PC | Recenze | Akce | RPG

Recenze: Hellgate: London – v pekle se ochlazuje

Když na hře pracují legendy formátu autorů hitového titulu Diablo a navíc se chvástají vytvořením nové generace hack & slash her, pořádné očekávání je na místě. Hellgate: London slibovala hodně a měla skvělé předpoklady k úspěchu. Využila je, nebo je pod pekelně žhavou slupkou jen pár doutnajících uhlíků?
Objednejte si na shop.doupe.cz

Hellgate: London
    PC: 1 299,- Kč

Platforma: PC
Typ hry: Akční RPG
Multiplayer: Ano
Minimální konfigurace: Procesor 1,8 GHz, 1 GB RAM, 128MB grafická karta (Radeon 9000 nebo GeForce 6200), 7,8 GB na HDD
Výrobce: Flagship Studios (
http://www.flagshipstudios.com)
Vydavatel: Electronic Arts (
http://www.ea.com)
Homepage:
http://www.hellgatelondon.com

Čas dokázal zničit celé říše, národy i kontinenty, a když si neporadil s pyramidami, poslal na ně turisty. Proč mu prozatím nepodléhají hlavní herní žánry? Vyvíjejí se, podřizují trendům a reagují na náladu hráčů i možnosti počítačů. Hellgate: London coby apokalyptické žně démonů všeho druhu, po nichž hráč nemusí nehygienicky cákat svěcenou vodou, ale stačí jen mačkat ještě nehygieničtější tlačítko myši, se chtěly stát pyramidou. Hra si za vzor beze zbytku vzala sedm let staré Diablo i s jeho tvůrci, kteří roku 2003 opustili prosperující Blizzard a rozhodli se vsadit svou pověst hratelnostních mágů na jedinou pekelnou kartu. Hellgate měla být bomba, která znovu roznítí žánr hack & slash rubanic se vším co k nim patří – tisícovkami nepřátel válejícími se v krvi poté, co jim přes vnitřnosti přejel hrdinův nový meč se zraněním 143 za vteřinu, a nekončící zábavou při měsících trénování svých virtuálních postaviček.

  

Kostlivec nebo mumie?

To vše Hellgate skutečně je. Vypreparovaná kostra někdejšího hitu Diablo je patrná při prvním osahání spartánského ovládání, které si v základu vystačí s dvojicí myších tlačítek, ba i primitivní statistiky hrdiny spolu se zpočátku uzavřeným stromem speciálních dovedností silně evokují akrádovou modlu. Problém je, že tvůrci unešení ze svých dokonalých pravidel a mechanismů na ně zapomněli navěsit vše ostatní, co k moderní hře patří a co mělo již před lety Diablo. Do Hellgate se lze zakousnout, týdny přežvykovat šťavnaté sousta při nabývání nových schopností a sbírání lepšího vybavení, ale nikdy na jazyku neulpí ta sladká chuť pompézní výpravy za záchranou světa od záhuby, vidina atraktivních lokací, vyzývavých úkolů a obecně prvku, na který by se hráč vyloženě těšil.

Potvrzují se tak obavy nastartované našimi dřívějšími postřehy, že hra dokáže nejvíce odradit prvním dojmem, ještě než náhodná oběť stihne proniknout do komplexních statistik a frenetického boje. Příběh je dán úvodním filmem z dílen animačních mistrů. Jednoho krásného dne se peklo rozhodlo, že idylky bylo dost a přímo do centra Londýna vypustilo celou školku démonů, ďáblíků a dalších pekelníků i s učiteli a školníky v roli bossů. Od té doby vedou znovuzrození templáři beznadějnou válku za záchranu světa do doby, než se objeví hráč. Cíl je zřejmý – najít ředitele... totiž vrchního předáka pekelných hord a nezatnout mu tipec, ale sekyru do hlavy. Že je nutné během hraní pobíhat mezi tajemnými vědmami, vzdělanci, hledat jimi popsané artefakty a podobně, je podružné. Všechny úkoly, i ty týkající se vlastní zápletky, autoři nepopsali více než několika strohými větami, čímž poslali veškerou výpravu k zemi. Příznivcům bohatého příběhového pozadí nemá Hellgate co nabídnout, je zde pouze daná kulisa Londýna představující volné hřiště pro hračičky, kteří se dokáží zabavit sami.

