Recenze: Painkiller – zažijte očistec na vlastní kůži!

Zprvu mírně podceňovaná, po vydání ambiciózních materiálů však se zatajeným dechem očekávaná hra našich polských sousedů, je konečně tady. Dlouho jsme s napětím sledovali potoky krve na oficiálních screenshotech, na nichž nechyběla ani půvab nepostrádající grafika. Pokud jste unaveni od věčného přemýšlení, zbystřete pozornost. Painkiller je hrou, která vás dokáže zcela pohltit.

Platforma: PC
Typ hry: 1st person akce
Multiplayer: Ano
Minimální konfigurace: Procesor 1,5 GHz, 384 MB RAM, 1,2 GB na HDD,  64 MB 3D grafická karta
Doporučená konfigurace: Procesor 2,4 GHz, 512 MB RAM, 1,2 GB na HDD, 128 MB 3D grafická karta
Testovací konfigurace: Procesor 1,8 GHz, 512 MB RAM, 64 MB 3D grafická karta
Výrobce: People Can Fly (
http://www.peoplecanfly.com)
Vydavatel hry: DreamCatcher (
http://www.dreamcatchergames.com)
Distribuce v ČR: Hypermax (
http://www.hypermax.cz)
Homepage hry:
http://painkillergame.com

People Can Fly. Tak zní název dříve pomíjeného týmu, jehož prvotina však jistě ukáže všem nevěřícím Tomášům, že ryzí akce mají na trhu stále své místo. Ve své debutovém titulu Painkiller taktéž ukázali, proč jsou zrovna oni nositelé svého přízviska, tedy „lidé umí létat“. U téhle hry totiž ulétli v mnoha směrech a nutno dodat, že správným směrem. Když pominu pár méně známých výjimek, v současné době byste na trhu hledali jen marně hry, u nichž je požadován zdravý rozum jen minimálně. Z řady vystupují především - nepočítaje postarší klasiky svého žánru - Serious Sam, Will Rock či víceméně očekávaná Nitro Family. Věřte nebo ne, Painkiller mezi zmiňované nádherně zapadne. Ovšem přináší i pár věcí navíc!

  

Číhání na nepřítele – půl úspěchu * Zákeřní mniši * Duše zemřelých putují do klidu

Budiž havárie

V kůži Daniela Gernera, prostého mladého muže, který oddaně miluje svou překrásnou přítelkyni, prožijete téměř neuvěřitelné. Jednoho deštivého dne, kdy kapky bičují kapotu nablýskaného sportovního automobilu, se rozhodnete pro projížďku městem. Osud tomu chtěl, aby se Daniel nevěnoval vozovce, nýbrž svůdným rtům své přítelkyně. Tím si podepsal ortel, který jej bude pronásledovat ještě nějakou dobu. Z automobilové havárie, kdy se čelně srazil s protijedoucím kamionem, nevyvázne nikdo živý. Vaše druhá polovička žila nejspíše spořádaným životem, a tak se dostala silou nadpřirozené moci do vysněného nebe. Danielovi však zůstaly brány bezostyšně uzavřeny. Zůstal v očistci. Místní mnich s vámi vede dialog, v jehož průběhu zjistíte všechny potřebné informace, profilující celičkou pointu příběhu. Do světa živých se chce za každou cenu dostat kvarteto pekelných generálů, čímž by si jej podvolili. Nastal by teror, chaos, panika, čili hrůzovláda. Ačkoliv nejste bohulibý hrdina, pro své blaho uděláte téměř cokoliv. I kdyby to znamenalo zastavení oněch zlosynů.

První krůčky

Pokud byste čekali nástup do samotné hry pozvolným tempem, musím vás bohužel zklamat. Jakmile vstoupíte, budete okamžitě pohlceni do víru nezkrotné a razantní akce. Nepřátelé útočí ze všech stran a vy po chvíli přestáváte chápat, kde komu hlava stojí (tedy spíše leží). Jelikož máte k dispozici přes dvacet misí rozdělených do pěti na sebe příliš nenavazujících kapitol, musel být zakomponován patřičný herní systém - jednotlivé kolo je tak rozděleno na určité segmenty, přičemž z jednoho segmentu do toho druhého se dostanete pouze a jedině tím, že z povrchu zemského vygumujete veškeré nepřátelské síly. Toto řešení situace je trochu radikální a zdálo se mi skoro jako nešťastný krok autorů. Bohužel se někdy stane, že budete běhat od koutu ke koutu a hledat posledního mohykána, abyste díky jeho dopadení mohli postoupit na další jatka. A mnohdy vám nepomůže ani dosti chaotický ukazatel v horní části obrazovky, znázorňující nejbližšího „pána na holení“.

