Recenze kampaně hry Call of Duty: Modern Warfare II. Povedená jednohubka s tradičními nedostatky

Orientovat se v letité sérii Call Of Duty začalo opravdu vyžadovat určitý skill. Téměř dvacet let stará značka je plná odboček i restartů a na její tvorbě se pravidelně podílí více studií. Pokud si tak hráč dá nějaký ten ročník pauzu, může se mu vracet do rozjetého vlaku poměrně těžko. To ovšem neplatí pro hratelnost a koncept každého jednoho dílu, který se v průběhu let až tak moc nezměnil. Protentokrát přišla šla řada na tým Infinity Ward a jejich druhé pokračování v rámci restartu větve Modern Warfare odehrávající se na současných bojištích a mapující ne tak úplně fiktivní moderní konflikty.

Standardní obsah

Je to paradox, ale přestože každý přesně ví, co může od nového ročníku Call Of Duty očekávat, ten rozruch a zájem před vydáním je vždy stejný. A ani Modern Warfare II nepředstavuje žádnou výjimku. Všichni jsme věděli do čeho jdeme a vlastně jsme to i dostali. Nejnovější díl série tak reprezentuje vše, čím se značka vždy honosila. Opět je zde černobílý příběh o dobru a zlu, dynamická hratelnost, skvělý gunplay, řada šílených momentů, oku lahodící grafika a stovky spektakulárních výbuchů.

Výbuchů si užijete více než dost

Call Of Duty: Modern Warfare II nejdřív vypustilo do světa kampaň pro jednoho hráče, obsah pro více hráčů dorazil v následujících dnech. Všichni si tak nejdřív mohou osahat to, co stejně už dost dobře znají. Nebudeme si tady nic nalhávat, singleplayer, byť má a vždy měl své nesporné kvality, nebyl v posledních letech tím hlavním tahákem, který by hráče nutil ke koupi. Sloužil spíše jako doprovodný obsah, aby se neřeklo.

Ani letošní kampaň se od zaběhnutého konceptu příliš neliší, i když nabízí několik nových mechanik, které se snaží obohatit celkovou hratelnost. Nejde však o žádné revoluční posuny a zdráhal bych se je označit i za evoluční. Jde zkrátka o broušení letitého drahokamu a snahu o udržení jeho stálého lesku v podobě, která nebude hráče urážet.

Některé mise jsou výtečné, jiné sotva průměrné

Vývojáři připravili přibližně 6-8 hodin akční zábavy, která dokáže nadchnout, ale také dost slušně urazit a odradit. Osobně patřím spíše k hráčům loudalům, dokáži si však představit, že pro někoho půjde o bleskovou jednohubku na večer. Celkově se zde bavíme o téměř dvou desítkách poměrně rozmanitých misí, ve kterých zavítáte do Amsterdamu, na hranice mezi USA a Mexikem, do Las Almas nebo na Střední východ. Ostatně právě pestrost prostředí je něco, co bylo pro sérii typické vždy.

Definice zla

Hlavním a jasně definovaným nepřítelem je v Modern Warfare II drogový kartel. Příběh je však mnohem barvitější a komplikovanější. Mimo drogy tak do hry vstupuje především boj o moc, zbrojení a zrada. Vývojáři však na dynamiku příběhu tlačí až příliš. Výsledkem je někdy zbytečně zmatené vyprávění, které hází hráče z jednoho kouta světa do druhého. Zapomeňte tak na příběhovou ucelenost a celistvost, vše je podřízeno téměř filmovému wow efektu, který nás má poslat do kolen.

Příběhově můžeme vnímat mírný odklon

Popravdě to mnohdy i celkem slušně funguje, a to zejména díky skvělému grafickému zpracování, které ukazuje next-get v tom nejlepším světle. Bohužel většina misí se odehrává pod rouškou noci, kde veškeré ty ohromující detaily zanikají. Denní mise jsou však naprosto ozbrojující.

Perfektní nasvícení, fotorealistické textury, animace, a to nejen během filmových cut scén, ale pochopitelně i během samotného hraní. Vizuálně ohromující je zejména mise Tradecraft odehrávající se v Amsterdamu, což je přesně to prostředí, kde se může Modern Warfare II vizuálně utrhnout.

Střelba je tradičně vrcholem celé hratelnosti

Co se herní náplně týče, vývojáři si připravili standardní, i když poměrně nevyrovnaný zážitek, který se prezentuje jako jedna velká akční jízda plná výbuchů a bizarních nepravděpodobností. Na první dobrou se celý obsah tváří relativně vážně a realisticky, po prvních minutách jsme však všichni doma a Modern Warfare II sklouzne přesně tam, kde bychom ho čekali. To nemusí být nutně škoda, problémem je však tradiční lineárnost plná otravných skriptů, která neumožňuje jiný než předem nadefinovaný postup. Vzhledem k velkému důrazu na stealth je to poměrně velká škoda. Zejména plíživá mise Alone, která se zaměřuje na přežití, sběr surovin a výrobu alternativních zbraní, by zasloužila mnohem více volnosti. Poměrně hodně prostoru dostávají také mise, ve kterých budete fungovat jako krycí podpora týmu. Infiltrace vězení a navádění skrze kamerový systém je perfektním příkladem využití tohoto ne vždy zábavného prvku.

Nekonzistentní materiál

Bohužel zamrzí citelná nekonzistentnost mezi jednotlivými misemi. K dispozici je několik opravdu perfektních (Dark Water, Alone, Prison Break), přes ty průměrné (Wetwork, El Sin Nombre) až po jednu z nejotravnějších v celé herní sérii. Violence and Timing, založená na pronásledování nekonečného konvoje a přeskakování z auta na auto, je opravdovým dnem videoherního průmyslu. Nejenomže je naprosto stupidní, nezáživná a zbytečně dlouhá, ale je rovněž maximálně frustrující. Materiál je tak trestuhodně nevyrovnaný a působí jako by se na obsahu podílely tři speciálně vyčleněné týmy. Jeden odvedl výtečnou práci a nabídl několik nových prvků hratelnosti, druhý se držel standardní šablony a třetí totálně vyhořel.

Po grafické stránce se jedná o perfektní zážitek

Tou nejsilnější zbraní Call Of Duty je pochopitelně celkový pocit ze střelby. Ta je naprosto pohlcující a maximálně intenzivní, ostatně tak, jak bychom očekávali. V kombinaci s haptickou odezvou a adaptivními triggery hodně návyková záležitost. Maximální pozornost byla opět věnována detailnímu zpracování všech dostupných zbraní, o kterých především hra je. Zarazí spíše jejich záměrně poupravené názvy, které u takto cílené hry působí spíše nepatřičně.

Hlavním nepřítelem je protentokrát drogový kartel

Netřeba si nic nalhávat, dostali jsme přesně to, co jsme čekali. Šílenou akční FPS střílečku z vojenského prostředí, která hází hráče z jednoho koutu světa do druhého, vláčí ho dnem i nocí, pískem, trávou a vodou, v lineárních koridorech se striktně nastavěnými pravidly, které jsou ohraničeny otravnými skripty a ukázkovými, téměř filmovými cut scénami. Čekal někdo něco jiného? Vývojáři z Infinity Ward si tak předehru pro stěžejní multiplayer odbyli celkem úspěšně. Potvrdili silné stránky značky, ale rovněž podtrhli tradiční nedostatky, které jsou i tentokrát dost otravné.