Recenze: Dreamfall: The Longest Journey – probuzení ze snu

Typ hry: adventure
Multiplayer: ne
Minimální konfigurace: procesor 1,6 GHz, 512 MB RAM, 128 MB 3D grafická karta, 7 GB na HDD
Testovací konfigurace: Athlon 64 3000+ , 1 GB RAM, GeForce 6600 GT 128 MB
Výrobce: Funcom(http://www.funcom.com /)
Distributor: Aspyr (http://www.aspyr.com)
Homepage: (http://www.dreamfall.com)

Je těžké překonat legendu. A The Longest Journey se rozhodně mezi legendy dá počítat. Emocemi nabité dílko severských vývojářů z Funcomu chytilo za srdce nejednoho fanouška adventur a pohlcujících příběhů. Ragnar Tørnquist, autor příběhu, dokázal na čtyřech CD rozpoutat strhující dobrodružství plné emocí. Hra se odehrávala ve světě rozděleném na svoji přetechnizovanou část plnou megakorporací a okouzlující fantasy svět s takřka pohádkovými stvořeními. Hlavní roli navíc ztvárnila jedna z nejsympatičtějších hrdinek všech dob – Apríl Ryan. Obyčejná dívka, která v osmnácti utekla z domova, aby se postavila na vlastní nohy a mohla studovat uměleckou školu, se stává středem všeho dění.

Jeden z nudných bojů v praxi * Zdá se mi to povědomé * Fantazie tvůrcům rozhodně nechybí

S obrovským očekáváním a ještě většími obavami čekaly zástupy fanoušků na další pokračování. Hardcore adventuristy vyděsily už zmínky o nástupu 3D grafiky a když se přidaly informace o akčních mezihrách, začaly se pomalu vydávat zástupy fanoušků s myší v ruce (nikoliv bezdrátovou) k nejbližšímu vhodnému stromu. Ale procesor se nejí tak horký, když se uvaří (nebo jak to přísloví je) a spousta hráčů věřila a doufala, že se dílo podaří. Že 3D grafika se vyrovná uměleckým dojmem té předrenderované 2D, že příběh zůstane výborný a že akčních miniher bude naprosté minimum (o tom, že by nedej bůh byly zábavné, nikdo nepřemýšlel ani na moment). No, nastal čas. Dreamfall už za mnou leží nějakou chvíli pokořen a teď se podíváme, zda lkát zklamáním či se smát nadšením. A řeknu vám, nebylo to snadné rozhodnout.

Přestaňte snít

Příběh začíná velmi překvapivě někdy roku 1933 v Himalájích. Žádné sci-fi město budoucnosti, ani fantasy království. Po pár okamžicích je ale jasno. Tedy fanouškům předchozího dílu. Podivný vousatý týpek je Brian Westhouse a vy se právě stáváte svědky jeho přesunu do světa Arcadie. Po krátkém prequelu se děj přesouvá o několik set let vpřed a několik set kilometru na jihovýchod - do Afriky. Je rok 2219 a v jednom malém domě v městě jménem Casablanca zrovna dvacetiletá Zoë Castillo sleduje televizi. Ovšem už za nedlouhou ji na první pohled nevinná službička bývalému příteli vrhne vstříc největšímu dobrodružství jejího života. Které už podle úvodu nedopadne dobře.

Většina lokací dokáže chytit za srdce * Plížení není vůbec zábavné * Setkání hrdinek

Víc z příběhu nechci prozrazovat, protože se jedná o trumfové eso Dreamfallu a jeho postupné odhalování je nejsilnější zbraní hry. Ovšem o co méně poskytuji podrobností, o to víc mohu pět chválu. Autorům se opět podařilo rozehrát monumentální dějovou linku rozvíjející se v několika úrovních současně. Ať už se jedná o problémy v technickém světě Stark či fantasy protipólu Arcadie, najdete v ději až bolestivě přesné odkazy na problémy současného světa. Xenofobie, náboženská dogmata, ztráta svobody a soukromí, ale i problémy s vlastní identitou a hledání smyslu života a jeho dalšího směru, to všeho v Dreamfallu s trochou vnímavosti najdete.

Koho pak to mé oči vidí v dáli?  * Za chvíli se odehraje úžasný dialog * A nesmí chybět trocha toho vandalismu

Příběh plynule odsýpá a nemá takřka žádná hluchá místa, dokáže vás udržet fascinovaně zírat na dění na monitoru celé hodiny. Až na samotný závěr, kdy si připadnete, jako by se pod vámi zničehonic propadl led po hodinách skvělého bruslení. Taková ledová sprcha vás čeká. Tam, kde původní The Longest Journey může stát sám o sobě jako ukončený příběh, Dreamfall vás nechá tápat v nevědomosti. Zcela evidentně se jedná o přípravu na další díl, ovšem nikdo vám nezaručí, že se jej dočkáte. Co se týče nutnosti znát děj The Longest Journey pro pochopení Dreamfallu, můžu vás uklidnit, i úplný nováček může naskočit do hry bez toho, aby po deseti minutách zůstal naprosto zmatený. Ale víc než kdy jindy platí, že věci znalí si užijí hru ještě víc. Ať už díky různým odkazům na minulé události či známým místům a postavám.