  

Na vojenské základně je rušno * Elektrickým šokem to někdy bolí * Takhle se to má dělat

Kdybych ještě rozvedl téma jednotlivých kol více do šířky, pak byste určitě doznali za nepostradatelný jeden fakt. A sice ten, že na konci každého levelu budete mít tu čest s opravdu silným bossem, který se však nemůže ani v nejmenším rovnat s obludou, čekající na konci každé epizody. Zatímco na prvně jmenovaného stačí mnohdy jen hrubá síla a pár dobře mířených ran na citlivá místa, na ty silnější platí spíše vypočítavost. Jelikož jsou závěreční bossové, čili generálové, gigantických rozměrů, nějaká ta kulka do hnáty je nerozhází. Přichází tedy známé metody pokus – omyl, kdy současně hledáte i nepřítelovy slabiny. Bohužel (bohudík) si poslední kola častokráte zopakujete, a to ne z pouhé euforie, nýbrž z nutnosti.

Bubáci na stráž

Když už jsem načal téma závěrečných bossů, rád bych jej také dokončil prostřednictvím jejich pomocníků, s nimiž se budete potýkat mnohem častěji. Hordy nepřátel, sršící ze všech světových stran, se dočkaly širokého spektra ztvárnění. Po dobu svého putování narazíte na odpor hrůzu nahánějících babiček kořenářek, těžko zničitelných duchů, obživlých rytířů, barbarů, příslušníků elitního komanda, ba i mniši či pejskové, jejichž tesáky jsou připraveny na akci, jsou k vidění. Do kolen vás ovšem dostanou na první pohled bezmocní zombíci. Z ničeho nic se vynoří z hlubinných temnot a svým děsivým pozvolným tempem se jejich ostatky blíží k vašim nohám. Nemají žádné zbraně, dokáží jen vrhat maso ze svých útrob, popřípadě skočit na hruď a efektivním způsobem z ní vysát poslední kapičky krve. Mezi touto sortou společnosti si není radno po vzoru japonských turistů vytahovat fotoaparát a pořizovat snímky do rodinného alba (jakoby to šlo). Tito tvorové si stejně jako ostatní zaslouží jít nedobrovolně do věčných lovišť, ovšem ze všech nabízených mají právě oni něco do sebe. Vyvolávají totiž takřka hororovou atmosféru, alespoň v okamžiku, kdy s nimi sdílíte uzavřenou místnost. Neplazí se jen po zemi, dokáží se plazit i po stěnách či po stropě. Já si někdy zkrátka připadal jako v hrůzostrašném snu.

  

Uvidíme, co z toho vzejde * Nikde nikdo? Kdeže! * Rozsekáme ho na cucky

Když už si tak ledabyle střílíte jednoho lumíka po druhém, nemůžete si nevšimnout jejich precisního fyzikálního modelu. Engine Havoc, osvědčený zejména ze hry Max Payne 2, odhaluje v plné kráse své vnady. Samozřejmě, že má své mouchy, mezi něž bych zařadil především pochybné posunování vlastním tělem většinu okolních předmětů, ale v globálním měřítku patří mezi špičku. V tom houfu nepřirozenosti tedy naleznete přirozené pohyby a pády veškerého tyranstva, tudíž vřele doporučuji nezabíjet je všechny vždy jen jednou osvědčenou metodou. Za tu podívanou to rozhodně stojí.

A za podívanou pak také stojí realistické zpracování krve. Potoky, ne-li celé řeky krve jsou snad ve všech koutech, kde spočinula vaše noha. Je prostě všude. Je na stěnách, valí se ze schodů, kape ze stropu. Pokud je něčeho nejvíce, pak je to právě tato rudě zbarvená tekutina, která jen přibarvuje už tak dosti napínavou atmosféru.

Uměle inteligentní

Pokud někde nabývá slovní spojení umělá inteligence ten správný význam, tak je to právě v Painkiller. Je totiž skutečně umělá, a to v pravém slova smyslu. Abych pravdu řekl, sice jsem nečekal žádné převratné AI nepřátel u bezduché řežby jako je tato, ale i přesto bych alespoň náznak uvítal. Bohužel. Vaši nepřátelé jsou jen loutky, ženoucí se do jisté smrti. Když se objevíte v nějaké místnosti, okamžitě se na vás bez sebemenšího úsudku vrhnou. Samou lačností se někdy stane nějaký ten trapas, kdy se jindy chrabrý zombie voják zasekne o prachsprosté zábradlí u schodiště a běží na místě. Alespoň že umírat umí všichni skvěle.

  

Velký zlý smradlavý zlobr * Dávka z kulometu pro mnichy * Co bych asi tak mohl zmáčknout?

