Recenze: Darksiders: Wrath of War - krvavá zkáza světa

Nic nezkazí den tak definitivně, jako když zapříčiníte zkázu světa a následně zjistíte, že si z vás někdo udělal špuprnágle. Válkovi, jednomu z příšerných Čtyř jezdců Apokalypsy se to stalo, a to si pište, že ho to zatraceně vytočilo. Natolik, že po sto letech, kdy už červi sežrali ty červy, kteří zdlábli tlející lidstvo, a rozvaliny kdysi do nebe čnících mrakodrapů obrostla nová zeleň, vyrazil zpátky na Zem nechat jim to „vyžrat“. A tím jim mám na mysli prakticky kohokoliv, kdo se mu zrovna postaví do cesty.

Poslední den je začátek

Darsiders začínají jako klasická lineární third person akční rubanice se zajímavou premisou – přišel Soudný den a na Zemi se v posledním velkém masakru střetly pekelné a nebeské mocnosti.

S Válkou dusáte ulicemi ničené metropole, plnými zmateně pobíhajících lidí, pípajících alarmů převrácených aut a vybuchujícího asfaltu, a mečem o rozloze menšího pobaltského státu mlátíte dotírající protivníky.

Přišel Soudný den a na Zemi se v posledním velkém masakru střetly pekelné a nebeské mocnosti

A je jedno, zda mají zrovna pekelná kopyta nebo andělská křídla. Jenže pak se to nějak zvrhne, vy si dáváte nedobrovolný oddech a vracíte se po zmíněných sto letech, kdy se vše změnilo k nepoznání.

Zničené domy, popraskané silnice plné rezavějících vraků, hromádek kostí a suti, to je už pomalu zapomenutá vzpomínka na dávno zničené lidstvo. Celé ulice se propadly a zaplavila je voda prospívající bohaté vegetaci, břečťan omotává sloupy pouličního osvětlení, mohutné stromy prorůstají zdmi paneláků a jejich větve zakrývají kdysi pestrobarevné billboardy. Další část města zase kompletně zasypal popel, kterým se provrtávají gigantičtí červi jako vypadlí z knih Franka Herberta, o kus dál se tyčí hrubé dřevěné věže snažící se prokutat k něčemu cennému…

To je pouhý náčrt scenérií, kterými budete během Válkova dobrodružství bloudit. Postapokalyptických her jsme tu už pár měli, ale vize nastíněná Darksiders kombinující reálný svět s monumentálními fantasy chrámy a pekelnými stvůrami má svoje speciální kouzlo. Přechod mezi fantaskním a technickým světem vždy dokáže vyrazit dech a neomrzí se, ani když danou lokací proběhnete po několikáté. A že se vracet budete.

Zelda s kapkou krve (tedy kýblem)

Stejně jako se po apokalyptickém úvodu změní prostředí, pootočí se i trochu herní žánr. Porcování pekelných pohůnků sice stále zůstává na pořadu dne, ale už se tak neděje v lineárních úrovních stylu God of War, Devil May Cry nebo nedávné Bayonetty. Darksiders si půjčují explorační styl legendární Zeldy a daří se jim ho zatraceně dobře zasadit do vlastního univerza.

Máte tu tak několik tematický odlišných částí světa, jejichž středem je vždy rozsáhlý dungeon prolezlý různorodými překážkami.  Postupně překonáváte překážky, dokud někde v hlubinách nenarazíte na bednu s novým předmětem, který vám pomůže překonat zbylé nástrahy a porazit bosse.

Použití nového předmětu se ovšem neomezuje na samotný dungeon, ale (a v tom je to kouzlo) dává vám přístup do předtím nepřístupných částí světa, k novým dungeonům a tím pádem i novým předmětům… Tvůrci takřka dokonale nastudovali svůj vzor a Darksiders jsou tak chytlaví jako samotná Zelda a to je co říct.

Darksiders si půjčují explorační styl legendární Zeldy a daří se jim ho zatraceně dobře zasadit do vlastního univerza

Hádanky a překážky představují přesně tu danou výzvu, kdy hrou přímo neprocházíte jako nůž máslem, ale zároveň frustrovaní nemlátíte hlavou do stolu, protože jste se zase zasekli.

Kromě nápaditých dungeonů mají tvůrci v rukávech i pár dalších zpestření jako je třeba střílecí pasáž na hřbetě gryfa připomínající legendární Panzer Dragoon, či vtipnou soutěž o to, kdo pobije víc andělů. Jako pravý Jezdec Apokalypsy vám pochopitelně nebude chybět ani kůň, i když popravdě zrovna bitky v jeho sedle jsou mírně otravné. Designéři si prostě zaslouží upřímnou pochvalu, protože se jim podařilo vytvořit fungující svět a herní náplň, která se netočí jen kolem obvyklého „jdi vpřed a zmasakruj všechny po cestě“.