Recenze: Duke Nukem - Manhattan Project aneb Ještě chvilku strpení s Duke3D

Revoluční 3D akce – Duke Nukem: Forever se zdá být jedním z mála herních projektů, který bude odkládán skutečně "forever", tedy navždy. V takových případech dělají většinou vývojáři, co mohou, aby se na jejich projekt nezapomnělo. Vydávají různé nové obrázky, videa a technologická dema a radují se, že se o jejich hře zase píše. 3D Realms se vydali velice zajímavým směrem – vydali rovnou celou hru.

Platforma: PC
Typ hry: arkáda
Multiplayer: Ne
Minimální konfigurace: procesor 400 MHz, 64 MB RAM (128 MB – WinXP a 2000), 300 MB na HDD, 8MB 3D grafická karta
Doporučená konfigurace: procesor 500 MHz, 128 MB RAM (192 MB – WinXP a 2000), 300MB na HDD, 16MB 3D grafická karta
Testovací konfigurace: procesor 400 MHz, 256 MB RAM, 300 GB na HDD, 32 MB 3D grafická karta (TNT2 Pro)
Výrobce: Sunstorm Interactive Inc, 3D Realms Entertainment
Distributor hry: ARUSH Entertainment

Hned první větou recenze bych rád vše uvedl na pravou míru – nejedná se o FPS, tedy střílečku z vlastního pohledu, ale o arkádu – jak bylo zvykem u prvních dílů Duka. Arkád není na PC zrovna velké množství – tedy těch kvalitních – a tak každý nový počin je více než vítaným. Pokud jde o klasické 2D „skákačky", tak tady je situace sice trochu lepší, ale stále ne tak, jak bychom si přáli. A když pohlédneme směrem ke konzolím, tak nezbývá než si nechat smutně zajít chuť. Perly jako Mario64 jsou mimo sféru PC. O to více pak potěší 3D arkáda a co byste řekli na arkádu s principy 2D plošinovek zpracovanou kompletně ve 3D? Že se to těžko představuje? Já vím…

Duke Nukem Manhattan Project   Duke Nukem Manhattan Project

Duke Nukem Manhattan Project   Duke Nukem Manhattan Project

2D? 3D? Hybrid!

Pokusím se tedy přiblížit onen princip více „polopaticky“. Vycházíme z klasické 2D plošinovky, jak ji známe všichni. Tedy hrdina přibližně ve středu obrazovky, která scrolluje spolu s ním. A pohyb? Nic na co by nestačily čtyři šipky – vpravo, vlevo, nahoru a dolů. Fajn, tak přidáme pozvolna prostor. Řekněme, že tyto 2D úrovně postavíme vedle sebe jako listy papíru a na několika místech mezi nimi uděláme průchody. Ve hře to vypadá tak, že v některých místech se objeví šipka a Duke vyrazí směrem k vám nebo od vás a plynule s ním se posouvá i kamera. Fajn. Ale ještě si to trochu ztížíme. Vezmeme nůž a na několika místech ty naše pomyslné papíry prořežeme. Vzniklými otvory protáhneme další papíry a patřičně je zkroutíme. Tím dostaneme další roviny pohybu, které mohou být v jakémkoliv směru vůči původní rovině. Jasné? Snad ano… Tak a teď vzhůru na hru.

Příběh?

Ano i tady jej najdeme, ale aby tenhle odstavec nebyl tak krátký, tak přidám i popis míst, kde se budete pohybovat :-). Jako vždy – Duke je právě spolu se starostou (nebo kdo to je, mihne se tam jen na chvilku) u řečnického pultíku na Manhattanu, když se najednou objeví dvě známá zmutovaná prasátka a počnou vše kolem kosit… Klasika, takže si zase někdo hraje s geny. Hlavní padouch se jmenuje Morphix o co usiluje? Že se tak hloupě ptáte… Duke se tedy vydává na osamělou a dlouhou pouť za šíleným doktorem. Nejprve jeho noha spočine na střechách Manhattanských mrakodrapů (ještě že ve hře neřídí letadlo, to by tahle hra hned tak nevyšla), pak se snese na úroveň země, odkud přímo expres pokračuje do metra. Nutno podotknout, že všude se válí takové množství radioaktivního odpadu, až duše ekologova dostává jeden infarkt za druhým. (Infarkt čeká i vás ve chvíli, kdy od zeleného slizu vběhne krysa nebo šváb.) Z metra vedou kroky zcela logicky do tajné podzemní laboratoře/továrny a to jen pro to, aby Duke zjistil, že ani tady padouch není a efektním turbo-výtahem zamířil do přístavu. Po krátkém intermezzu na lodi se konečně dostává na vrtnou plošinu, kde by měl mít hlavní padouch hnízdo. Zbytek příběhu si budete muset zjistit sami, protože v těchto místech jsem prohodil klávesnici oknem. Zavřeným.

