Recenze: Call Of Duty: United Offensive – síla scénáře

Platforma: PC
Typ hry: válečná akce
Multiplayer: ano
Minimální konfigurace: instalace původní Call Of Duty, procesor 800 MHz, 128 MB RAM, 32 MB grafická karta, 1,15 GB HDD
Testovací konfigurace: AMD 2,6 GHz, 512 MB RAM, GeForce 5700 256 MB
Výrobce: Gray Matter (www.gmistudios.com)
Distributor v ČR: Cenega (www.cenega.cz)
Homepage: www.callofduty.com

Začalo to filmem Zachraňte vojína Ryana režiséra Stevena Spielberga. Odvážné zobrazení 2. světové války ve vší její intenzitě vyhnalo některé diváky z kin a jiným se vpálilo pod víčka jako hrozivá a nepříjemně reálná představa apokalypsy. Po Ryanovi přišlo několik dalších filmů (myšlenkově a emočně hlubší Tenká červená linie, přeslazený Pearl Harbour, smutné Údolí stínů nebo třeba děsivé Slzy slunce), ale především rozčílení samotného Spileberga, když se ho ptali, proč dal do filmu tak „děsivé scény“, kterými zřejmě odradil část případných diváků.

Vylepšené výbuchy mají v sobě něco z přehnanosti japonských her * Nádherný efekt dýmu, že? * Oblíbená mezihra s tanky

Spielberg namítnul, že do filmu dal jen slabý odvar toho, co mu veteráni během příprav na natáčení a výzkumů historie vyprávěli. A tady někde se zrodila myšlenka využít nasbírané materiály, které se do filmu nevešly, pro počítačovou hru. Ve Spielbergově produkci vznikla ve studiích DreamWorks Interactive Medal Of Honor pro PlayStation, psal se rok 1999 a bylo zaděláno na celý nový žánr počítačových her: filmově prezentované, velkolepé válečné eposy.

Poznejte svého nepřítele

Medal Of Honor se postupně dočkala několika dílů a velkého úspěchu snad na všech platformách. Potom se část původního týmu autorů odtrhla a vytvořila vlastní vývojářské studio Infinity Ward, jehož první hra vznikla za pouhý rok (inu, přinesli si zkušenosti z práce na MOH) a kromě toho, že na loňské E3 dýchla atmosférou nejfilmovějšího traileru všech dob, dočkala se po svém vydání mohutných ovací ze strany hráčů i novinářů.

Rozložte si lehký kulomet a nešetřete náboji * Ostřelovači si přijdou na své * Tenhle pán tady takhle nehybně visí, říká se tomu "bug"

Call Of Duty bez skrupulí vykradla řadu známých hollywoodských velkofilmů (podobně to ostatně udělala Spielbergova Medal Of Honor s vyloděním na pláži Omaha) v čele s bitvou o Stalingrad (film Nepřítel před branami), která patřila k vrcholným zážitkům v původní hře – tedy v tom případě, že se rádi necháte unést filmovou atmosférou a řítíte se mezi svými „ruskými bratry“ a s hrstkou patron beze zbraně vstříc hlavním německých kulometů. V opačném případě se možná zastavíte, začnete přemýšlet, rozhlížet se a zkoumat, abyste odhalili, že se kolem vás snaží filmové kulisy navodit dojem živého světa, ale přitom jste opravdu obklopeni pouze kulisami a herci.

Skriptování. Proces, který ne nadarmo vychází ze slova „skript“ (scénář) a umožňuje tvůrcům počítačových her připravit v herním světe předem dané scény, vymyšlené a provedené za účelem dosažení co největšího efektu. Ve světě původní Call Of Duty se téměř vše odehrávalo podle těchto připravených pravidel – když jste postupovali proti kulometnému hnízdu ve staré pekárně, dostal to Jim do nohy a Steven jej vzal pod ramenem, aby jej odtáhl do bezpečí… když jste najeli džípem do zadní uličky abyste unikli dešti kulek, proboural stěnu domu náhle nepřátelský tank… a tak dále a tak dále. Na jednu stranu všechny tyto efekty přispěly k velmi zajímavému a pestrému zážitku, plnému zvratů… druhá strana mince je ovšem pocit stereotypu při opakovaném hraní, skloubený s uvědoměním si, že v zásadě máte na herní dění velmi malý vliv – vše je předem dáno a přichystáno, jste pouhou loutkou v rukou tvůrců hry.

Ještě živější válka

Datadisk United Offensive připravil vývojářský tým Gray Matter Studios (autoři původní Call Of Duty, Infinite Ward, pravděpodobně pracují na druhém dílu:-)), kterému vděčíme mimo jiné za Return To Castle Wolfenstein, členové týmu mají na svědomí také Kingpina nebo přídavné mise pro Quake a Quake 2. To je poměrně hodně zkušeností s Quake engine a je tedy pochopitelné, že ho pro účely datadisku UO lidé z Gray Matter vylepšili ještě o pořádný kus dále oproti RTCW. Až mi vyrazilo dech, když jsem si při pohledu na závěrečné titulky přečetl datum copyrightu technologie (1999… hmmm, tenhle rok byl zřejmě pro budoucnost Call Of Duty velmi podstatný).

