/10

EA opět dokázala, že rychlokvašky jsou její silnou stránkou. Medal of Honor: Vanguard je tak průměrný, jak to jen jde a dokazuje to ve všech sférách – jak po designové stránce, tak po vizuální a zvukové. Fanoušci druhé světové války možná najdou jakési uspokojení, já jsem ale povětšinou nudil, při vědomí mě držel jen dobrý pocit při střílení z karabiny. Teď nám už nezbývá než jen doufat, že se Airborne vydaří o něco lépe.

Celkové hodnocení: 5,5/10