Recenze: Hour of Victory – druhá světová poněkolikáté

Platforma: PC
Typ hry: akční
Multiplayer: Ano
Minimální konfigurace: procesor 2,4 GHz, 1 GB RAM, grafická karta DX9 kompatibilní
Doporučená konfigurace: Core Duo 6600  2,4 GHz, 2 GB RAM, grafická karta DX9 kompatibilní
Testovací konfigurace: Athlon64 3000+, 1024MB RAM, ATi Radeon X1950 Pro 256MB
Výrobce: N-Fusion (http://www.n-fusion.com)
Homepage: http://hourofvictory.com/

Obvykle mě přepadne vlna skepse, když slyším druhou světovou válku ve spojitosti s další nově ohlášenou hrou. Ten boom, který přinesl Medal of Honor, je už dávno pryč a jak to tak vypadá, usuzují podobně i někteří vývojáři (čehož je důkazem například i nové zaměření titulu Call of Duty 4). Hour of Victory se rozhodl jít cestou, kterou mu vyšlapali jeho jmenovaní předchůdci, snaží se ji však následovat tak dokonale, až se vše hroutí jako domeček z karet. Člověk se sám sebe zeptá, co se mohlo pokazit? Vždyť pravidla jsou daná a stačí jít podle šablony. Problém je v tom, že Hour of Victory má potíže konkurovat i stařičkému Doomu, tedy co se určitých herních aspektů týče.

Hrdinové, do boje

Možná je to jen mou nepříliš zdatnou znalostí dějin druhé světové, ale po celou dobu jsem neměl absolutní šajn o tom, co se kolem mě děje a co je mým cílem. Na začátku vybere jakýsi důstojník vyšší šarže tři údajně největší veterány a předá jim plnění těch nejdelikátnějších problémů. Ti největší veteráni jsou Ross, Bull a Taggert, přičemž každý z nich je specializován na jiný způsob boje. Ross je klasický kabrňák, který si vyřizuje účty s brokovnicí v ruce a je dost silný na to, aby si z cesty odstranil těžké předměty a pokračoval cestou, která dříve nebyla přístupná. Bull je odstřelovač a problémy raději řeší na dálku; rád využívá záchytného lana a šplhá na vyvýšená místa, odkud se mu hledím lépe kouká. A nakonec Taggert – ten by jistě Samu Fischerovi nebo Solid Snakeovi udělal radost (nebo spíš ne). Jeho specializací je kradmý pohyb a nůž mezi lopatkami.

  
Pěkná ukázka (ne)detailnosti zbraní * Podstatně lépe viditelná červená šmouha * Jeden z nejlepších momentů AI

Hra dá na začátku téměř každé mise vybrat, za koho chcete hrát a podle toho se přizpůsobí styl hry. Tedy alespoň měl by, jenže to tak bohužel není. Je naprosto jedno, za koho hrajete, všichni tři dělají to, co se od nich převážně čeká, a to je střílení. Mise sice poskytují využití jejich speciálních schopnosti, ale to vždy stejně vyústí na stejné místo. Výjimkou jsou občasné mise přímo určené pro danou postavu, u těch jsem se dokonce i mírně bavil. Problémem je, že jdou spočítat na prstech jedné ruky.

Vývojáři se snažili podbarvit atmosféru naskriptovanými situacemi, výsledek ale za moc nestojí a kromě několika přeletů letadel na nebi o moc nejde. NPC taky nejdou věnovat chvalozpěvy - když na vás z jednoho metru mluví jakýsi generál, který je opravdu hodně škaredý a vypadá, jako by ho postihlo ochrnutí tváře, na dramatičnosti to moc nepřidá.

