Recenze: Broken Sword 3 Sleeping Dragon – (r)evoluční adventura?

Platforma: PC
Typ hry: Čistokrevná adventura
Multiplayer: Ne
Minimální konfigurace: CPU 700 MHz, 128 MB RAM, 2 GB na HDD, Geforce2 64 MB či ekvivalentní
Doporučená konfigurace: CPU 1,2 GHz, 128 MB RAM, 2 GB na HDD, Geforce4 Ti 4200 či ekvivalentní
Testovací konfigurace: CPU Athlon XP 2500+, 512 MB RAM, Geforce2 MX 100/200 32 MB, Windows XP
Výrobce: Revolution (http://www.revolution.co.uk)
Distribuce v ČR: Cenega (www.cenega.cz)
Homepage: http://www.brokenswordgame.com/

Je velice málo herních sérií, které se dokázaly přenést úspěšně přes své druhé pokračování. Nezřídka představovalo pokračování populární hry spíše zklamání a potvrzení obecně přijímaného názoru, že v nejlepším se má přestat. Není třeba opouštět žánr adventur – hry Space Quest, King’s Quest či jakýkoliv jiný Quest, které vždy patřily k průkopníkům žánru, končily svůj život v nekonečně rozvleklých eposech, které se netěšily nijak velkému zájmu.

Přechod do 3D

Bavme se ale o adventurách, které vtiskly tomuto žánru jeho neopakovatelnou podobu a které jsou pro adventuru synonymy – Simon the Sorcerer, Monkey Island, Gabriel Knight či dnes zkoumaný Broken Sword. Čtyři tituly, čtyři různé příběhy, jedna výrazná paralela. Všechny tyto hry vznikly jako ryzí adventura, všechny tyto hry znamenaly milník v historii her a všechny tyto hry nasedly postupně na novou vlnu žánru – třetí rozměr. Zatímco Monkey Island přešel do 3D podoby až ve svém čtvrtém díle, všechny ostatní hry se rozrostly o třetí rozměr přesně ve třetím pokračování. Zatímco Gabriel Knight 3 ukázal novou cestu, kudy se dát, Simon 3D a Monkey Island 4 zavlekly žánr adventur do míst, kam je mi až stydno nahlížet. Ne, že by to nebyly zábavné hry, to v žádném případě, jen mi ten přechod z krásné ručně kreslené 3D grafiky do hranatých dóz od bonbónů přišel velice necitlivý.

No není ta Petra skvělá? * Beatrice, André, George a Nico * Lehce přepálené světlo a podexponová tvář, doporučuji použít odrazovou desku

V tomto poměrně pesimistickém světle se není čemu divit, že jsem se na nejnovější přírůstek mé nejoblíbenější herní série díval přes prsty. Hra Broken Sword: Shadow of the Templars byla jednou z mála, po jejichž dohrání jsem jen zůstal sedět před počítačem a hleděl do setmělého monitoru za usilovného přemýšlení nad hloubkou myšlenek v závěru hry prezentovaných.

Nico jako odmítavá partnerka * Staré dobré náměstíčko * Aaaah, Flobbage, toho známe z prvního dílu

Ačkoliv grafika nejnovějšího pokračování, prezentovaná dlouhé roky před uvedením na trh, dávala tušit nevšední grafické dobrodružství, nádech lehkého adventurna jakoby se vytrácel. Skutečnost, že hru nebudeme moci ovládat jinak, než pomocí klávesnice, představovala další nepříjemné zjištění – jsou adventury typu point&click opravdu mrtvé, když už lze využít myši pouze k jejich spuštění? Opravdu nás čekají už jen další Lary Croft s jinými jmény a příběhy?

Starý dobrý Broken Sword

Jsem převelice rád, že jsou odpovědi na nastolené otázky záporné. Ano, hra sice používá klávesnici (a nebudeme si nic nalhávat, poctivý point&click to skutečně není), ale hádanky zůstaly ty samé jako dříve – místy lehké, místy složité. Pojďme si však nejdříve povědět něco o příběhu hry. Hlavními postavami jsou opět mladá a stále krásná Francouzka Nico a sympatický Američan George. Jejich životní příběhy, který se mezi druhým a třetím dílem rozklížily jak bednička z překližky na ostrém dešti, se v polovině třetího pokračování (jistě pouhou náhodou :-)) protnou.