A takoví v Hellgate svůj grál po čase naleznout mohou. Všechny vnitřní zákonitosti, které se začnou objevovat až po déletrvající hře, jsou vypilovány k dokonalosti. Začít lze již u výběru postavy. Bojovníci od rány jsou zastoupeni templářem a defenzivnějším ochráncem, zatímco kouzel chtivý jedinci sáhnou buď po klasickém metači ohnivých koulí, nebo vyvolávači, jenž si přivolává na pomoc pohůnky z jiných sfér. Sci-fi element přináší lovec a jeho parafráze vyvolávače, technik, jenž astrální pomocníky vyměnil za útočné i obranné roboty mnoha druhů. Je pozoruhodné, nakolik se autorům podařilo jednotlivá povolání vyvážit. Ačkoliv se navzájem liší jak stylem boje, tak pohledem na akci (nablízko se nejlépe bojuje z ptačí perspektivy, na dálku zase z pohledu první osoby), nelze ve hře najít situaci, k níž by byla ta která třída zvýhodněna. To platí i o samotném rozjezdu, kdy i Diablo trpělo zoufalou chatrností kouzelníků.

  

Pohledem k variabilitě

Hellgate se chlubila možností plynule přejíždět z izometrického nadhledu do pohledu vlastních očí. Tam, kde u bojovníků s meči a jinak formovanými kusy chladné oceli funguje ptačí pohled bezchybně, na perspektivu lovce si hráč musí zvykat. Předně jde o záměnu Hellgate s klasickou střílečkou, kterou není. Účinek zbraní podléhá vnitřním výpočtům založeným na statistikách postavy i předmětů, a tak se vyznavač stříleček často přistihne, jak neopodstatněně míří zrůdám na hlavu nebo zuřivě tiskne kohoutek, jen aby zbraň střílela rychleji, než udává její číselná charakteristika. Akce v pohledu první osoby a zejména pak celá hra za lovce je rozporuplným hybridem, který nesedne každému – RPG prvky otravují a na regulérní střílečku je zpracováním málo atraktivní.

„Online nebo singleplayer?“ zněla otázka, když si ve Flagship Studios házeli mincí při tvorbě konceptu Hellgate. Inu dolar spadl do kanálu, a tak udělali obojí. Pekelnou výpravu může hráč prožívat osamocen nebo se připojit k síti a prožít ten samý příběh nejen s vybranými přáteli, ale rovnou komunitou hráčů nalogovaných na stejný server. Aby vše fungovalo, musela se bohužel přizpůsobit architektura celého světa. Virtuální Londýn je reprezentován nekonečnou sérií podzemních stanic anglického metra, které v singleplayeru figurují jako bezpečné místo pro zadávání úkolů a obchodování, kdežto online složka je využívá k setkávání hráčů na neutrální půdě. Na stanice navazují jednotlivé mise, instance neboli místa plná démonů, kam se vydá parta dobrodruhů na vlastní zabíječskou akci. Problémem je absolutní roztříštění těchto lokací – každá představuje pouze sled několika místností/ulic a napojení na zbytek světa je zajištěno prostorovými branami. Funkční v multiplayeru, kdy si každá družina zaleze do vlastní instance, aby ji nerušili ostatní? Bezesporu, ale při hře jednoho hráče je pocit z kontinuálního světa tatam. Proč tak krkolomné řešení, když již Dungeon Siege představila celý kontinent nepřerušený jediným nahráváním použitelný jak v multi- tak singleplayeru?

  

Rozkouskování herního světa mělo ještě jeden důvod, náhodné generování úrovní. Hellgate je varovným příkladem, proč se ho řada vývojářů bojí – přináší variabilitu geometrie, ale ne stylu. Tam, kde se studio Flagship překonalo s generováním tisíců unikátních zbraní apod., na stavbě prostředí jej pekelná brána popálila. Nadefinovat předmět s textovým jménem a několika statistikami je jedna věc, obtížnější však je vytvořit dostatečnou zásobu modelů a textur, jež by mohl generátor donekonečna recyklovat. Nepovedlo se, Londýn je vylíčen několika základními typy prostředí (podzemní tunely, šedivé ulice, pár interiérů, peklo), jež často omílají stejné místnosti, podobná schodiště a nápadně povědomé sochy, které jsou akorát s každou novou hrou na jiném místě. Brzy stereotypní koláž je tu a tam protkána charakteristickými místy Londýna v náležitém stádiu zpekelňování, ovšem grafika není tím, kvůli čemu má cenu Hellgate hrát.

Sto prstenů vládne všem

Hlavním lákadlem jsou předměty a nepřátelé, respektive jejich množství a výzvy, které s nimi přicházejí. Trvá jen chvíli, než hráč narazí na prvního tužšího padoucha, který se postará o posmrtný běh světem stínů zpět ke své mrtvole (lze i zaplatit a nechat se oživit přímo na místě skonu). Pak teprve přichází stará známá honba za další stovkou zkušenostních bodů, aby hráč poskočil o úroveň výše a vyprášil problematické bestii kožich. Stovky střídají tisíce, radost z hladkého čištění zón, které byly jen před několika hodinami díky kruté obtížnosti zapovězeny, doplňuje nadšení z udolání unikátního protivníka a právě to je moment, kdy Hellgate vleze pod kůži. Žene dál a dál, co kdyby z následující potvory vypadla dlouho očekávaná puška nebo rukavice?

