Recenze: Overclocked: A History of Violence – bojíte se rádi?

Platforma: PC
Typ hry: adventura
Multiplayer: ne
Minimální konfigurace: Pentium III 1.3 GHz, 512 MB RAM, 128 MB grafická karta, 5000 MB na HDD
Doporučená konfigurace: Pentium IV 2.0 GHz, 1024 MB RAM, 256 MB grafická karta, 5000 MB na HDD
Testovací konfigurace: Core 2 Duo E6750 2.67 GHz, 2 GB RAM, Geforce 8800 GTS 320 MB
Výrobce: House of Tales (http://www.house-of-tales.com/)
Vydavatel: Anaconda Games (http://www.anaconda-games.com/)
Distributor v ČR: není
Homepage: http://www.overclocked-game.com/

Od vydání adventury Moment of Silence už uběhlo pár let, ovšem vývojáři z House of Tales neusnuli na vavřínech a celou tu dobu kutili další titul. V jejich novém počinu se vžijete se do role Davida McNamara, psychiatra s jednoduchým úkolem – přijít na kloub podivnému chování pětice teenagerů. Pomůžete mu?

Hlavní hrdina, pocházející z Washingtonu, totiž vaši pomoc opravdu potřebuje. Trpí výbuchy vzteku a jeho manželství je v troskách. Vedle řešení případu se tak budete spolu s Davidem snažit zachránit vztah s jeho životní láskou a čelit spolu s tím situacím, které mnozí z vás možná zažili na vlastní kůži.

  
Haló, kdo je tam? * Prosím jednu cimru * Si o sobě myslí

Příběh není postaven na složité zápletce a od začátku směřuje k danému cíli. V New Yorku bylo během několika posledních dnů nalezeno několik teenagerů za velice podivných okolností. No řekněte mi, je normální procházet se ulicemi velkoměsta jen v kalhotkách, celá od krve a se zbraní v ruce, jejíž obsah zásobníku vystřílí dívka do oblak? Jestli ano, měli byste se nechat léčit ;-). Ale teď vážně, za podobných okolností je nalezeno celkem pět lidí. Bohužel si na nic nepamatují, umístí je tedy do staré nemocnice na kraji města a povolají specialistu v oboru – Davida.

Hra začíná v hotelu, kde jste se ubytovali a jako první si osaháte ovládání. Jelikož je Overclocked klasickou point-and-click adventurou, jedinou vaší zbraní je myš. Vyřešit správně interakci s předměty bývá i pro zkušené vývojáře značný oříšek, ti z House of Tales nenechali nic náhodě a docela se jim to zdařilo. Po kliknutí na daný předmět se objeví několik ikonek informující vás o možnostech, co dále podniknout. S většinou z nich můžete pouze manipulovat, nečekejte však inventář čítající několik desítek předmětů jako v jiných hrách.

Poslední dobou je velkou módou vybavovat hrdinu mobilním telefonem nebo lépe PDA. David shodou okolností také jeden vlastní a využívá jej vedle telefonování rozzlobené manželce a přijímání SMS i k jiným účelům.

  
Asi toho moc nenaspal * Potichu * To je ale kukuč

Na ty z vás, kteří nesnáší šátrání myší po celé obrazovce za účelem najít autory schovanou věcičku, se také myslelo. Po stisknutí mezerníku se objeví vše, s čím lze něco udělat. A to platí i pro přechody mezi scénami. Samotné hraní je děleno na pět dní, chcete-li kapitol a až nyní při psaní recenze mi docvakla podobnost s počtem pacientů. Aby toho nebylo málo, dny jsou děleny ještě na ráno, odpoledne a večer. Scén, kterými během hraní procházíte není příliš, ale díky jejich menším změnám (objeví se nové postavy…) během dne nepůsobí nikterak okoukaně.

Celé vyšetřování probíhá v nemocnici připomínající spíše vězení, kde na pět pacientů uvězněných v celách dohlíží doktor a sestřička. S těmi si kvůli odlišným metodám léčby dost často vjedete do vlasů a sám jsem si je zvlášť neoblíbil. Po prvním kontaktu a zjištění, zda je někdo z pacientů agresivní, či v ohrožení života, následuje pozvolné vracení paměti. Správný psychiatr na to má své metody, David si pomáhá hypnózou. 

