Recenze hry System Shock. Umělá inteligence opět touží po zničení světa

Sci-fi FPS pro PC (konzole později) ● Cena: 950 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 18+ ● Bez oficiální češtiny

Pro ty, kteří původní hru neznají, a že jich asi bude hodně, krátká rekapitulace. Zhostíte se role hackera, jenž má za úkol na vesmírné stanici omezit etické zábrany zdejší AI zlověstně zvané Shodan. Tato akce má samozřejmě dost neblahé následky. Shodan se vzbouří proti svým tvůrcům, posádku stanice povraždí a hrozí i zničením celé Země. A je jen na vás, abyste ji opět umravnili. Ideálně medicínou ve formě pořádné dávky olova.

Nový System Shock je klasickou FPS připomínající například nedávné Prey nebo nové díly Deus Ex. Což jistě mnohé hráče nadchne. Druhým dechem ale musím dodat, že je také dost zřetelné, že původní hra vyšla už v roce 1994. Tím pádem mnoho zdejších mechanismů působí poměrně zastarale a překonaně. Ale vezměme to popořadě.

Základem hry je akce plus rébusy a průzkum prostředí. Bohužel, souboje nejsou příliš záživné. Různé zrůdy a jejich mechaničtí druhové na vás často útočí přímočaře. Jakmile vás spatří, vrhnou se přímo na vás. Jejich eliminace je pak dost jednotvárná, často jen couváte a své protivníky kosíte střelbou. Pokud nemáte náboje, pobíháte kolem nich s hasákem v ruce, udeříte a pokoušíte se vyhýbat naopak útokům nepřátel. Žádné taktické přestřelky, příšeráci se nikterak nekryjí, jen se slepě plouží přímo vaším směrem.

Akce je tím pádem dost repetitivní a nezáživná. K tomu přispívá i respawn nepřátel v již prošlých částech mapy, který je dle mého zbytečný a rušivý. Vypnout se dá pouze tak, že v jednotlivých úrovních srazíte míru ostrahy na minimum. Což znamená vystřílet všechny bezpečnostní kamery a zároveň i počítačová centra ostrahy.

Arzenál k destrukci nepřátel je zde naopak poměrně variabilní. Postupně naleznete jak zbraně na blízko, tak i všemožné typy zbraní palných. Ať jde o různé energetické pistole, klasické brokovnice a pušky, tak i množství různých granátů apod. Některé zbraně navíc mají několik typů nábojů a zároveň je lze i dále vylepšovat. Problémem je, že gunplay je také poměrně bídný.

Žádných efektních poprav ani ustřelených končetin se nedočkáte. Úplně chybí pocit, že máte v rukou opravdu nebezpečný prostředek k ukončování životů. Kvéry působí tak nějak plastově. Přestřelky jsou i proto dost chudé a rozhodně nejsou tím nejzábavnějším, co System Shock nabízí.

Zajímavější je samotné prozkoumávání vesmírné základny. Všude kolem vás je množství hejblátek a udělátek, které lze použít či prozkoumat. Úrovně jsou zaplněné jak věcmi, tak i různými texty a hlasovými záznamy, které hráče umně uvádí do zajímavého děje. Často vám pak sdělí i veledůležité informace, které jsou potřeba pro další postup. Většinu nalezených věcí navíc můžete sesbírat, zrecyklovat a následně prodat za kredity. Ty pak slouží pro nákup střeliva nebo nápojů a jídla pro doplnění energie.

Průzkum je zde nezbytnou součástí hratelnosti. Hned na začátku jsme totiž vrženi na jednu z mnoha palub zdejší stanice. Hra vás nevede za ručičku a vše si zde musíte osahat a najít samy. Kam jít? Co dělat? To je na vás. Úrovně jsou dost rozsáhlé a vy máte svobodu se po nich pohybovat dle libosti. Občas narazíte na zamknuté dveře, ale není problém se následně vydat na druhou stranu a zpět se vrátit až s potřebným klíčem.

K dalšímu postupu je zde užit mechanismus známý z klasik jako Doom (ten úplně první). Sbíráte přístupové karty různých barev. Pomocí nich pak odemykáte dosud nepřístupné oblasti. Někdy ale ani to nestačí a je potřeba vyřešit hádanku. Propojit obvody, nahodit elektřinu a tak dále.

