Recenze: Guitar Hero Metallica – hvězdy a stíny

Guitar Hero World Tour je výborná platforma nejen pro DLC (stahovatelný obsah), ale také pro rozličné stand-alone přídavky, které využívají mnoha principů ze zatím posledního plnohodnotného dílu série (než přijde GH5). Tentokrát tvůrci zacílili na jednu z ikon tvrdé muziky, na kapelu s mnoha fanoušky, mnoha prodanými alby, mnoha skvělými skladbami, mnoha zvláštními názory i mnoha odpůrci. Po několika nezávazných setkáních se Metallica sérii Guitar Hero propůjčila naplno, což dalo vzniknout pozoruhodné hře.

Kytaristé, basisti, bubeníci a zpěváci se mohou chytnout svých nástrojů a pustit se do zdolávání hitů, které pro mnoho mladých lidí znamenaly důvod k pořízení první kytary či bicích. Ale nejsou to jen skladby Metalliky, co tvoří playlist GHM – svůj prostor dostanou také písně, jež sami členové legendární kapely považují za výjimečné, případně nějakým způsobem inspirující. Těšit se můžete na Motörhead, System of a Down, Foo Fighters, Judas Priest, Alice in Chains, Lynyrd Skynyrd a další.

Dietní playlist

Celkem ve hře naleznete na 49 skladeb, z nichž 28 patří Metallice. Aniž bych chtěl snižovat kvalitu dalších zúčastněných skupin, předpokládám, že Metallica bude hlavním důvodem k případnému pořízení hry, tudíž počet jejích skladeb není vzhledem k ceně a třeba ve srovnání s playlistem GHWT nijak ohromující. Ke cti tvůrců ale musím připočíst, že nechybí takřka žádný „metallický“ hit, jaký byste mohli postrádat.

Oproti minulým dílům série GH se změnil systém postupu hrou. Již nejste pro další postup vázáni aktuálním okruhem skladeb, stačí nasbírat daný počet hvězdiček, klidně i na jednodušších písních. Podobně snadno funguje změna obtížnosti – když si na něčem lámete prsty, snadno přejdete z „Easy“ na „Beginner“ (a vyprovodíte návštěvu, aby se vám nesmála).

Zatímco celou skladbou projdete více méně bez obtíží, sólo nevyrobíte, ani kdybyste se na trsátko stavěli

Vedlejším efektem je, že k achievementu za dohrání hry se dostanete klidně po projití stěží poloviny playlistu, což upřímně trochu zamrzí, stejně jako „finální“ skladba (na PS2 a Wii následují ještě tři bonusové), protože The Thing That Should Not Be je jen stínem nejen ve srovnání s minulými epickými závěry (Free Bird, Through The Fire And Flames, Pulling Me Under), ale i s jinými skladbami Metalliky – takové The Call of Ktulu by bylo geniální volbou.

Jeden nástroj nevládne všem

S určitými novinkami přichází GHM i co do pocitu z jednotlivých nástrojů. Nejčastěji zmiňovanou radovánkou je přidání Expert+ obtížnosti pro bubeníka, která spočívá v přidání druhého šlapáku. Přestože zatím v redakci absentuje blázen s dostatečným skillem k odzkoušení této vymoženosti, věřím, že pro nadšené bubeníky je to skvělá věc. Obecně bicí v GHM jsou lepším zážitkem, než byly v GHWT – rozložení „not“ mi přišlo zajímavější a zábavnější, a to i na nižší obtížnosti (Medium).

Podle našeho redakčního zpěváka je hra přístupnější i pro začínající zlaté slavíky (pravděpodobně tedy hliníkové vrabce) – údajně se to pozná následovně: „Zredukovali ten nehorázný poskok v ukazateli, když začínáš zpívat frázi, vůbec je celý ten ukazatel mnohem tolerantnější – dostával jsem tam víc procent než v GHWT i přes to, že jsem písničky v životě neslyšel, a taky jsem měl pocit, že ten ukazatel trochu posunuli doprava, takže jsem zpíval text, co byl aktuálně uprostřed obrazovky, a ne ten, co mizí vlevo, a sotva ho tak stíhám číst.“

Naneštěstí podobná vylepšení se příliš netýkají kytarové části hry. Zahrát si hity od Metalliky je na jednu stranu báječné a skvělé, o tom žádná, ale současně to s sebou nese jistá úskalí. Že jsou často písničky poněkud delší, než je zvykem, není až takový problém, jejich skladba už ale ano. Intro – drobné sólo – párkrát slokový riff a refrén – prasácké sólo na konec.