Příběh celé hry začíná cestou do Konga, kam jede George jako patentový úředník za profesorem s takovým jménem, že není v lidských silách jej zde ocitovat v plném znění. Zvrat událostí a havárie letadla mi začaly na první pohled připomínat někdejší vynikající adventuru Flight of the Amazon Queen (z čisté zvědavosti – najde se mezi vámi někdo, komu tento titul ještě něco říká?), ale postupný vývoj událostí dokázal, že nový Broken Sword půjde svou vlastní cestou, cestou prolnutých scénářů, cestou nečekaných zvratů a skandálních odhalení. Byť může prvních několik minut hraní připomínat více Laru Croft a její dobrodružství (Georgeova cesta do bezpečí po skalní stěně je jak vystřižená z arkády druhého stupně – přeskočit, spustit, vytáhnout, protáhnout, … no znáte to), zbytek hry se až na výjimky nese v typickém adventurním duchu. Nico vstupuje do našeho příběhu v okamžiku úspěšného zdolání překážek, se kterými se musel George potýkat. Při návštěvě hackera Vernona, který měl v plánu jí sdělit důležité informace ohledně údajné zkázy světa, se Nico dostane do kolotoče událostí a pečlivého vyšetřování, na jehož konci se trajektorie obou hrdinů protnou. Konec? Nikoliv, polovina hry.

Jsem naivní, když zkouším na dveře klíč * Zase ti templáři * Seance nad mapou Egypta

Celkově vzato je nejnovější Broken Sword co se navštívených lokací týká spíše slabší – vedle počátečního Konga a Paříže, ve které se rovněž odehrává velká část hry, navštíví naši hrdinové malebnou britskou vísku Glastonbury a (světe div se) Prahu. Je až s podivem, kolik her a filmů se rozhodlo do scénáře zapracovat také Prahu – o to komičtěji pak pro našince působí ztvárnění našeho hlavního města. Skutečnost, že dorazí Nico s Georgem do Prahy trabantem, který vypustí se svým charakteristickým dvoutaktním chrapotem duši přímo před branou sídla záporného hrdiny, nechává na tvářích široký úsměv, který odezní až s časem či před zrcadlem. Důvod návštěvy Prahy je poměrně prostý – právě zde mají úhlavní záporní hrdinové, „vyschlý“ Susarro a chladnokrevná kráska Petra, své sídlo. Čím více začne hráč sledovat jednotlivé stopy a dávat fakta dohromady, tím více zjištuje, jak složitý celý příběh je. Vyvrcholení celé hry pak nemá daleko k artušovským legendám.

Hratelnost

Složitost hádanek od předchozích dílů výrazně poklesla. Musím s žalem konstatovat, že nejsložitějšími hádankami ve hře jsou různé přesuny beden z bodu A do bodu B tak, aby bylo možné přesunout bednu C k bedně D a dostat se tak k oknu O či skvíře Š. Chápu to nicméně jako daň za ovládání, byť mne to netěší. Většina ostatních hádanek je kombinací rozhovorů mezi více osobami a až poté se dostává na řadu kombinace předmětů. Nechci tím říct, že by byla hra směšně jednoduchá a plytká, jen už není tak striktně adventurní, jako tomu bývalo dříve. I kombinování předmětů je dost, jen ne tolik, jak jsme byli zvyklí.

Kličkování v Egyptě * Lara a Indy - nebo Nico a George? * Všimli jste si, jak velké oči Nico má?

Čistý herní čas představoval v mém případě necelých 11 hodin, což považuji za poměrně dobrou dobu, po kterou hra ještě baví. Výjimkou jsou akční scény, které bych snad ani v této hře vidět nemusel. Plížení okolo strážících vojáků, kteří nemají výčitky vás zastřelit, nebo útěk před Petrou, která nemá výčitky udělat totéž, jsou těmi částmi hry, které jsem jednoduše musel překousnout. A právě při těchto útěcích (které se opakovaly dokola tak dlouho, dokud jsem nevyvázl naživu) jsem seznal nešikovnost ovládání.

