Recenze: Alan Wake – bojte se tmy

Hraní Alana Wakea vám do mysli propasíruje dvě myšlenky. Ta první: přečíst si (zase) něco od Stephena Kinga. Druhá: takový výšlap do hor či do lesa by taky vůbec nemusel být špatný nápad. Ale teda ve dne. Rozhodně ve dne.

Snad je nabíledni, že obě úvodní myšlenky jsou dopadem dvou nosných prvků tolik odkládané hry – Alan Wake, to je tajuplný příběh v romantickém prostředí amerického severozápadu. Masivní štíty hor střídají hluboká údolí, všude se táhnou rozsáhlé hvozdy a jako centrum všeho je krystalické jezero s dřevenou chatou na ostrůvku.

Alan Wake, to je tajuplný příběh v romantickém prostředí amerického severozápadu

Přidejte si přilehlé americké zapadlé městečko s bistrem, lokálním šerifem a přátelským doktorem, pláckem s karavany a dalšími typickými proprietami a máte ideální místo na mírumilovnou dovolenou.

Dovolená z pekla

Přesně takovou, jakou Alan Wake, úspěšný spisovatel, potřebuje, aby prorazil už dva roky trvající spisovatelský blok. Jenže to by si nesměl klíče od chaty vyzvednout místo z rukou buranského pumpaře od tajemné stařeny v pohřebních šatech. To je onen zlomový okamžik, který vystřeluje Alana vstříc jeho osamělé (a děsivé) honbě za záchranou manželky mizející za podivných okolností.

Nebo že by to tak vůbec nebylo? Hra dokáže v prvních pár hodinách roztočit takový kolotoč matoucích událostí, že vůbec netušíte. A to vůbec nic.  Opravdu se to stalo? Nebo je to jen sen či představy šílence? Kam zmizel Alanovi celý týden? Co ty podivné scény v televizi? A proč hrdina nachází stránky z rukopisu, o kterém si není vědom, že by ho napsal?

Otázky se kupí, ale hra rozhodně není skoupá na odpovědi, a přestože ještě několikrát zamotá hlavu, bere se jedním smysluplným směrem až do uspokojivého finále. Alan Wake nabízí jak dostatečně zajímavou (i když poměrně klasickou) zápletku, tak atraktivní způsob její prezentace, který vsází hned na několik prvků. Velký vliv má samotný hrdina, Alan, jenž celou hru komentuje svými myšlenkami a poznatky a funguje i jako jakýsi vypravěč.

Zajímavě působí i různě poházené stránky rukopisu, které popisují události, co se teprve stanou, jako byste se nacházeli v samotné knize. Na jednu stranu je super, že se dozvíte takhle i podrobnosti o vedlejších postavách, na druhou stranu boří tak trochu překvapení. Když na vás bafnou protivníci, o nichž jste si před pár minutami přečetli, že na vás bafnou, moc to nevyděsí.

Napětí ovšem buduje samotný formát hry, který v podstatě kašle na klasický formát úrovní a nahrazuje je seriálovými epizodami s „v minulém díle jste viděli“ na začátku a napínavým cliffhangerem na konci. Ne moc originální, vzpomeňme na poslední Alone in the Dark, ale výtečně zpracované a nutící vás pokračovat s další epizodou.

Světlo a tma

I když si tvůrci kdysi hráli s myšlenkou udělat z Alana Wakea otevřenou hru stylu GTA, nakonec zůstali u klasické lineární third person akce. Nedivím se, udělat sandboxovou hru s příběhem budujícím napětí se totiž přibližuje snahám učit slony hrát na xylofon. Obvyklou vaší snahou je dostat se z bodu A do bodu B aniž byste nechali zmasakrovat hlavního hrdinu či byli nuceni si dát pauzu na dekontaminaci spodního prádla. Nic snadného vzhledem k tomu, že vás hra často posílá do hlubokých lesů a ještě uprostřed noci. Už to samotné by bylo na bobříka odvahy, pro některé zcela mimo jejich dosah. Jenže Alan během toho musí čelit nejen temnotě, ale i Temnotě – měnící poklidné obyvatelstvo do podoby vraždících bestií.

Menší odbočka. Procházeli jste se někdy opravdu temným nočním lesem? A znáte ty podivné stíny, zdání pohybu na pozadí vašeho pohledu, praskání a další husí kůži masírující zvuky? Alan Wake dokáže přesně tohle převést do hry a ještě znásobit. Obyčejnou tmu doplňuje přímo hmatatelná Tma, kterou se musíte prodírat. Pomalu se vlní, vše prostupuje a svoji hutností svírá hrdlo a nedá nadechnout.

Baterka je zbraň, pouliční lampa bezpečné útočiště a pohyblivé reflektory ekvivalent plamenometu

A když už napětí snad nemůže stoupat, baf! Z křoví se vynoří Temnotou prosáklé postavy a valí se na vás se sekerou zdviženou nad hlavou, zatímco napůl lidským a napůl démonským hlasem pronášejí naprosto nesouvislé hlášky o nutnosti se držet na vyznačených stezkách.

Stejně jako ve skutečném životě proti Tmě funguje Světlo. Baterka je zbraň, pouliční lampa bezpečné útočiště a pohyblivé reflektory ekvivalent plamenometu. Baterka v levé ruce Alana dokáže zbavit protivníky (zde zvané Taken) ochranné vrstvy Temnoty, revolver v ruce pravé je dokáže zbavit života. Základním herním prvkem je tak střídání svícení levým a střílení pravým triggerem.

TIP: Zpomalený záběr při likvidaci protivníka dává najevo, že v tento okamžik máte prostředí dočištěné.

Boje jsou díky tomu neskutečně atmosférické, snažíte se držet protivníky z dosahu světlem a zároveň se propalovat temnotou, abyste je následně přesnými ranami poslali do zapomnění. Pohyb je důležitý, světelný kužel baterky je přeci jen omezený, baterie nevydrží věčně, a pokud se nesoustředíte, hbitý Taken snadno prověří pevnost vaší páteře srpem. Škoda, že vaše snažení občas kazí toporný systém uskakování.