Duke Nukem Manhattan Project   Duke Nukem Manhattan Project

Duke Nukem Manhattan Project   Duke Nukem Manhattan Project

Grafika!

Obvykle bývá zvykem uvádět nejprve hratelnost a až na posledním místě grafiku, tentokrát ale uděláme lehčí změnu. Ona totiž ta grafika s hratelností dost souvisí… Nejprve musíme prohlásit, že grafická stránka nového Duka je zajisté originální, nápaditá a úžasně provedená. V kombinaci s nápadem a známým jménem smrtící kombinace. Neříkám, že nápady použité tady jsou nové – všechny jsme už někde viděli, ale nikde ne takhle pohromadě. Co se týká „řemeslného provedení“, nemám nejmenších připomínek – vše je krásně barevné, detailně propracované a hezky animované. Pochopitelně nikde neuvidíte ani náznak 2D objektu a vše jsou precizní (jak kde, ale vcelku ano) trojrozměrné modely. Jinak by to při principu téhle hry ani nešlo – nezřídka se lávka, která křižovala vaši cestu směrem „ven z monitoru“ najednou stane hlavní cestou a původní prostředí se tak obrátí o 90 stupňů. Nečekejte sice takové efekty jako jsme zvyklí u FPS (First Person Shooter – Střílečka Z Vlastního Pohledu), ale na arkádu je grafika o několik tříd lepší, než je obvyklé. A navíc i rychlá. Poměrně. Na minimální konfiguraci sice nic moc, ale hrát se dá. Přidáte-li stovku MHz, tak není co řešit…
Na grafice se ale skutečně mohli autoři vyřádit. Díky pojetí prostoru zde uvidíte velice zajímavé momenty – například okružní běh v reaktoru, kde se kamera otáčí spolu s vámi, nebo obrovský „šroub/mlýnek/turbína“ kterým budete také procházet. Zkrátka grafika lehce nadprůměrná, ale spolu s desítkami „vychytávek“ tvoří velice kvalitní „umělecký dojem“.
Zbytek technických věcí je lepší průměr – hudbu známe už velmi dlouho, přibylo pár variací na oblíbené téma a zvuky? No prostě Duke. Včetně svých hlášek a typických „zvukových variací na oblíbené téma“.

A teď hratelnost a celkový dojem

Tak tady jsem prošel několika stádii a věřím, že u běžného hráče to bude podobně.

Fáze jedna – první dvě hodiny

Hned po spuštění vás možná čeká lehký šok, dokud svému mozku nevysvětlíte, že tudy už jste šli, ale o 90 stupňů jinak. Zkrátka zpočátku můžete bloudit, ale s trochou trpělivosti dorazíte k cíli vždy. V každém levelu (celkem 9 epizod, rozdělených na 3 úrovně, přičemž každá úroveň je tvořena 3-10 většími či menšími celky) máte krom základního cíle – sehnat klíče a dostat se dál (případně zmasakrovat hlavní příšeru) – ještě několik dalších bonusových možností. Prvně je tu deset jakýchsi Nuke, za které (pokud se povede objevit všechny) dostanete navíc trvale 5 nábojů do každé zbraně, zdraví a energie. To se hodí velmi. Jako bonus na vás v každé úrovni čeká jedna zajatá dívka obložená výbušninou. Po osvobození se na vás usměje, přidá vám zdraví a smyslně zavlní …no…to bych tu nerozmazával. Zkrátka zavlní se. Touhle dobou budete více než spokojeni.