Ovládání, kamera

Jak jsem již avizoval úvodem, ovládání postav bylo zredukováno na jedenáct kláves bez možnosti použití myši. Není možné měnit klávesové nastavení, lze pouze vybírat nejvhodnější z přednastavených kombinací (budiž tedy přičteno k dobru, že předvolené možnosti zahrnují také populární klávesy WSAD, tolik oblíbené v akčních hrách). Jelikož je hlavní hrdina znázorňován z pohledu třetí osoby, zapojuje se do celkového herního prožitku i pohyblivá interaktivní kamera. Pokud říkám kamera, musím jedním dechem zmínit také tradiční neřesti použití podobného systému – totiž její chování.

Bedny, bedny, bedny… jsem snad skladník? * Přelez, přeskoč, ale nespadni * Kdo uhodne, co je to za auto?

Přestože byl při vývoji pohybu kamery jistě kladen důraz na inteligentní vykrytí všech důležitých lokací, občas se stane, že je její pohled přinejmenším neočekávaný (to není ani tak výtka, jako spíše objektivní zkonstatování faktu blízkého všem hrám z pohledu třetí osoby). Každá změna umístění kamery na sebe váže také odlišné chování šipek sloužících k ovládání postavy, po čase hraní se na to sice dá zvyknout, ale pocit ze hry to v žádném případě neumocní. Největším problémem s ovládáním je rozpor ve směru, kterým se postava dívá, a chováním jednotlivých kláves pro pohyb po scéně. K provádění akcí (prozkoumej, zvedni, zatáhni za páku, posuň bednu, přeskoč, …) se používá tzv. akční nabídka, které si můžete všimnout i na několika okolních obrázcích ze hry – v jednotlivých oválech se objevují různé příkazy odpovídající požadovaným akcím.

Grafika, ozvučení

Hra umožňuje poměrně strohé možnosti nastavení zvuku či obrazu, vše důležité zde ale je. Navzdory hardwarovým požadavkům, které zmiňovaly grafickou kartou s 64 MB paměti, jsem se svou 32MB Geforce2 MX 100/200 dosahoval solidních výkonů – výjimkou byly různé kouřové či ohňové efekty, se kterými mám ale na druhé straně problém vždy a všude (snad na nový rok koupím něco lepšího). Jistě, mohl bych si přát plynulejší grafické zobrazení, ale i navzdory tomu jsem mohl hru stále velice dobře hrát. Jelikož nejde ve hře ani tak o co největší množtví lokací, je vidět, že byl kladen důraz na grafickou pečlivost těch stávajících, všechna místa jsou velice dobře vykreslená a nepřipadáte si tak například jako v interiérech ve hře Commandos III, která zredukovala veškeré detaily na minimum.

Tristram Hillage je podvodník. A hippík. * Petra v celé své kráse podruhé * Hodiny akrobacie pro pokročilé

Po zvukové a hudební stránce není co vytknout - to ale ostatně nešlo ani u předchozích dílů, hudební pojetí je zcela profesionální, občasné minimotivy vám naznačí, když zjistíte něco důlěžitého nebo provedete z hlediska hry významný krok. Po zvukové stránce zůstal zachován standard předchozích dílů – uslyšíte ruchy ulice, vrzání prken či různé jiné materiály. Přirozeně, dnes je již zbytečné se nad tím pozastavovat, považuji to za nedílnou součást všech novějších her, naopak by mě udivilo, kdyby hra těmito vlastnostmi nedisponovala. Citlivý dabing všech postav si však zaslouží zmínku – Ir má irský přízvuk a franouzská angličtina mi taky hlavou zní už nějaký ten pátek. Zvláště rozdílná výslovnost Angličana, Australana, Ira a Američana dávají tušit, že detailům se dostalo náležité pozornosti.

Jsem rád, že jsem si mohl nejnovější Broken Sword zahrát. K celé sérii mě váží silné vzpomínky, které byly jak zdrojem obav, tak i nadějí, vkládaných do léta horečně očekávaného pokračování. Výsledek je přesně takový, jaký jsem čekal – opět v něčem nový, ale stále ten dobrý zlomený meč, který si poradí i se spícím drakem.

Grafika: 8/10
Zvuky: 9/10
Hudba: 9/10
Ovládání: 6/10
Hratelnost: 7/10
Originalita: 8/10

Úctyhodné pokračování slavné série adventur, které ukazuje, že dobrá hra lze hrát i bez myši. Tam, kam hry Simon 3D a Monkey Island 4 dosáhly jen příběhem, tam Broken Sword dosahuje i grafikou a hratelností. Čekání se vyplatilo.

Závěrečné hodnocení: 8/10