Tři naděje

Pokud jste sledovali info o hře trochu víc, určitě máte povědomí o třech hratelných postavách. Hlavní roli pro sebe tentokrát uzmula mladá dívka Zoë Castillo. Už po pár minutách si ji díky její obyčejnosti zamilujete, stejně jako před lety April. Zoë má na první pohled všechno, starostlivého otce,  útulný pokojík s fialovou robotí gorilou (či co je to za zvíře) a spoustu přátel. Ovšem ztratila to nejdůležitější. Další směr jejího života, vykašlala se na školu, rozešla se dlouholetým přítelem a teď neví, co dál. Ale události, do kterých se zapojí, vše brzy změní. April je o deset let starší a svůj smysl života našla. Zůstala v Arkádii a bojuje za dobrou věc, nebo v to aspoň věří. Ale i jí si postupem času dostihnou pochybnosti. Stejně jako třetího do party, Kiana, bojovníka z národa Azadi. Ten sice absolutně věří svému náboženství a bohyni, ale i jeho postupem času smetou události na úplně jinou stranu.

Záběr jak z japonského hororu  * No jo, moc pěkné tělo * Pokec se starým známým

Potkáte spoustu starých i nových postaviček a spousta z nich vám zůstane vpálena do vzpomínek na dlouhou dobu. Charakter postav patří mezi to nejlepší, co je ve hrách k vidění. Každá z osob, které potkáte, působí naprosto realisticky a to platí i pro mluvícího Havrana (jakkoliv bizarně to zní :)). Kvalitní příběh i postavy ještě podtrhují výborné dialogy, kterých si užijete spoustu. Už The Longest Journey byla řádně „ukecaná“ hra a její následovnice ji nezůstala nic dlužná. Doslova se budete brodit záplavou textu. Naštěstí výborně a inteligentně napsaného. Nikde nic neskřípe, všechno zní naprosto přirozeně. Během rozhovorů můžete volit z několika odpovědí, ovšem všechny se většinou dříve nebo později společně setkávají. Takže místo ovlivňování děje spíš lehce manipulujete osobností hrdnů podle svého vkusu. Ale čas od času lze ovlivnit rozhovorem i další události. Respektive se dá vyhnout nějaké akční pasáži.

Akční zkáza

Ach ano, původní hardcore point’n’click adventura degenerovala na mix akční adventury občas mířící až k jakémusi interaktivnímu filmu. Ale co by tvůrci pro větší přístupnost masám neudělali, že? Až na naprosté minimum se nedočkáte žádných hádanek, sbírání předmětů je ojedinělé a nutnost vzájemné kombinace by se dala spočítat na prstech jedné ruky Mickey Mouse. Za celou hru se snad nestane, ze by se vám v inventáři objevilo víc než pět předmětů zároveň. Když si vzpomenu na stařičký Discworld (trochu extrémní příklad, uznávám) a jeho inventář zaplněný snad padesátkou různých objektů, je mi trochu k pláči. Ale nebudu zabředávat do hloupé nostalgie, nová doba si žádá nové přístupy. Minimalizace hádanek a předmětů má i svoje světlé stránky, nikdy se vám nestane, že nebudete vědět, jak dál. Díky tomu se můžete nechat plně oddávat rozhovorům a strhujícímu ději.

Dvojčata vám pěkně zavaří  * Úplně první záběr ze hry, važte si toho * Vážně je to adventura

Kromě dvou druhů jednoduchých hlavolamů při hackování počítačů a páčení digitálních zámků narazíte snad už jen na jeden další hlavolam. Zbytek řešení problémů se dá vyřešit díky neustálému pobíhání z lokace do lokace. V některých případech až zbytečně zdlouhavého a nudného. Hra je příliš přímočará a neklade žádnou výzvu. Jistě, nejsem příznivce desetihodinových záseků, při kterých frustrací mlátím hlavou do stolu, ale Dreamfall po hratelnostní stránce docela propadl. Je to zvláštní, když si vezmu nedávný hit Fahrenheit, který po adventurní stránce nabízel ještě méně a nevadilo to. Fahrenheit totiž nabízel alespoň vcelku podařené akční pasáže.

Chudák Zoë... * Identita některých postav zůstává neobjasněna * Hlavní hrdinka se dovede bránit

Dreamfall nikoliv. Boje jsou přesně tak nudné, hloupé, jednoduché a nadbytečné, jak si spousta fanoušků myslela. Naštěstí musíte projít pouze pár souboji, hlavně s Kianem. Ostatním se dá vyhnout. Třeba pomocí dialogu nebo plížení. Ovšem o všech stealth akcích platí to samé, co o bojích. Zbytečné, hloupé a nudné. Ať se na to dívám z kterého úhlu chci, po hratelnostní stránce je Dreamfall velké, velké zklamání. Na druhou stranu, jak už jsem zmiňoval, takhle ván nic nebrání si vychutnat skvostný příběh a navíc je hra přístupná i absolutním adventurním nováčkům.