Jindy se zase musíte vrhnout do kyberprostoru. V ten okamžik se změní celý vizuál a hra začne připomínat staré klasiky jako Descent 3. Což znamená, že ovládáte malý virtuální modul poletující v prostoru. Zde bojujete s jinými moduly všech druhů a barev a zároveň hledáte cestu, jak zablokované dveře hacknout a tím i otevřít. Tyto minihry a puzzly jsou celkem zábavné a často i poměrně obtížné. Prvky se mění, přibývají nové, a tak vám dají občas i slušně zabrat.

Zajímavé je i prostředí vesmírné stanice. Ta atmosférou a zpracováním připomíná staré sci-fi filmy. Všude okolo vás jsou blikající monitory, kontrolky a světýlka a různé další high-tech retro vybavení. Stylizace je to příjemná a osvěžující, po nějaké době se ale motivy začnou opakovat a ztrácí tak svou přitažlivost. Větší pestrost by neškodila.

Vrcholem je ale váš úhlavní nepřítel, umělá inteligence Shodan. Ta je správně démonická. Z jejího hlasu mrazí a pokaždé, když na vás z ničeho nic promluví, je jasné, že se strhne pořádná mela. Shodan na vás totiž chystá různé léčky. Zároveň trefně a hrozivě komentuje dění na stanici a pomalu odkrývá své strašlivé úmysly. Hlavní záporák prostě baví. Rozhodně si se Shodan užijete spoustu hrůz a utrpení.

Co se grafiky týče, ta je značně stylizovaná. Různé detailní pohledy obraz rozkostičkují a dají tak připomenout starý originál. Z větší vzdálenosti však objekty působí ostře a propracovaně. Rozhodně ale nejde o kdo ví jaké vizuální orgie, grafika je však dostačující a neurazí. To bohužel neplatí o modelech postav. Příšery působí někdy až směšně. Hrůzu opravdu nevyvolávají. Navíc se několik stejných modelů střídá dokola, což autentičnosti nepřidá. Variant nepřátel je na druhou stranu poměrně dost. Od různých typů mutantů, přes kyborgy, roboty a tak dále. Ale jak už jsem zmínil dříve, o inteligenci tu nemůže být řeč. Jakmile vás spatří, tak se pustí vaším směrem, případně na vás začnou střílet. Žádné komplexnější chování jsem nezaznamenal.

Co musím uznat, je, že mnoho těchto mých výtek má na svědomí původní hra. Ta zkrátka příliš zestárla. Mechanismy a principy, které fungovali v roce 1994, dnes prostě v tvrdém konkurenčním boji neobstojí. Přidat nějaký ten tutoriál či volitelné funkce pro dnešní hráče by bylo fajn. Například nikde nenajdete seznam úkolů. Vypsat, co vše mám udělat a kde, by občas nebylo na škodu. Na mapě by se mohla zobrazovat lepší nápověda. Například v jaké oblasti jsou věci/karty, potřebné ke splnění daného zadání. Hodil by se i deník, kam by se zapisovaly důležité kódy a informace. Zároveň by mohlo jít o prvky, které lze kdykoli vypnout. Hráč, co touží po výzvě, by tak o nic nepřišel.

I kvůli těmto připomínkám je nový System shock určen hlavně hardcore hráčům, kterým nevadí, že mnohdy budou desítky minut bloudit po vesmírné stanici a pokoušet se najít kartu, přístroj, počítač, které vás posunou zase o něco dále. Po pravdě, mě tento styl hraní docela bavil. Je osvěžující se slzou v oku zavzpomínat na staré dobré časy, kdy hry hráčům nic neusnadňovaly.

Chce to vytrvalost, pevné nervy a pečlivý průzkum prostředí. Jaký to rozdíl oproti dnešním intenzivním střílečkám, které se snaží být nejen přístupné, ale hlavně efektní, akční a zasypávají vás novými a dalšími podněty a bombastickými výjevy. I proto, alespoň u mě, sázka na minimalistický a nostalgický přístup tvůrcům vyšla. I jistá zastaralost, návrat ke kořenům, může být v dnešní době vnímána jakožto originální herní prvek.