  

Práce na vlastní postavě dokáže hráče, kteří si rádi ve virtuálním světě dokazují, jak jsou dobří, zaslepit a odvrátit od ostatních nedostatků. S každou novou úrovní přitéká pět dovednostních bodů přerozdělitelných mezi čtyři základní charakteristiky, a jako bonus Hellgate daruje jeden punkt, který lze utratit ve stromu speciálních dovedností. Uzdravovací aury u ochránců, drtivá palba lovců nebo nová kouzla, ty všechny se zapříčiňují o honbu za zkušenostmi. Stejně je na tom vybavení vypadávající z protivníků, přičemž vynikající efekt má identifikace předmětů. Vlastnosti magické zbraně či brnění jsou bezprostředně po nalezení neznámé, je nutné odhalit jejich přednosti buď kouzlem, nebo se vrátit do stanice. Často se z objektu vyklube nepoužitelný kus šrotu, nicméně o to více potěší unikátní kousky, jež na rozdíl od jiných her z žánru nemají tendenci devalvovat. Dobrý meč s hráčem vydrží i čtvrtinu hry, přičemž zásluhu nesou rozsáhlé modifikační možnosti. Jeden z automatů ve stancích metra například přiřadí za nemalý obnos předmětu náhodný bonus. Náhodný však v absolutním měřítku – původně drahocenný objekt se může stát pro hráčovo povolání zcela nepoužitelný. Sázkou na jistotu jsou pak úpravy z nalezených součástek a plánků. Nevedou k natolik smrtícím odměnám, ale při kombinaci různorodého vybavení s nimi lze dosáhnout pozoruhodných výsledků.

Flagship se snaží na Hellgate našroubovat model placeného multiplayeru charakteristického pro čistokrevné online hry. Za deset dolarů měsíčně hráč bude mít možnost přepnout obtížnost na extra těžké módy Elite a Hardcore (když postava jednou zemře, je definitivní konec), může si založit gildu nebo se účastnit tematických událostí, jako například Halloweenu i s doprovodnými novými úkoly. Cílem jsou jasně zapálení fanoušci, běžný hráč si vystačí se základní verzí zdarma. Hellgate se regulérním MMORPG nicméně nestane. Ačkoliv mise zadávané NPC evokují například ty z World of Warcraft (najdi osm baterek do generátorů a přines je zpátky plus kvanta variací), díky rozdrobenosti světa zde chybí dojem velké komunity, a tak je radno si na kolektivní seanci přizvat kamaráda. I v tom případě však bude každý hrát víceméně za sebe. Povolání jsou sice vyvážená, ale nevyžadují oddanou spolupráci týmu tank-léčitel apod.

Světlé stránky hry
  • V jádru Diablo každým coulem
  • Vyzývavá obtížnost
  • Rozdíly mezi profesemi
  • Břitký vývoj postav
  • Moře předmětů, modifikace
  • Vizáž nepřátel a jejich množství
Temné stránky hry
  • Nevýrazný příběh
  • Prezentace úkolů, jejich tupost
  • Stereotypní architektura
  • Repetitivní zabíjení od začátku do konce
  • Zastaralá grafika

Pochopí-li hráč duši Hellgate a nechá se strhnout výzvou obtížnostně gradujících pekelníků či neustálým vylepšováním arzenálu z obrovské nabídky, dokáže prominout absenci výpravy, šeď lokací a roztříštěnost herní plochy. Pokud má silný stroj s Windows Vista, může navíc přepnout na rozhraní DirectX 10 a nechat efekty jako motion blur nebo depth of field, aby zakryly pár vrásek stařešinské grafice. Hellgate ale rozhodně není tím hitem, jaký předznamenával několikaměsíční povyk před vydáním.

Grafika: 7/10
Hudba: 7/10
Zvuky: 7/10
Hratelnost: 7/10

Pocta žánru bezmyšlenkových rubanic, které půjčilo herní systém do nejmenších podrobností samotné Diablo, ale zapomnělo přibalit pořádný příběh a obléct se podle trendů současné módy. Pro nostalgiky a příznivce žánru přesto dlouhodobá zábava.

Celkové hodnocení: 7/10

Dostupné pro: PC
Žánr: RPG | Akční RPG
Výrobce: Flagship Studios | Webové stránky hry
  • V jádru Diablo každým coulem
  • Vyzývavá obtížnost
  • Rozdíly mezi profesemi
  • Břitký vývoj postav
  • Moře předmětů, modifikace
  • Vizáž nepřátel a jejich množství
  • Nevýrazný příběh
  • Prezentace úkolů, jejich tupost
  • Stereotypní architektura
  • Repetitivní zabíjení od začátku do konce
  • Zastaralá grafika
Diskuze (6) Další článek: Nový týden: Zaklínáme

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , ,