Recenze: Project Zero – Tentokrát se opravdu pos***te

Pokud si myslíte, že vrcholný výkvět hnusu v podobě série Silent Hill je tím nejděsivějším, co můžete ve světě z jedniček a nul zažít, možná nebude od věci podívat se na svůj názor korekční optikou Projectu Zero. Plenky sebou; na tohle totiž jen tak nezapomenete. Jan Spáčil se vrátil odkudsi z temnot s „recenzí“, jakou jsme na Doupěti ještě neměli!
Recenze: Project Zero – Tentokrát se opravdu pos***te

Multiplayer: ne
Paměťová karta: 1800 KB
Analogové ovládání: pouze páčky
Vibrace: ano
Externí podpora: nic
Výrobce: Wanadoo
Vydavatel: Tecmo
Orientační cena: 990 Kč
Homepage:
www.projectzero.com

Den první

RECORD. "24. 08. 2003. 20:00. .....co se to tu k sakru děje?!"

... vnitřní prostory domu zejí prázdnotou. Tma milosrdně černým pláštíkem zakrývá jejich zchátralou tvář a jen mihotavý kužel baterky vytahuje na světlo němé svědky události postupujícího rozkladu. Špína. Prach. Nepořádek. Varovně křičící ticho. Dům, který kdysi patřil rodině Himuro, se pomalu a bez fanfár odevzdává náruči prázdnoty. Prach prachu. Není divu; poloha na samotě uprostřed lesů nepatří k nejatraktivnějším lokacím. A i kdyby, pověrčivý vesničané z okolí kohokoliv svými děsivými historkami o pohnuté historii sídla spolehlivě odradí.

 

Historky?! Možná střípky mozaiky. Záhadná zmizení malých dětí. Prastaré rituály. Měsíce mučené panny, udržované při životě, aby vytvořili pouto mezi naším a jejich světem... Jejich? Kdo jsou Oni?! A vedou kořeny všeho k naší rodině? Možná střípky mozaiky, která si říká o poskládání. Někde uvnitř tohoto domu plápolá světlo, které skrz mojí zvědavost dělá za mě samého noční můru. Neodbytná je ta potřeba letět za ním.

 

Ve vstupní hale není nic moc k vidění. Zvuky vrzající podlahy věrně doprovází moje kroky ke dveřím. Zrezivělé panty a ztrouchnivělé dřevo melou svou tesknou skřípavou, která spouští po mých zádech nepříjemný pocit. Plynule (pozn. čti nikde žádné rušivé nahrávání) postupuji dál. Ticho je proříznuto... dětský smích. Z temných zákoutí chodby se ozývají tiché hlásky. Je tu někdo?! Ticho. Proč ze stropu chodby visí provazy? Ze tmy na konci chodby vystupuje nějaká silueta... kopíruje pohyby mého rozrušeného těla. Profesore?! Pro Kris... zrcadlo??!! Je to jen zrcadlo... S úlevou pozoruji svůj vyděšený výraz. Je to jen pitomé zrcadlo. Dobrý Bože!!!! Můj obličej není jediná tvář, co se v něm odráží! Provazy v chodbě za mnou se začínají zlověstně pohupovat, ticho nahrazuje naříkající hlas toho... toho šíleně bolestí pokřiveného, pomalu se přibližujícího obličeje... šeptajícího... Odpusť mi!... Zachraň mě! Přibližuje se to. Utíkám zpátky. Pro Krista, co se to tu k sakru děje!

RECORD. "24. 08. 2003. 20:30. .....fotoaparát?!"