Dým valící se pod stropem * Tenhle záběr sem zabloudil ze Silent Hillu 5 * Porady se vyplatí neprospat

UO je tedy na první pohled ještě hezčí, než původní hra. Mezi vylepšené efekty patří především změny počasí a exploze, což vizuální kouzlo hry posouvá opravdu výrazně. Takový přechod lehkého deště do bouře zuřivě bičující bojiště potěší, ale jsou to především realistické sloupy kouře po explozích nebo kusy země, hlíny či trosek, přimíchané do oblaků výbuchů, co navozuje ten správný dojem všeničivé apokalypsy. Přidejte prudké otřásání herní obrazovky při explozích nebo nízkých přeletech letadel a máte atmosféru, která vám prosákne až do morku kostí. Jiná věc je, že se s třesoucí obrazovkou občas hůře míří, ale COD:UO se obecně příliš nesnaží hraní usnadnit nebo zpříjemnit, vše je maximálně přísně podřízeno scénáristickému záměru a filmovému dojmu. Pomalu se blížíme ústřednímu tématu recenze: je zábavnější hra jako film nebo hra jako hra? Odpověď však ještě na chvíli odložíme stranou.

Starý pes a nové kousky

Datadisk je svojí strukturou i obsahem dokonale věrný původní hře, což není na škodu. Čeká vás tak opět hra za Američana, Angličana a Rusa, v těle každého z nich strávíte zhruba pětici misí. Nebudeme vám kazit překvapení z jejich přesného obsahu, ale čekají vás opět lokace silně připomínající slavné filmy, nějaké ty zákopy, zasněžený les, vesnice i města zdevastovaná válkou a do posledního dechu bráněná okupujícími Němci, vlakové nádraží, významný most a jeho dobývání, jedno velké náměstí s monumentální bitvou nebo třeba letecký kulomet na palubě velkého bombardéru.

Laserové zbraně z Hvězdných válek, mmm * Efekt světlice stojí za vidění * Ve vzduchu to není o nic klidnější než na zemi

Mezi novými zbraněmi zřejmě nejvíce vynikají lehké kulomety, které sice můžete nosit sebou (dříve jsme byli zvyklí jen na pevně umístěné pal-posty s těžkými kulomety), ale než z nich začnete pálit, je potřeba je „rozestavit“ – zalehnout k nim a postavit je na vysouvací trojnožku. Díky tomuhle vylepšení nyní můžete umístit pevný opěrný bod prakticky kdekoliv ve hře (a uslyšíte jedenu z mých oblíbených hlášek, pokud přitom vedle vás bude někdo ze spolubojovníků: „Střílej, střílej! Nemá smysl šetřit náboje na později!“). Druhou výraznou novou zbraní je plamenomet, ale není ani nijak výjimečně zpracovaný, ani příliš účinný.

Dialogy se obecně dočkaly pěkného oživení a tak bojiště zaplňuje řada realistických výkřiků a napjatých rozhovorů, líbila se mi třeba krátká slovní přestřelka šeptajících vojáků během postupu nočním zasněženým lesem: „Hej! – „Pssst, teď ne… – Sakra! – Co je? – Umrzla mi prdel!“

Filmovost a hratelnost

Skriptované události byly patrné již v původní hře, datadisk jich ale přináší dvojnásobnou dávku a místy je toho snad opravdu až příliš. Už jsme prokoukli, že jednotlivé boje v původní hře se spouštěly vaším příchodem na určené místo, že vaši spojenci postoupili o další pozici přesně tehdy, když se na místo dostal hráč a další. Jenže datadisk přináší ještě větší boje a skupiny nepřátel, přičemž některé finty na vybudování mohutnějších bitev jsou až bolestně průhledné či svazující.

Vodní plochy stojí za to * Honička na člunech * Efekt ochromení explozí

Když se na vás vyřítí kolona tanků, je to působivé, ale pokud jste se zrovna nedívali správným směrem a nezaslechli příkaz vašeho nadřízeného, nepopadnete bazuku a do pěti vteřin nevystřelíte, pak jste mrtví a nezbývá než nahrát pozici. Řada situací ve hře počítá s tím, že v přesně daný okamžik uděláte na přesně daném místě konkrétní věc v časovém limitu – i když byste si třeba dokázali v realitě vymyslet lepší pozici nebo postup. Game Over se tak nepřizpůsobivému hráči dostaví poměrně často a zachraňuje to pouze skutečnost, že se hra sama ukládá po každém splněném dílčím úkolu.