Tak takhle vážně ne

Největší slabinou, která má za následek celkovou nefunkčnost titulu, je bezesporu zabugovanost - tahle hra mi přijde jako encyklopedie všech možných chyb, které můžou program postihnout. Utrpěla tím hlavně AI protivníků, kteří sice ovládají základní pohyby jako je třeba krčení se za překážkou, ovšem zcela určitě to ztratí efekt, když se takhle krčí za objektem, u kterého jsem já a ještě z mé strany. Nepřátelé tupě nabíhají před hlaveň zbraní a povětšinou se ani nesnaží pořádně vystřelit. Pokud byste narazili na vojáka, který stojí zády aniž by se otočil, ani když mu za zátylkem vystřelíte z pancéřové pěsti, neuvidíte nic neobvyklého. Kódování umělé inteligence je naprosto hrůzostrašné a s poklidem v duši bych ho používal jako příklad tomu, jak se to dělat nemá.

 
Občas jdou využít i vozidla * Takhle vypadá první mise a několik dalších

Tím ztrácí na působivosti jednoznačně akční stránka, která je právě méně hratelná než výše jmenovaný Doom. Ve hře nejde o nic jiného, než sestřelovat vojáky, kteří dobrovolně nabíhají do rány a navíc nevydrží více jak tři kulky. Vzácně ale nastane případ, kdy je nepřátel moc (občas mi přišlo, že se neustále generují) a v tu chvíli selhává další aspekt hry, a to ukazatel zdraví. Mnohokrát jsem s vědomím, že mi nic nehrozí, zemřel a ani nepostřehl nějaké zásahy. V případě poškození se okolo okrajů obrazovky vytvoří matná červená šmouha, která je ale v zápalu střílení velmi špatně vidět a účelu příliš neslouží; raději bych tedy uvítal jiný způsob. O multiplayeru se netřeba zmiňovat, snad jen, že tu je a nabízí stejné možnosti jako většina ostatních her podobného ražení. Těžko si ale dovedu představit, že by někdo dal přednost této hře před Call of Duty 4, hlavně když většina problému ze singleplayeru přešla i tam.

Alespoň to vypadá skvěle, nebo ne?

Od hry jsem příliš neočekával, když jsem ale při spuštění spatřil logo Unreal Enginu 3, uklidňoval jsem se aspoň představami pohledné grafiky. To co z toho vzešlo otřáslo mou vírou od základů. UE3 nám ukazuje, co se z něj dá vymáčknout, když se dostane do povolaných rukou, v tomto případě ovšem lze vidět, jak moc se to dá i zbabrat. Grafická stránka hry je na velmi, velmi slabé úrovni a jediný případ, kdy lze poznat původ grafického jádra, jsou odlesky kovových povrchů. Prostředí je neuvěřitelně hranaté a textury mdlé, což hodně kontrastuje s vysokou náročností, kdy snímky občas klesají i v prázdných místnostech. Největší hrůzou je absolutní nemožnost nastavit jakékoli detaily, lze jen měnit rozlišení.

  
Opravdu jako na střelnici * Přiběhli a zalehli * Občas se ale nepřítel trefí 

Co se hudby týče, ta je velmi průměrná a povětšinou ani nevystihuje atmosféru aktuálního dění. Problémy s ní už začínají při počáteční (docela dlouhé) instalaci – ozve se hrdinný motiv, který sice není úplně nejhorší, jenže po desátém opakování jistě všem trpělivost skončí; já osobně jsem po chvíli vypnul bedny a radoval se z nastávajícího ticha.

Sbohem a šáteček

Co říct závěrem k tomuto pokusu o hru? Dělejte si co chcete, ale pokud jste milovníci dobrých her, tohle rozhodně nestojí za koupi. Je ostuda, co se dnes vývojáři odváží vydat. Pokud chcete nějakou pořádnou akci z druhé světové války, raději se obraťte na starší hry zaběhnutých sérií, jelikož nabídnou o mnoho více zábavy za mnohem méně peněz. Pro mě je Hour of Victory jedna z nejhorších her poslední doby a připomíná mi, jak moc si mám vážit těch dobrých titulů.

Grafika: 2/10
Hudba: 4/10
Zvuky: 3/10
Hratelnost: 2/10

Ruce pryč a raději zapomenout, že nějaká hra s názvem Hour of Victory existuje. Pokud chcete pořádnou porci zábavy, zahrajte si raději Hledání min.

Celkové hodnocení: 3/10