Zhluboka dýchám. Snažím se pomalu uklidnit. Jako by ožily moje noční můry z dětství. Jenže tohle nebyl... sen. Vzpomínám si na matku. Na to, co nám říkala o daru, který máme. Daru... daru vidět to, co druzí nemůžou nebo nechtějí. Bylo... tohle to, o čem vždycky mluvila?! Bylo tohle to, o čem mezi řádky o pohnuté minulosti sídla mluví tak opatrně místní? Bylo tohle to, co sem přitáhlo před měsíci profesora? Přitáhlo a zabilo? Musím dál. Zvědavost opět zapaluje světlo můře před očima. Zdvíhám se ze zaprášené podlahy... co?! Přímo přede mnou stojí dítě. Dívka v kimonu s dlouhými vlasy. Usmívá se. Mráz mi běhá po zádech. V tichosti stojí a usmívá se. Ukazuje rukou do temného rohu místnosti, jako by mi chtěla něco naznačit. Je pryč.

S bušícím srdcem následují moje nohy světlo baterky do míst, kam ukazovala. Paprsky baterky se o něco v rohu lámou a mihotavě odráží. Čočka... fotoaparát?! Starý příruční model. Kolem něj jsou na stolku rozházené fotky do jedné zachycující... zachycující... šílenství. Bolestí zmrzačené lidské obličeje, deformované stejně jako jejich těla. Dostatečně hmotná na to, aby dosvědčila hrůzy, kterými museli jejich duše projít, ne tak hmotná, aby patřila do našeho světa. Vzpomínky se nedají zadržet. Valí se, strhávají realitu, přináší... Jsou to vůbec vzpomínky? Mizí a zůstává... pochopení? Ten fotoaparát je... zbraň. Ta bolest... toho... na fotkách není jen deformovaným obrazem minulé, je skutečná, bezprostřední. Sbírám kolem ležící filmy a s nabitou důvěrou a foťákem se vracím do chodby s provazy.

 

Ticho. Nikde nic. Pro jistotu postupuji dál sehnutý k optice fotoaparátu a zvykám si na pohyb v nové perspektivě (pozn. čti mění se relativně výrazně ovládání). Zrcadlo už mě nevyleká. Ale ten šíleně ztrápený hlas, co začíná prosit o odpuštění a záchranu někde za mnou, kde ještě před chvíli nic nebylo, opět přináší třes do mých rukou. Otáčím se s namířeným foťákem za ním, zmateně couvám, co nejdál pryč od něj... ní... toho, co to jde. Srdce divoce bije na poplach. Zeď. Nemůžu se pohnout. Ztráta perspektivy mě zavedla do kouta (pozn. čti přechod z "third person" perspektivy viděné fixními kamerami do "first person" a naopak, je vzhledem k změněnému ovládání zpočátku matoucí). Zběsile mačkám spoušť fotoaparátu... Zachraň mě!... Znova a znova a znova. Panika... Ticho. Je po všem. V hlavě mi rezonuje obraz smrskávajícího se ducha zpátky do své podstaty a s tichým „Děkuji“ nadobro mizícího z tohoto světa. Srdce i dech se pomalu vrací do normálu...

RECORD. "24. 08. 2003. 22:30. .....co všechno se s tím aparátem dá ještě dělat?!"

Jsou všude. Všude a zároveň nikde. Dobrý bože! Kolik ztrápených duší je přivázáno provazy v tomhle šíleném vězení. Už tolik nepropadám panice, přestože tělo se nemůže při každém pohledu na ně přestat třást. Musím se koncentrovat, nenechat je přiblížit se. Učím se být neustále v pohybu. Učím se zacházet co nejlépe s tím... fotoaparátem. Zvláštní... když si tak zpětně promítám vzpomínky na svou konfrontaci s... nimi, uvědomuji si, že čím déle se mi dařilo třesoucími se rukama udržet pohybující se torza těch zmučených lidských duší v hledítku... tím více jako by žhnuli... nabíjeli se ty záhadné znaky na aparátu. A následné stisknutí spouště jím ubíralo o to víc toho zkarikovaného života, co v nich zbyl. Zvláštní (pozn. čti zajímavé a originální).