Jejich smrt probíhá několika způsoby. Buďto je můžete rozstříknout raketometem až kam oko dohlédne, rozšlehat je, přišpendlit ke zdi, popřípadě posít jejich zohavená těla kulkami. V každém z těchto případů bude smrt efektivní a zahřeje u srdíčka, není liž pravda? Krom „klasických“ způsobů se najdou i ty ryze nevšední. Pokud si pamatujete 3D akční hru Red Faction, jistě jste zpozorovali i okolní humbuk vytvářený autory, který jej provázel. Jednalo se o dobovou revoluční možnost zničit téměř vše, nač máte možnost pohledět. Něco v tomto smyslu doprovází i Painkillera, takže masy prapodivných jedinců můžete ničit i rozstřelením vybuchujících barelů, popřípadě efektivnějším stržením sloupu na jejich hlavy. Zazní jen osudné „čvacht“ a vy můžete o dům dál.

Chvíli tam a chvíli zase jinde

I když počet misí není nikterak závratný, vše do poslední kapky nahrazuje jejich rozlehlost. A ani místa, kde se „děj“ odehrává, nejsou ledajaká. Laťka je zpočátku nasazena velmi vysoko. Začínáte zcela vylekáni na nemrtvými zmítaném hřbitově. Pozvolna postupujete dále a dále přes strašidelné domy a těsné hořící uličky, kde nechybí nebezpečné padání žhavých trámů. Pak už ale vše začíná uhasínat a dostáváme se jakoby na nijak přitažlivá místa. Samozřejmě má své kouzlo zakládat masokombinát na nádraží, vojenské základně či do posledního puntíku vyzdobeném chrámu, ale prvotní levely mě bohužel trochu zmlsaly. I přesto jim nelze upřít precisnost a perfektní detaily, o nichž se nám povětšinou doposud ani nesnilo. Nechci tímto hru nijak zveličovat, jenže kupříkladu již zmiňovaná hořící ulička či monumentální chrám vás jistě dostane do kolen.

  

Představení začíná * Dům hrůzy… *… bububu

Když už šli pánové z People Can Fly ve všem možném tak daleko, zaplesalo mi srdce na oné vojenské základně, neboť jsem spatřil tu svou, milovanou – čtyřkolku zvanou Humwee. Jaké zklamání mě po zbytek dne doprovázelo, když jsem zjistil, že jsem odkázán pouze na své bolavé nožky. Bohužel se naše zadnice neposadí ani na chvíli do jednoho z mnoha viděných transportérů, což by pomohlo k celkovému zpestření. Jistě by bylo zajímavé klání například v těžkotonážních vozech, ovládnutých nepřátelskými mumiemi. Inu, meze se povětšinou nekladly, ale zde cítím menší zaváhání.

Od maličké výtky však musím hnedle přejít opět k chvále, která se tentokráte týká novinek. Vždy po zabití nepřítele se nad zpustošeným tělem objeví zelená dušička. Jejich sběrem a dosažením určitého počtu (počet závisí na zvolené obtížnosti) se na chvíli dostanete do fáze, kdy jste nepřemožitelný, superrychlý a navíc vidíte výrazně pouze ony zmateně pobíhající nepřátele. Stačí jen zaměřit a jednou ranou je poslat tam, odkud přišli. A pokud nechcete mrhat časem a sbírání dušiček vás nudí, můžete přejít na adrenalinovější způsob dobytí vylepšení schopností. Po každé z epizod máte totiž možnost zakoupení jakési karty, jež vám onen příslušný element přidá. To ovšem není zadarmo, takže cesta za nepřemožitelností bude více než trnitá.

  

Je to pavouk nebo krab? * Hořící uličky aneb názorná ukázka skvostu * Vlak do Berouna

Do zbraně, vojáku

Jakožto posel z očistce byste měli mít i patřičný zbrojní arsenál. V tomto bohužel autoři silně polevili. Z pohledu řadového hráče bych čekal od akce takového kalibru deset a více zbraní, což se vlastně vyplnilo pouze z poloviny. Pětice účinných perel ze světa divů, jež budete pevně třímat v rukách, má krom primární střelby i tu sekundární. Takže pokud bychom to brali čistě teoreticky, oněch deset zbraní se nám skutečně dostalo. Hned první z nich je jmenovkyně samotné hry, a sice Painkiller. V primárním módu se jeho čepele roztočí do nejvyšších obrátek a… bolí to. V sekundárním vystřelí ze svého nitra jakousi chňapku, kterou přímo k vám přitáhne daného nepřítele. Nechť při něm stojí všichni svatí.