  
Pojďme na jednu * To opravdu není vězení * No pojď ke mně zlato

Navodit správnou situaci pomůže zmíněný PDA a v něm uložené rozhovory s ostatními „psychouši“. Zpočátku, když je kapesní počítač prázdný, je to jednoduchá záležitost. Jak se ale plní novými a novými výpověďmi, vybrat mezi nimi tu správnou, je stále obtížnější. Klíčem k výběru správného záznamu je pozorné vnímání dialogů, jinak skončíte u zkoušení všech možností, což v pozdější fázi hry zabere spoustu času. Stereotypu se však nevyhnete, chození z jedné cely do druhé stále dokola není zábavné, alespoň ale  oceníte schopnost hlavního hrdiny běhat.

Po navození hypnotického stavu se vžijete do role zhypnotizované osoby a celou vzpomínku prožijete v její kůži, vlastně si ji zahrajete. Vzpomínky se postupem času ucelují a díky nim přicházíte věcem na kloub. Možná až moc brzy, protože zhruba v polovině hry tušíte, co se vlastně stalo. Vyzdvihnout je nutné skvělou hororovou atmosféru. Během vzpomínání se dočkáte tmy, skvělé hudby, vyděšených výkřiků , krve atd. Někdy to až autoři přepískli, to když se do drátěného plotu zamotá koloušek, kterého musíte z milosti zastřelit. Kromě atmosféry vás u obrazovek drží příběh hlavního hrdiny, který nemá několikrát moc daleko, aby v záchvatu vzteku neprovedl něco, čeho by pak litoval.

I kdy je na grafickém kabátku vidět, že už je postarší, hře to nijak neubírá. Animace jsou na dobré úrovni a kromě nalévání pití barmanem jim není co vytknout. Ono všeobecně držení jakéhokoliv předmětu vypadá trochu zvláště, ale s úsměvem to přejdete. Naopak videím, s jejichž pomocí je hraní prokládáno, není co vytknout a působí profesionálně, stejně jako dabing hlavního hrdiny. Ten je odveden na jedničku s hvězdičkou. Když David řve na svoji manželku, nebo nejlepšího kamaráda, a pak je prosí o odpuštění, věříte mu každé slovo a lehce se do jeho situace vžijete. Jiné postavy jsou na tom podobně.

Ale i přes chválu výše popsanou se dá hře dosti věcí vytknout. O opakujícím se prostředí a stereotypu s pobíháním od jednoho pacienta k druhému jsem už napsal své. Lokace se opakují, kde by ani nemusely. Na mysli mám pozadí při volání. Ať voláte manželce nebo popeláři (ve hře se nenachází), telefon přijme stále na stejném místě. Nezáleží tedy na tom jestli je den, noc nebo konec světa, vaše drahá polovička s vámi mluví pokaždé ze stejného místa. Jedná se o maličkost, ale trochu to zamrzí. 

  
Tak co podnikneme * Lan párty * Hlavně nespadnout

Ještě více mi vadily různé nedomyšlenosti. Postupovat musíte podle předem stanoveného scénáře, žádné odbočky nejsou povoleny. Uvedu příklad. Chcete zavolat detektivovi, který s vámi spolupracuje, ovšem to nelze. Na řadu přichází zkoušení všeho možného, až nakonec zjistíte, že před voláním policistovi si musíte promluvit s doktorem. Provedete-li to jinak, než v tomto pořadí, dál se nedostanete. Stejný případ nastává ke konci hry, kdy policistovi musíte znovu zavolat, ale to jde pouze z jednoho určitého místa. Pokud voláte odjinud, nic se nestane.

Díky skvělé atmosféře, příběhu a hypnóze pacientů se i přes těchto pár vad na kráse lze přenést s klidným srdcem a užívat si hraní až do úplného konce patřícímu ke klasice. Kdo se nenechá odradit delšími dialogy, stráví s Davidem McNamarou několik hodin, na které bude v dobrém vzpomínat. Velká škoda, že si adventura takovýchto kvalit nenašla v naší republice distributora, a tak nezbývá než si ji opatřit v zahraničí.

Grafika: 7/10
Hudba: 7/10
Dabing: 9/10
Zvuky: 7/10
Hratelnost: 8/10

Adventura Overclocked: A History of Violence se s několika málo chybami řadí do nadprůměru a lze ji s klidným svědomím doporučit všem milovníkům žánru.

Celkové hodnocení: 7,5/10