Recenze: Dark Void - s jetpackem do oblak

Už od pradávna lidé toužili přiblížit se nebesům a létat volně jako ptáci. Však nejspíš znáte báji o Ikarově zpupnosti, touze přiblížit se slunci a následnému pádu. Dark Void svému hlavnímu hrdinovi nasazuje moderní verzi voskem slepovaných křídel v podobě tryskového batohu a vystřeluje jej vstříc oblakům. Stejně jako před tisící roky ovšem dochází k pádu na hu…benou část obličeje. V případě Dark Void tomu paradoxně není právě kvůli létání.

Vzhůru do oblak

Jetpack bezesporu představuje hlavní atrakci hry. Bezprostřednost z pocitu letání s raketovým báglem na zádech a přímá hrozba z rozmáznutí si vlastní lebky při divoké akrobacii blízko země vybudí v žilách masivnější proudění adrenalinu než ovládání kovové schránky jménem letadlo.

Okamžik, kdy se poprvé vrhnete ze skály a nahodíte motory, je nezapomenutelný

Dark Void tenhle zážitek výborně zprostředkovává a okamžik, kdy se poprvé vrhnete ze skály a nahodíte motory, je nezapomenutelný.

Ovládání letu připomíná klasické letecké arkády stylu Ace Combat či Crimson Skies a během pár minut můžete divoce kličkovat mezi skalními masivy, provádět salta a podobné skopičiny. Obzvláště zábavné jsou hry odvahy, kdy ve vzduchu jetpack vypnete a nahodíte jej co nejblíže zemskému povrchu, aniž by se z vás stal vnitřnostmi oblemcaný kráter. Letecká akrobacie představuje ovšem chvilkové povyražení mezi klasickou vzdušnou akcí, kdy díky dvojici kulometů sestřelujete protivníky v podobě mimozemských létajících talířů (dají se taky prostřednictvím tlačítkové minihry ovládnout).

Kromě plnohodnotného létání lze jetpack kdykoliv přepnout to „vznášecího“ módu, kdy hlavní hrdina vezme do ruky jednu ze šestice vylepšovatelných zbraní a ukáže protivníkům na zemi výškovou výhodu v praxi. Přičtete si ještě klasickou third person akci s důrazem na krytí za překážkami a získáváte hodně odvážný mix a obrovský prostor pro tvůrčí vyřádění.

Jen si to představte – v masivní letecké přestřelce se probijete až k nepřátelské nebeské lodi, pár průlety zlikvidujete část posádky, zbytek dočistíte, zatímco se pomalu snášíte na palubu. Kryjete se za bednami, ničíte přibíhající posily a pomalu se probíjíte vnitřkem lodi ke strojovně, kde nastavíte výbušniny. V posledních okamžicích vybíháte z podpalubí a v obrovské explozi se vrháte volným pádem do prázdna, abyste těsně před zemí zapnuli tryskový baťoh a odfrčeli do další bitvy. Lákavé, ne?

Po vlastních je to nuda

Tvůrci Dark Void bohužel slibný koncept nedokázali naplno využít a podobných scén, v nichž plynule přecházíte z leteckého na pozemní boj a zpět je ve hře bohužel jen pár. Většina hry je pak striktně dělena na letecké/pěší mise, kde bojujete buď v rozsáhlejších vzdušných arénách, nebo striktně koridorových úrovních. Pěší ch úrovní nabízí hra v poměru o něco víc a co je bolestivější, jsou oproti těm leteckým nudnější. Základní mechaniky v podobě krytí fungují dobře, bohužel slabá umělá inteligence vás příliš nenutí se krýt. Protivníci navíc vydrží až zbytečně moc, takže pocit z přestřelek není zrovna intenzivní, dokonce než střelba je efektivnější likvidace úderem zblízka.

Plus představují „vertikální sekvence“, kdy na daných místech (skalní stěny a podobně) můžete ručkovat po plošinách a přeskakovat z jedné na druhou v kolmém směru, přičemž stále zde funguje krytí a bojujete s protivníky. Kamera se při takových sekvencích efektně posune a pohled do hlubin není nic pro slabé žaludky. Jedna z takových nezapomenutelných pasáží se odehrává na palubě lodi postupně se propadající do propasti a je opět jenom škoda, že tvůrci tento prvek nedokázali začlenit do hry častěji.

V Bermudském trojuhelníku, tam se dějí věci

Dark Void je prostě hra promarněných příležitostí, samotné zasazení hry do období druhé světové války, tajemného Bermudského trojuhelníku a konfrontace dvou osobitých frakcí přináší svěží závan originality. Bohužel samotná dějová linka i postavy jsou nudně šablonovité a nedokáží rozvinout zajímavou premisu. A nepomůže tomu ani samotný Nikola Tesla.

Prostředí kombinující tropickou džungli, starobylé chrámy a futuristickou mimozemskou architekturu působí tu stereotypně, šedivě a prázdně, aby tím čas od času problikl záblesk designérského umu, kdy jen pokynete nad předestřenou scenérii uznale bradou. Ostatně i roboticko-ještěrový design protivníků se povedl, i když jednotlivých druhů protivníků není zrovna přehršel – v podstatě se dělí na pár základních typů, které později nahradí barevně odlišná, vražednější variace.

Otázkou zůstává, má smysl do Dark Void investovat svůj čas a peníze? Přičemž v prvním případě mluvíme o nějakých osmi hodinách na projití hry na střední obtížnost, multiplayer budete hledat marně, což je docela škoda. Odpověď je krutě prostá, ne.

Dark Void je prostě hra promarněných příležitost

Ne, pokud jsou na Xbox 360 (což je verze, kterou jsem testoval) aktuálně k dispozici hry jako Darksiders, Bayonetta či Mass Effect 2.

Dark Void rozhodně není propadák, prezentace hry je solidní, ať už jde o grafiku, dabing či hudbu, základní mechaniky hry fungují slušně, celé to drží při sobě a má určitou elementární zábavnost, kdy si po dohrání řeknete: „ušlo to, ale mohlo to být lepší“. Mohlo, potenciál tu rozhodně byl, jen by to chtělo asi víc času, peněž, vývojářského umu, aby byl výsledek víc než jen průměrný.