Druhou zbraní budiž klasická brokovnice, jejíž účinky jistě nemusím vysvětlovat, jež ve svém druhém provedení dokáže nepřítele na krátkou chvíli zmrazit. A víte, co se stane, když se jen letmo dotknete na kost zmraženého mutanta? Dále tu pak máme rotační kulomet s vestavěným granátometem, blíže neidentifikovatelnou zbraň vystřelující buďto ostré hvězdice nebo elektrické šoky. Zlatým hřebem je kuš, kde malé ostré šípy vystřídá mohutný kůl. Ten dokáže s vašimi nepřáteli učinit naprosté divy. Ty urostlejší rozstříkne na více kousků, leč ty fyzicky méně zdatné jedince dokáže bez milosti přibodnout ke zdi. Když například takový mnich letí dva metry s kůlem v paži a zastaví se až o překážku, stojí to za poklonu, poněvadž autoři zde neplýtvali invencí.

  

Těžko říci, kde se schovávají * Jatkaaaaaa * A je po představení

Internetová klání

Jelikož je multiplayer dnes již nezbytnou součástí každé pořádné akce, nemohl si Painkiller v tomto ohledu absentovat. I když hra po síti sama o sobě nepřináší žádné revoluční módy, je díky své precisní hratelnosti a nápaditosti prostě skvělá. Na výběr máme z klasického deathmatche a týmového deathmatche, přičemž ruku v ruce s nimi jdou i People Can Fly (hráči mají jen raketomety a lze je zabíjet jen ve vzduchu), neustále zbraně měnící Voosh a v neposlední řadě náhražka za Capture the Flag – tedy Light Bearer. V době mého testování bylo serverů k hraní dostatek, ovšem na druhou stranu hráčů o poznání méně. Takže jsem povětšinou hrál s maximálně třemi lidmi, což ve mně nezanechalo příliš dobré pocity. Na Painkillera odhaduji optimum tak na šestnáctku hráčů.

Krev a špína

Co se týče grafického zpracování, již od vydání prvního traileru se vědělo, že Painkiller bude skvost. Nehledě na již zmiňované precizní detaily se potýkáme také se skvělým vyobrazením postav, domů nebo také obyčejné vody či deště… popřípadě krve ztékající po v srdci zaraženém kůlu. Parádně vymodelovány jsou tedy jak exteriéry, tak i interiéry. Mého srdce šampión je především překrásný monumentální chrám a prostředí operního sálu. Více si myslím, že ani netřeba dodávat, stačí se jen letmým okem podívat na obrázky, které jistě hovoří samy za sebe.

Světlé stránky hry
  • Pohlcující atmosféra
  • Dlouhotrvající zábava
  • Počty nepřátel
  • Téměř nepopsatelná grafika
Temné stránky hry
  • Místy trochu monotónní
  • Nepřátelé se stále opakují
  • Méně zábavný multiplayer

Co si ovšem okoukat nemůžete, jsou zvuky. U těch mi jde palec nahoru. Jednoznačně podtrhují skvělou atmosféru neutuchajících bojů, kdy zabodnutí nepřátelé kvílejí bolestí a ti nově nastupující se hecují neméně odlišnými pazvuky. Nicméně výbuchy své vrstevníky lehce degradují, poněvadž působí velmi umělým dojmem. Ale to je asi tak jediné, co lze této složce vytknout. Zbytek je naprosto bezchybný a místy se budete dokonce i bát!

Co říci na závěr? Snad jen, že Painkiller mě v mnoha ohledech mile překvapil. Asi největším šokem bylo, že jsem jej vůbec na svém PC rozběhal a co víc, jel mi i na nejvyšší detaily naprosto plynule. To svědčí o skvělé optimalizaci, takže si jej mohou při troše štěstí vyzkoušet i majitelé slabších „krabiček“. Veskrze se tedy jedná o perfektní oddechovou akci, při níž si však příliš neoddechnete. Nepřátelé jsou všude a navíc jsou jich tisíce! Hratelnost a skvělá zábava je zaručena, ovšem na úkor možných patálií s hledáním nezabitých oblud. Místy vám možná bude připadat, jakože je to stále o tom samém, ale po chvíli se opět ponoříte do dalších a dalších bojů. Takhle to pokračuje až do té doby, než se samým vražděním „nedostanete“ až do nebe.

Grafika: 9/10
Zvuky: 9/10
Hratelnost: 8/10
Zábavnost: 8/10

Skvělá prostoduchá střílečka s vynikajícím zpracováním, která dokáže hráče obohatit nejen zajímavými novinkami, ale také pekelnou hratelností.

Celkové hodnocení: 8,5/10

Dostupné pro: PC, iPhone
Žánr: Akce | First-person akce
Výrobce: People Can Fly | Webové stránky hry
  • Pohlcující atmosféra
  • Dlouhotrvající zábava
  • Počty nepřátel
  • Téměř nepopsatelná grafika
  • Místy trochu monotónní
  • Nepřátelé se stále opakují
  • Méně zábavný multiplayer
Diskuze (12) Další článek: Final Fantasy XII - stahujte nový trailer!

Témata článku: , , , , , , , , , , , ,