Co víc: při podrobnějším studiu prostředku mé i jejich jediné možné záchrany jsem si uvědomil, jak v sobě fotoaparát nějakým způsobem kumuloval energii z jejich torz. Jejím prostřednictvím pak s mou pomocí zvládal vylepšovat sám sebe. Po chvíli hraní a experimentování si s tím v místnostech s podobnými fixními aparáty, kde jedině se zdá můžu najít dočasně klid (pozn. čti dá se ukládat), se mi podařilo rozšířit poloměr kruhu hledí. Zdá se rovněž, že ony záhadné znaky začínají žhnout silou rovněž poněkud rychleji. Podrobněji se na to ještě podívám později, teď už tu odpočívám příliš dlouho. Nechci přitáhnout jejich pozornost sem a přijít tak o možná falešnou jistotu, že existuje místo, kde lze na chvíli vystrčit hlavu z toho šílenství.

 

Pokračuji dál. Místnosti hlouběji uvnitř domu jsou plné prachem a pavučinami zanesených dekoračních předmětů. Brnění samurajů, ozdobné masky, knihy, panenky v kimonech... s vypíchnutýma očima, z nichž stékala - nyní už zaschlá - krev. Jak se rozhlížím v místnosti se schodištěm do druhého patra... málem se mi zastavuje srdce. Z ničeho nic opět přede mnou stojí ta malá dívka v kimonu. Usmívá se. Rukou ukazuje do prostoru pod schody. Je znovu pryč. Opatrně nahlížím směrem, jímž mě nasměrovala. Při soustředěnějším pohledu opravdu registruji poněkud zvláštní mihotavé světlo. Instinktivně sahám po fotoaparátu a mačkám spoušť. Výsledkem je... snad zachycení jednoho z nich, který tu nějakým způsobem trvale zvládl vkreslit do vzduchu svoji podobu. S jejím vyfocením se ovšem rozpadá záhadný talisman, který mi bránil v postupu skrz dveře, vedoucí pravděpodobně do zahrady sídla. Zvláštní. Napadá mě, co všechno se s tím aparátem dá ještě dělat?!

RECORD. "24. 08. 2003. 23:45. .....první část mozaiky..."

Stojím před něčím, co se zdá býti po zběžném shlédnutí snad nějakou svatyní. Umístěna je v zadní části zahrady, jejíž venkovní část tu pozvolna přechází v hustý les. Je uvnitř profesor? Je to vůbec možné? Párkrát se mi podařilo zahlédnout jeho siluetu, zaslechnout zřetelně jeho hlas, ale když jsem na něj zkusil zavolat, odpovědí mi bylo jedině ticho. Když jsem se ho snažil dohonit, jedinou odpovědí bylo... nic, prázdno. Nikde nikdo. Vlastně ne tak docela... ale ne, teď ne. Nechce se mi vzpomínat na tu ženu s rozlámanými kostmi, přivázanou na mlýnské kolo. A už vůbec se nechci v myšlenkách vracet k tomu zuboženému torzu plačící dívenky, které se na mě s nářkem vrhlo ze dna té zpropadené studny, kam ji, jak krev po stěně vypověděla, někdo musel shodit... Ne. Chci zapomenout. Soustřeď se. Možná za těmi dveřmi přijdou první odpovědi.

Nikde nic. Prázdná místnost. Proč mi pak naskakuje husí kůže? Proč ten chlad a divoce bušící srdce? Zrak se mi sám od sebe zdvíhá směrem ke stropu...! ...!!!! Pro Krista! Profesore...

Konec. Je to pryč. Zabil jsem toho, kdo mi byl tak blízký? Zabil... jde zabít někoho, kdo je mrtvý? Mrtvý... Nezbývá mi než doufat ve spásu jeho duše... nezbývá mi než věřit v to, že jsem mu ji poskytl. Doufat a věřit, seč mě nadobro pozře ve svých útrobách šílenství. Cítím jeho blízkost. Musím dál. Nezastavovat se. Nepřemýšlet. Na oltář vkládám podle objevených pokynů poslední sošku... a peklo znovu otevírá svou náruč. Šílený naříkající šepot úst beze rtů je všude kolem mně... natahující se ruce bez těla... svázané touhou, bolestí, provazy... a uprostřed mezi nimi... skoro dospělá dívka, jejíž tvář se topí v hustých vlasech... zvedající zpod nich svou tvář ke mě. Ďábel?! Oči vrhající tento pohled v nevinném, skoro ještě dětském těle... nenapadá mě jeho horší možná podoba. Je tohle to o čem vypráví zkazky, které jsem zatím nalezl? Je Ona... to, před čím chránila tento svět rozbitá zrcadla rozmístěná po celém domě? Blíží se... Pojď k nám!!!