Duke Nukem Manhattan Project   Duke Nukem Manhattan Project   Duke Nukem Manhattan Project

Fáze dvě – po čtyřech hodinách

Jak postupujete, začíná přituhovat. Nejen, že je více nepřátel, ale jsou i tužší. Naštěstí se váš arzenál brzo rozšíří k původní zlaté pistolce Golden Eagle najdete ještě známé „pipe bomb“, brokovnici, oblíbený těžký kulomet, raketomet a pochopitelně něco neznámých věcí – paprskomet s obrovskou ničivostí, ale zanedbatelným využitím a hlavně jakousi pistolku, která dokáže zvrátit mutaci. Takže z prasat s brokovnicí zbude prasátko s křenem. Nejen zbraněmi živ je člověk a tak na vás už čekají různé rébusy v podobě zavřených dveří a podobně. A právě v této chvíli asi hru vypnete poprvé. To co se zpočátku zdálo tak fajn – tedy ten prostor – se najednou mění v chaotické bludiště a věřte, že budete občas pobíhat jako epileptická myška a marně hledat ten #&^%$#@$ čudlík. Na tahle slova si vzpomenete na 100% v levelu, kde je třeba rozjet vlak metra aby prorazil překážku. Dokud si neuvědomíte, že některé „rovné“ cesty vedou za roh, tak nemáte šanci.

Fáze třetí – pět hodin v klávesnici

Zase vás to začalo bavit – levely jsou velice nápadité a na každém kroku narážíte na nové věci. Dokonce přibylo i několik nových nepřátel. Bohužel více než 11 typů jich za hru neuvidíte, takže každou novou tvář přivítáte upřímně radostnou dávkou z kulometu. Taky tu je jetpack, což je naprosto úžasná a skoro neovladatelné věc na jednou použití. Dokonce se s tím dají upalovat nepřátelé… Když už si myslíte, že vás nic nepřekvapí, přijde na řadu první úroveň, ve které se Duke doslova změní v opici a bude skákat z trámu na trám a bavit se. A co teprve boss - velká švábí královna (sice švábi nic takového nemají, ale tihle jsou přeci mutantní). Zase to začalo být zajímavé.

Fáze čtvrtá – osm hodin, odpočet do zničení klávesnice (10..9..8..)

Sice se ještě tu a tam objeví něco, co vás „dostane“, ale už jste si zvykli. Levely jsou až NECHUTNĚ rozsáhlé a komplikované a propojené a vůbec. A skákání? Ach Bože, dej mi křídla. Závěrečná (možná závěrečná, tato fáze byla pro mne poslední…) ropná plošina je vysloveně úděsná. Pomalu věříte, že Duke už chodit neumí. Stačí jeden chybný krok a začínáte znova. Přidejme k tomu ještě to, že Duke se odráží od nepřátel (dobře několik metrů) a máme zde solidní letecký den směrem do moře.

Teď už tahle hra nenudí, teď vysloveně $@&%! Nebo – v otisknutelné formě – irituje. A je to škoda. Design je více než zdařilý, nové nápady na každém rohu a zábavy plno. Jen kdyby nepřituhovalo až takovým způsobem. Pokud by hra vyšla jako shareware (jako první díly 2D Duka), jistě by byla velice oblíbená – první levely jsou prostě rozkošné – ale takhle?

Verdikt jednoznačný – pro sběratele série povinnost. Pro milovníky originálních her – stojí za uvážení. Pro znalce a pařany plošinovek – ano, lepší teď není. Pro nás ostatní – zajímavé, ale za ty peníze? A pro choleriky? Zapomeňte, že tahle hra existuje :-).

Grafika: 8/10
Zvuky: 6/10
Hudba: 7/10
Hratelnost: 5-7/10

Patříte-li do některé ze skupin výše zmíněných, pak připočtěte bod. Ostatní viz. recenze.

Celkové hodnocení: 6/10

Diskuze (8) Další článek: Doom III nakonec až v roce 2003!

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,