Recenze: Halo: Reach – na Reach nezapomenete

Ach, Halo. V anglofonních zemích herní modla, která vyzdila úspěch konzolí od Microsoftu, u nás spíš podceňovaná omalovánková střílečka doprovázená nechutným mediálním humbukem. Pravdou je, že pokud se vám nelíbil žádný z předchozích dílů, ani Reach nepřijdete na chuť. V opačném případě se připravte na pekelnou jízdu, protože Bungie svoji Halo labutí píseň vyzpívali krystalicky čistě. Tady by se mohli všichni tvůrci učit, jak se dělá učebnicové pokračování a hra, která si zaslouží každou korunu, co za ni hráč dá.

Zkáza je nevyhnutelná

Smutek je hlavní pocit, který bude sžírat nitro každého hráče Halo. Ne jen kvůli tomu, že Reach má být (aspoň to tvrdí) poslední hrou studia Bungie. Smutný bude i protože ví, jak to s kolonií Reach, hlavní vojenskou pevností lidstva, dopadne.

Celou příběhovou linkou se táhne lehce svíravý pocit melancholie, deprese a možná i trochu naděje

Špatně. Což je paradoxně dobře. Rozhodně tedy pro hráčský zážitek z kampaně. Celou příběhovou linkou se táhne lehce svíravý pocit melancholie, deprese a možná i trochu naděje. V určitém kontrastu proti původní trilogii navíc působí děj Reach jednoduše. Žádné nesmysly s Floodem, Guilty Sparkem či hraním za Covenanty. Jste jedním z elitního týmu Spartanů zvaného Noble, planeta je pod drtivým útokem a je na vás se pokusit s tím něco dělat.

Výsledek je tak přímočařejší a stravitelnější, přitom děj má stále co nabídnout a dokáže táhnout hru dopředu. Díky začlenění do týmu sympatických, i když charakterově klišovitých Sparťanů navíc nemáte pocit, že jste poslední akční hrdina, na jehož jediných polykarbonových (nebo z čeho to brnění je) bedrech spočívá záchrana světa. I když pravda, Master Chief se ikonou nestal pro nic. Nicméně posun do podoby studeného válečného requiem funguje, což ale neznamená, že by se hra zbavila své pestrobarevnosti, která ji definuje, zcela.

Grafický styl se stále nebojí sytých barev, i když je protíná s pošmurnou šedivostí. Podmračenou deštivou oblohu tak křižují fialové křižníky mimozemských agresorů, na šedobílých stěnách futuristických mrakodrapů se odráží oranžový žár neuhasitelných požárů a černým kouřem prosvítají barevné laserové paprsky. S určitou dávkou zvrácenosti by se dalo říct, že masakr nevypadal nikdy takhle pěkně.

Číslo 6 žije  

Jakmile si na začátku nasadíte Spartanskou helmu čísla 6, nové posily týmu Noble, čeká vás nějakých 8 hodin (aspoň na normal obtížnost) poctivé Halo akce. Což znamená nápadité úrovně, pestré střídání náplně a hlavně pochopitelně spoustu střílení. Reach nijak zásadně nemění už čtyřikrát osvědčené principy. Stále se jedná o akci z vlastního pohledu s neskutečně zábavnými přestřelkami, které občas připomínají hon na kočku a myš, obzvlášť na vyšší obtížnosti. I když oproti Halo 3 je tady i na normální nastavení obtížnosti místy dost "záhul".

Umělá inteligence protivníků byla zase o něco vylepšena, takže Covenanti uskakují před vašimi střelami, jdou do boje nablízko, když to má smysl, nebojí se ukrýt, či vás mazaně oběhnout a granáty taky nešetří.

Pokud vás zabijí, je to jen vaše chyba – byli jste příliš pomalí, nepřesní, hloupí

Každá přestřelka dokáže do maximální míry vybičovat vaši pozornost a taktické myšlení. Kdy se stáhnout, kdy útočit, kdy změnit zbraň…je to takový kolotoč. Jen jsou na něm místo sedaček kulomety a laseromety. Nejlepší na tom však je, že hra je fér (pokud to, že stojíte proti přesile je fér). Pokud vás zabijí, je to jen vaše chyba – byli jste příliš pomalí, nepřesní, hloupí a příště to musíte změnit.

Díky pestrému střídání lokací, nálad i náplně hra prakticky nikdy nezabředá do vymletých kolejí stereotypu. Když už by se mohlo zdát, že střílení je moc, zasednete do nějakého bojového vozítka, či poletuchy, nebo narazíte na nějaký jiný nápad. Specifikem Reach jsou znatelně rozsáhlejší lokace, což akci dává místy až sandboxový nádech, obzvlášť patrné je to v jedné z posledních misí, laškovně vás nutící pobíhat tam a zpět, ale víc nebudu prozrazovat.