Den druhý

RECORD. "25. 08. 2003. 21:00. .....duchové...."

Musím se dát do pořádku. Nemám ponětí, co se stalo. Něco se změnilo. Nejen datum na mých hodinkách. Na mých rukách teď zejí podivná znamení... jako by mi někdo kolem zápěstí uvázal provazy tak pevně, že po sobě zanechaly do masa sedřenou kůži. Prostředí je sice taky stejné, ale přeci jenom nějakým proměňujícím způsobem poznamenané. Nacházím se v místnosti plné panenek... uprostřed mezi nimi stojí nehybné podobenství Jí... Ďábla. Kolem mě si hrají děti. Chichotají se a honí se po místnosti. Vlastně děti není úplně tak přesné vyjádření toho, co je z nich teď... Pojď si hrát!

Jeden... jedno... z nich mi vzalo první kus z rozbitého zrcadla. Z toho zrcadla, které podle všeho tvořilo bariéru mezi námi a Ďáblem. Budu Jí tak raději říkat... můj mozek se tak snáz vypořádá s tím, co vidí. Dohnal jsem to... dítě... a musel jsem... musel jsem ho... to... zabít. Ne zabít; vysvobodit.

 

Trochu bloudím. Místnosti, kterými už jsem včera prošel, jsou najednou "zamčené". Znovu jimi musím procházet a s pomocí foťáku hledat a odemykat cestu dál. A zas a zas se dívat do jejich zmučených tváří. Poslouchat jejich nářky. Žena středního věku, které visí za zlomený vaz z těla hlava čelem dolů... žadonící o vrácení svého dítěte... mě... Žena s vypíchnutýma očima, tápající kolem v temnotě po jiskřičce skutečného života... po mě. Kde jsou mé oči? Proč nic nevidím? Zmučená kostřička čehosi... ani se neodvažuji představovat... nemající díky Bohu už ani síly pro nářky. Duchové. Lidské duše. Bolestí malované karikatury lidství. Jsou tu všude. Mohou se objevit kdekoliv a kdykoliv. Bez varování. Mé latexové neskutečné příšery z krve a masa, do kterého se dá udeřit... vraťte se zpátky.

RECORD. "25. 08. 2003. 23: 45. .....stále dokola...."

Už se mi nechce moc mluvit. Jsem vyčerpaný. Není příliš o čem. Motám se jako v kruhu stále dokola. Stále stejné prostředí, tu a tam vedoucí do předtím nepřístupného. S ohryzkem v krku se stavím šílenství. Fotím. Zlepšuji svou "zbraň". Podařilo se mi aktivovat na ní několik speciálních funkcí, které mi pomáhají v boji nimi. Výrazně se už zlepšila i její síla. Také díky kvalitnějším filmům, které postupně nacházím. Slouží mi jako náboje. Průraznější. Tu a tam musím řešit podivné hádanky, jejichž smysl mi občas uniká. Právě se mi díky jejich vyřešení podařilo dostat do nejstarší části (?) domu. V ruce držím rituální masku a stojím přede dveřmi, za nimiž se podle všeho vykonávaly obřady, které mi rozum velí nahlas nepopisovat. Odmítám poslat představivost, aby mi napověděla, co mě čeká za nimi. Možná uvidím opět Ji...

Den třetí

RECORD. "26. 08. 2003. 22:00. .....strach a šílenství nepovolují...."

