Recenze hry Wild Hearts. Ochráncem přírody s kouzelnou krabičkou v kapse

RPG pro PC, PS5 a XSX ● Cena: 2 100 Kč ● Singleplayer a multiplayer ● Věkové omezení: 12+ ● Bez oficiální češtiny

Vyzyvatel vstupuje do ringu

Jako osamocený bojovník se ocitáte na ostrově Azuma ve světě inspirovaném feudálním Japonskem. Místní obyvatele obtěžují nebezpečná monstra zvaná Kemono. Prakticky ihned se seznámíte s tajuplným umělcem v masce, který vás uvede do celkem banálního příběhu o hledání osudu s odkazem na záchranu přírody a osvobození hlavních měst ostrova. Příběh je to jednoduchý a s patřičným japonským patosem plným dialogové vaty, až má z toho jeden nutkání strhnout sluchátka. Místo pohroužení do příběhu jsem texty v rychlosti přeskakoval a kupodivu mi nic zlomového neuniklo.

Chvíle nadšení i frustrace

Pokaždé, když jsem se ve Wild Hearts pro něco nadchnul, tak mi hra vzápětí hodila nějaký klacek pod nohy a mě se chtělo hru nadobro smazat. Nejde se vyhnout srovnání s mnohem slavnějším Monster Hunterem. Capcom své hry vyvíjí už mnoho let a poslední jejich počiny jsou vybroušeným drahokamem díky postupným zdokonalováním systému: Ulov zvíře, zdokonal své vybavení, abys mohl ulovit další silnější zvíře. Omega Force se mají ještě v tomto ohledu hodně co učit a zdokonalovat.

Neznamená to, že Wild Hearts je vyloženě špatná hra. Nakonec jsem ji nezatratil a budu se k ní ještě vracet, ale až příliš často jsem se setkal s momenty silně frustrujícími. Kamera je toho zářným příkladem. Je totiž zavěšena příliš blízko za vašimi zády a všechny ty super silné útoky, kterými osekáváte příšery, působí nepřirozeně a častou jsou vedeny mimo záběr.

Mechanismus zamknutí nepřítele je doslova utrpení. Když nestvůra vyskočí/vyletí vzhůru, aby na vás spustila nějakou nebeskou pomstu, ztratíte skoro vždy přehled, a je tak obtížné se vyhnout drtivému útoku a o přesném načasování nemůže být řeč. U létajících nestvůr se mi často stalo, že se započítaly i ty zásahy, u kterých katana protnula pouze vzduch těsně vedle stvůry.

Lov je lepší v partě

Design monster je na druhou stranu vynikající. Vypadají majestátně, nahánějí hrůzu. To dokazuje vysoký tvůrčí potenciál autorů. V čem ale Wild Hearts skutečně excelují, je hra pro více hráčů. Můžete si jednoduše vybrat na mapě, které monstrum chcete porazit a spojit se s dalším hráči anebo někomu pomoct v jeho trápení. To jsou chvíle, kde se zaťatými zuby bojujete bok po boku s ostatním lovci za společným cílem. Výborný herní prvek, který malinko snižuje obtížnost hry, protože co naplat, více lovců si s příšerou poradí snáz.

Při souboji si musíte počínat opatrně, ale agresivně. Počítat vzdálenosti, číst řeč těla monstra, dobře dávkovat léčení a šetřit si ty nejsilnější útoky na správný moment a udeřit do slabého místa. Jenže až příliš často se stane, že prostě netrefíte ten nejsilnější úder a z nějakého podivného důvodu váš hrdina proklouzne skrz nestvůru a udeří do prázdná. Tyto vady jsou bohužel poměrně časté. Nezřídka jsem se zasekl ve zdi nebo ve stanu, který zde slouží zároveň jako útočiště a místo pro rychlé cestování. Další otravnou věcí, která dokonale ochladí napětí z právě probíhající vřavy, je pravidelný úprk zvířete o několik stovek metrů dál. Nemá to žádný hlubší smysl pouze další protahování už tak někdy nesmyslně dlouhých soubojů.

Nedotažené Karakuri

Ve válce s monstry vám kromě zbraní pomáhá speciální zařízení Karakuri. Můžete si to představit jako kapesní rozkládací nábytek, který dokáže lovec v mžiku rozložit do potřebné formy, např. odrazové rampy, samostřílu anebo obřího dřevěného kladiva. Některé Karakuri vám pomáhají při rychlejší cestě ostrovem a další pak v soubojích. Nápad je to skvělý, ale provedení opět nedostatečné. Když dojde na boj, je Karakuri víc k vzteku než k užitku. Navíc nějaké užitečnější udělátka dostanete až v pozdější fázi hry. Tyto stavební elementy lze dále vylepšovat, což platí rovněž pro zbraně. Zbraní je několik typů od sečných, přes můj oblíbený deštník s břity až po palné zbraně. Každá zbraň je vhodná pro jiný druh příšery.

Jak pro postup hrou, tak hlavně kvůli surovinám potřebným pro vylepšení zbraní a Karakuri budete lovit často a opakovaně. Ovšem ty samé zvířata dokolečka. Souboje kvůli sběru surovin jsem absolvoval tak často, že mě to v určité chvíli už přestalo bavit. Když si budete chtít od toho lovu odpočinout, můžete sbírat další suroviny tentokrát volně rozhozené všude po ostrově nebo si uvařit jídlo, které vám pak přidá bonusy.

Grafika hry nijak nenadchne. Monstra jsou vytvořena parádně a s citem pro detail, ale jinak je okolí až příliš pastelové a textury při bližším ohledání rozmazané. Když se rozpršelo, jediné, co jsem si přál, bylo, aby zase rychle pršet přestalo. Nevím, kdy jsem naposled viděl tak ošklivý déšť. Vrcholem nevkusu je pak menu hry. Nechtěl jsem to ani zmiňovat, jedná se přeci pouze o menu, ale nedalo mi to. Jednoduše odfláknutá práce. To, co vskutku povedlo, je hudební doprovod. U japonských her jsem si už na to jaksi zvykl, že mě hudba vždy uchvátí, zde tomu není jinak.