TIP: Není nutné, abyste si postup hrou vydřeli na skladbách, které vás nebaví, nebo vám nejdou. Důležitý je počet hvězdiček, přičemž nezáleží, na jakých skladbách a na jakých obtížnostech je získáte.

Jakmile sáhnete po obtížnostech Hard nebo Expert, kde už je obtížnost sól znát, narazíte na frustrující skutečnost, že zatímco celou skladbou projdete více méně bez obtíží, sólo nevyrobíte, ani kdybyste se na trsátko stavěli. Typickým příkladem může být Fade to Black – nádherná a v podstatě jednoduchá skladba zakončená neskutečným a dlouhým sólem, které vás donutí srazit obtížnost o stupeň níž, než by bylo nutné. Že vás potom zbytek skladby nudí, je asi jasné.

Žijící legendy

Na druhou stranu potěší celková prezentace hry. Začne se hned pěkně zostra příchodem Metalliky a vypálením For Whom the Bell Tolls a (mé nejoblíbenější) The Unforgiven. Ohromeni takovou hudbou se rozhodnete založit kapelu, takže se pak v rozličných lokacích (zpravidla inspirovaných covery „metallických“ alb) střídají hvězdy z Metalliky s vaší bandou trhanů, přičemž prvně jmenovaní hrají svoje skladby, zatímco ti druzí se postarají o písničky zbývajících interpretů.

Modely slavné čtveřice se opravdu zdařily, stejně jako jejich motion capture, takže hádám, že raději budete postupovat ve hře převážně přes jejich hity a zbývající skladby projdete jen z nutnosti, nebo v případě konkrétního zájmu. Například odolat Ace of Spades, které Motörhead kvůli hře nahráli znovu, asi zvládne málokdo. Přesto když si vzpomenu, jak jsme ve třech lidech v redakci bušili více než osmiminutovou instrumentálku Orion, ještě teď mě mrazí v zádech – prostě mistři umí a dokážou vám to takřka v každém kousku, který od nich v této hře najdete.

U drtivé většiny písní si také po jejich zdolání můžete zobrazit „Metallifacts“, tedy si jen pustit skladbu a začíst se do různých zajímavostí vypisovaných v dolní části obrazovky. Dozvíte se třeba, jak daná skladba vznikla, čím byla inspirována, jak byla zapracovávaná do hry, proč se neobjevila na legendárním albu S&M atd. Třeba The Unforgiven spatřil světlo světa jen proto, že kapela chtěla po několika skladbách s klidnými slokami a uřvaným refrénem zkusit, jak by to vypadalo naopak. Jak prosté.

All Nightmare Long

Celkově jsem s tímto přírůstkem do rodiny Guitar Hero poněkud na rozpacích. Nové lokace jsou docela povedené, Metallica a jejich nástroje fantastické, stejně jako prakticky všechny jejich použité skladby. Naopak zbývající takřka polovina setlistu mě prakticky nezaujala, což mě přivádí na myšlenku srovnání GHM s GHWT, kde ze skladeb, které se mi líbí, hravě poskládám čtyři až pět šestitrackových setů. Vzhledem k tomu, že obě hry stojí stejně, ze srovnání GHM nevychází dobře. Nějak mi uniká důvod, proč taková věc nemůže vyjít za poloviční cenu jako DLC.

TIP: S kamarády hrajte vždy jako bubeník – paličkami můžete ostatní pošťuchovat pohotověji, než oni vás kytarami. Jen pozor na zpěváka s roztočeným mikrofonem!

Oddělenost her je obecně nepříjemná i z toho důvodu, že s GHM je kompatibilní pouze stažené album Death Magnetic od Metalliky, jiný obsah si musíte zahrát v GHWT. Podobně nepřenosné jsou třeba profily – znovu si tedy tvoříte hudebníky, upravujete jejich nástroje atd., o žonglování s DVD, když dostanete chuť třeba na Sweet Home Alabama z GHWT, ani nemluvím.

Kvalitu hudebních her však z převážné části určuje to, jak se vám líbí obsažený setlist, proto se před rozhodnutím o (ne)koupi GHM podívejte do druhé kapitoly článku, kde seznam všech písní najdete (a to v pořadí, v jakém jsou v kariéře). Osobně si myslím, že pokud jste příznivci jak Metalliky, tak Guitar Hero, neměla by vám tahle hra v žádném případě uniknout – zábavy se v ní skrývá přeci jenom dost a pocit z hraní ikonických hitů trash metalu je vskutku skvělý. Jestli si svoji afinitou k Metallice a/nebo Guitar Hero nejste jistí, spokojte se s Guitar Hero World Tour, bude vám bohatě stačit.