Viděl jsem Ji. Na víc si nepamatuji. Nechci. Stopy po provazech mám už i kolem kotníků. Musím mluvit nahlas. Potřebuji slyšet nějaký normální hlas, jinak se zblázním. Je to blízko. Deprese mě pevně svírá a nevím, kde bych našel místo, odkud vystrčit na chvíli z její  náruče hlavu. Po všem, co jsem už tady viděl, četl a slyšel mi to všechno začíná zapadat dohromady. Chápu smysl zrcadel. Chápu to, co se tu dělo a děje. Dochází mi spojitost s naší rodinou.. matkou, sestrou, předky. Chápu, co znamenají ty znamení provazů na mém těle. A s pochopením přichází šílenství. Cítím to. Stále si nemůžu zvyknout na změnu perspektivy.

Světlé stránky hry
  • ATMOSFÉRA!!!
  • inovativní souboje
  • RPG prvky
  • technicky výborně vyřešené
  • duchové
  • ATMOSFÉRA!!!
Temné stránky hry
  • časem poněkud stereotypní
  • nepříliš promyšlené hádanky
  • velmi depresivní
  • atmosféra možná málo popouští uzdu hratelnosti

Všechno do puntíku je to tu postavené jako dokonalý služebník... Mefisto... pracující jen pro strach. To, jak to tu vypadá. To, co tu přebývá. To, co oni vydávají. Strach a šílenství nepovolují ničemu jinému vystrčit hlavu. Otupují všechny ostatní pocity. Strach trochu klesá na intenzitě, odpor nikoliv. Oni mi už přijdou normální. I ty neustálé změny... nevysvětlitelné drobné změny toho, co už jsem viděl, prošel. Jsem ještě normální? Možná je to přeci jenom jen šílený sen. Sen v mojí hlavě.

RECORD. "26. 08. 2003. 24:00. .....Odpusť mi...."

Potkal jsem matku. Na zahradě. Visela tam pověšená na větvi stromu. Mrtvá. Ne tak docela. Vidím Ji. Znamení provazu už mám i kolem krku. Vypadá skoro stejně jako to matčino. Nemůžu už nějak držet foťák. Začínám chápat... skutečně chápat, co se se mnou vlastně děje. Blednou mi ruce... při pomyšlení na to, co bude následovat mi puká srdce... sestřičko... Zachraň mě! Odpusť mi! Nemůžu dál.... STOP. RESET. OFF.


Grafika: 7/10
Hudba: 8/10
Zvuky: 9/10
Hratelnost: 7/10
Atmosféra: 10/10

Možná ne nejzábavnější, ale zcela určitě ten nejděsivější zážitek, jaký můžete u čehokoliv virtuálního zažít.

Celkové hodnocení: 7,5/10


NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY

Vybrali jsme nejlepší hry pro mobily, které si letos můžete zahrát

Vybrali jsme nejlepší hry pro mobily, které si let…

Mobilní hry se v dnešní době vyrovnají mnoha počítačovým i konzolovým kouskům. Jaký si ale vybrat? Tady jsou naše tipy na nejlepší hry pro mobily.

25.  11.  2020 | |18 N/A
Ladislav Novák
Nejlepší hryTémaMobily
Nejlepší konzolové hry, které si letos můžete zahrát. Playstation, Xbox i Switch

Nejlepší konzolové hry, které si letos můžete zahr…

12 her, které vám nesmí uniknout, pokud hrajete na herních konzolích. Našli jsme nejzajímavější pecky pro Playstation, Xbox i Switch.

19.  11.  2020 | |6 N/A
Martin Nahodil
Konzole
Hry zadarmo nebo se slevou: podzimní slevy na Steamu a Black Friday

Hry zadarmo nebo se slevou: podzimní slevy na Stea…

Na všech herních platformách je každou chvíli nějaká slevová akce. Každý týden proto vybíráme ty nejatraktivnější, které by vám neměly uniknout. Pokud chcete získat hry zdarma nebo s výhodnou slevou, podívejte se na aktuální přehled akcí!

27.  11.  2020 | |1 N/A
Martin Nahodil
Hry zdarmaSlevové akce