O jedno D navíc
  
Předrenderovaná pozadí se 3D postavami z The Longest Journey dostaly padáka a na scénu vchází apartní 3D se všemi výhodami a nevýhodami. Nejprve ale ovládání. Dreamfall vychází současně ve verzích pro Xbox a PC a na ovládání to je vidět. Pokud se chcete vyhnout případným problémům s korigováním kamery, sáhněte po joypadu. S ním si nelze na ovládání stěžovat. Kamera zabírá děj standardně z pohledu třetí osoby, ale lze si úhel libovolně nastavit buď pomocí myši či (ideálně) pravou analogovou páčkou. Veškeré interaktivní předměty jsou lehce orámovány a možné proveditelné akce najdete v pravém dolním rohu. Pokud jste měli tu čest s Broken Swordem 3, vše vám bude hned jasné. V okamžiku, kdy se na obrazovce objeví víc aktivních míst, lze se mezi nimi jednoduše přepínat tlačítky. Pro prozkoumávání vzdálenějších objektů a odposlouchávání cizích rozhovorů se hodí zapnout speciální paprsek, kterým snadno prozkoumáte celou oblast. Ovšem není takřka potřeba jej využívat, snad až  na jeden dva případy později ve hře. Pochopitelně nechybí přehledný inventář (věčně téměř prázdný) a šikovný deník/mobil s rozhovory, vzkazy a posledními událostmi.  

Dech beroucí výhled... * ...stejně jako tady * Tohohle chlupáče bych hned bral domů

3D grafika má jednu nespornou výhodu, dokáže vás přesvědčit, že jste tam, přímo uprostřed děje. Zatímco u placatého 2D si stále připadáte jako pouhý pozorovatel. Na druhou stranu, ani v dnešní době se nepodařilo borcům z Funcomu vykouzlit takovou pastvu pro oči, kterou představovala některá 2D pozadí z TLJ. Tím nechci Dreamfall shazovat, protože vypadá nádherně a má atmosféru podobnou svému předchůdci. Hlavně úvodní Casablanca mě svojí živostí naprosto fascinovala. Stejně tak platí pro Marccurii a další místa. Fanouškové si užijí o to víc, když navštíví povědomé lokace. To se jeden těžko brání dojetí, když vidí, jak se známá místa za těch deset let změnila k nepoznání. Bohužel, ne všechny lokace dýchají stejnou atmosférou, některé mi přišly až vysloveně sterilní. Dost mi vadil i pocit omezenosti, který je snad ve všech lokacích. Většinou probíháte poměrně úzkými a uzavřenými koridory, někdy vám to vadí, jindy ne. Možná je tento pocit svázanosti ryze subjektivní, ale to neplatí o velmi častých nahrávacích dobách. Ty hratelnosti rozhodně ubližují. Po technické stránce se nejedná o žádný zázrak, uřčitě by se nějaká ta stovka polygonů uplatnila, a hra za hodně vděčí výtvarné stránce. Na druhou stranu potěší poměrně nízké hardwarové nároky.

Nakřáplá fantazie

Na jedničku obstál dabing bez výjimky všech postav. April mluví stejný hlas jako v TLJ, Zoë má roztomilý přízvuk, výborně zní i Havranův hlas a další vedlejší postavy. Hudební podklad se povedl též, graduje v těch správných okamžicích, navozuje strašidelnou atmosféru, když se máte bát, atd. Prostě ideální hudba, která nepřebíjí herní zážitek, ale skvěle po podbarvuje. A některé melodie výborně obstojí i při samostatném poslechu. Který má mimochodem vycházet snad na dvou CD.

Jak to shrnout? Záleží na vás. Osobně nemám nic proti zjednodušení, když nijak neboří hratelnost. Ovšem Dreamfall v tomto ohledu podle mě propadl. Příběh, dialogy, postavy, atmosféra vás neustále popohánějí vpřed. Jenže když hru dohrajete, nadšení a emoce vyprchají a vy se trochu zamyslíte, zjistíte, že po herní stránce jste tam nic kromě běhání a hloupých akčních scén nedělali. Což je škoda. Pokud tento fakt ale zanedbáte, získáte zážitek, který se vám zaryje do hloubi srdce stejně jako původní The Longest Journey. A to se cení. Nakonec se i přes mírné zklamání z mé strany na další díl těším. Snad se dočkáme brzy. A snad tvůrci přidají příště i trochu víc té hry.

PS: Ještě jedno pozitivum by se dalo Dreamfallu přiřknout, donutí vás si (znovu) zahrát The Longest Journey.      

Grafika: 8/10
Zvuk: 9/10
Hudba: 9/10
Hratelnost: 3/10
Příběh a postavy: 10/10

Úžasný příběh plný propracovaných postav s pěknou grafikou a výbornou zvukovou stránkou. Jasný hit? Ale kdeže, absolutní přímočarost, minimum hádanek a stupidní akční scény degradují nástupce geniální The Longest Journey na pouhý zlomek zašlé slávy.

Celkové hodnocení: 7,2/10