Ve velmi přísně předepsaných událostech v rámci úrovně mají občas problémy i vaši spolubojovníci, kteří nezvládají reagovat na tolik dění zároveň a tak se čas od času díky své nízké AI dopouštějí fatálních chyb: hození granátu pod vaše nohy je ještě jakž-takž reálné, ale naprosto šílený byl okamžik, kdy se můj parťák zastavil ve dveřích, kterými jsem potřeboval projít a začal „hlídat perimetr a čekat, až se přesunu do správné pozice“, která byla samozřejmě za východem, jež mi právě zablokoval. Slabší povahy (a konkurence:-)) volí restart, já jsem svému spolubojovníkovi hodil pod nohy na oplátku granát (nezabil ho, to by byl Game Over za Friendly Fire - nicméně AI umí reagovat na granát ve své blízkosti okamžitým útěkem pryč – takže mi vyklidila dveře a já mohl projít).

Dalším rozčilujícím prvkem je nekonečné obnovování nepřátel, které funguje buď v místech „velkého a dramatického boje, kterým je za úkol pouze proběhnout a nezemřít“ nebo na důležitých pozicích, jež je potřeba dobít. Konkrétně u pozic nepřátelských kulometů to funguje na 100%. Jestliže zastřelíte nepřátelského kulometčíka, za chvíli se z útrob krytu nebo budovy vynoří nový a zaujme jeho pozici u zbraně a to znovu a znovu, dokud fyzicky nepřekročíte autory danou pomyslnou čáru a pozice není „dobita“.

Zákopům se nevyhnete * Plamenomet za moc nestojí * Tenhle obrázek sem zabloudil ze Stalkera

Extrémem po všech stránkách jsou závěrečné bitvy jednotlivých tří partů. Nekonečné zástupy nepřátel vyzvednou všechny prvky UO na vrchol, ty dobré i ty špatné. Tehdy je na čase si uvědomit, co vlastně od hry čekáte. Pokud je to oživení filmových kulis, obrovského zástupu „herců“ a navození strhující filmové atmosféry, pak budete při hraní UO prožívat orgastické záchvaty nadšení a srdce vám bude bušit jako o život, zatímco se budete vrhat po hlavě do víru explozí a v pozadí bude hrát dramatická orchestrální hudba.

Jestliže ale nejste tak citově založení a raději si s hrou skutečně „hrajete a pohráváte“, pak se nejspíš nenecháte strhnout autory chytře vystavěnou kolejí adrenalinového tobogánu a začnete se snažit hrát UO po svém. V takovém okamžiku se hra stává křečovitá a na povrch vyplouvají „chyby“ a omezení tak děsivá, až máte pocit, že jste se dostali do nejhloupější a nejnesmyslnější hry všech dob. S „herci“ reagujícími pouze podle předem daných scénářů (jen si vzpomeňte na taktizující nevypočitatelné protivníky ve Far Cry) a jediným způsobem, jak vyřešit každou situaci je Call Of Duty: United Offensive přesným opakem svobodné hratelnosti Far Cry, přičemž těch kontrastů by se našlo více (grafika UO je při bližším pohledu opravdu značně účelová).

Když se prach usadí

Skriptování začíná ovládat svět počítačových her jakožto nejúčinnější nástroj vývojářů, jak dosáhnout správné atmosféry či efektů. Je zajímavé sledovat, kam dokázaly dojít hry jako Doom 3 nebo COD:UO, které si paradoxně za vzor vzaly Half-Life, jenž s danou módou přišel jako první. Jenže Half-Life byl v první řadě o hratelnosti a skripty pouze v určitých pasážích nenásilně vyprávěly příběh. Nyní tu máme jasné dva trendy v rámci nejoblíbenějšího herního žánru (FPS), zmiňované „filmové“ hry, které jsou po všech stránkách podřízeny efektům a atmosféře, zatímco druhá odnož staví na volnosti a vynalézavosti hráče (Deus Ex, Far Cry, Morrowind). Nezbývá než odhadovat, kam se asi přikloní Half-Life 2, až jednoho dne konečně vyjde (podle mého názoru to letos nebude).

Se vším co bylo řečeno by se mohlo zdát, že se mi COD:UO vlastně nelíbila, ale tak tomu není. Jakožto značně emotivní člověk jsem se řítil skrz její bojiště s pěnou u úst a vychutnával si každého odstřelného protivníka s pocitem účinkování v hlavní roli ohromujícího filmu. Atmosféra COD:UO je natolik silná, že se přes vás přežene jako parní válec, během hraní z vás teče ušima i nosem a na konci máte pocit, že jste viděli jeden z nejlepších válečných eposů – ZEVNITŘ. Je to ohromující zážitek. Pokud ovšem přijmete přísná pravidla neměnného scénáře a místo abyste hráli sami necháte autory hry, aby si hráli s vámi.

Grafika: 8/10
Zvuk: 10/10
Hudba: 9/10
Hratelnost: xx/10

Call Of Duty: United Offensive nabízí nejpůsobivější filmově-herní zážitek z druhé světové války, s jakým jste se zatím mohli setkat. Pokud vám není proti mysli hlavní role v geniálně skloubené kombinaci několika velkofilmů, pak si hru užijete jako jízdu na největším tobogánu na světě. Nemůžete sice vystoupit nebo vyskočit, ale to nejlepší se stejně děje uvnitř.

Celkové hodnocení: 8/10