Recenze: Shadow of Rome: I ty Brute?

Michal Klement 6. dubna 2005

Další hra o gladiátorech – a tentokrát s příměsí stealth akce? Pecka, nebo poslední pokus vyždímat něco z módní vlny filmů jako Trója či Gladiátor – vlny, která už odeznívá? Ne tak docela. Tahle hra vám chce dát víc. A přepíše kvůli tomu klidně i učebnici dějepisu a člověk se najednou diví, jak to s tou Caesarovou smrtí bylo... Otázka je, zda to není zbytečné.

Multiplayer: ne
Paměťová karta: 166 kB
Analogové ovládání: pouze páčky
Vibrace: ano
Výrobce: Capcom
Distributor: Capcom
Od 18 let

Přehlížet základní historická fakta se stalo poslední dobou velmi oblíbenou kratochvílí filmových tvůrců. Kdo viděl poslední filmová zpracování legend o Tróji, Alexandru Velikém či králi Artušovi a neměl zrovna nedostatečnou z dějepisu mi dá jistě zapravdu. Zdá se, že se teď nechali touto praxí inspirovat i hoši od Capcomu při tvorbě hry Shadow of Rome. Vzali Julia Caesara, nechali ho zavraždit v roce 44 před naším letopočtem a nechali ho říci onu slavnou větu „ i ty, Brute?“. Přesně v tomto bodě si řekli, že pravdy bylo až až - a začali si tvořit dějiny po svém.

Seznamte se, Agripa… * …a Octavianus * Krev, zvykněte si na ni

U mrtvého Caesara je přistižen Vipsanius s rukama od krve a logicky je obviněn z vraždy. Protože je to však muž čestný, žádný z jeho přátel nevěří v jeho vinu. Nejméně pak jeho syn Agripa, který zrovna tou dobou bojuje kdesi v lesích na hranicích římské říše proti primitivním Germánům. Je nasnadě, že když se dozví, z čeho byl otec obviněn, nechá Germány, ať si klidně zůstanou barbary třeba až do smrti a spěchá do Říma přiložit ruku k záchraně jména rodiny a hlavně krku svého otce. Protože má Vipsanius přátele i v senátu, podaří se oddálit jeho popravu a vymyslet drobnou fintu. Budou uspořádány gladiátorské hry jaké Řím ještě neviděl a jejich vítěz bude mít tu čest milého Vipsaniuse popravit. Tím je získán čas na jeho záchranu a bystřejší čtenář již jistě tuší, že Agripa musí klesnou až na dno tehdejší společnosti, stát se gladiátorem a vybojovat možnost svého otce zachránit.

A protože násilí vše nezmůže a ve starém Římě se mu intriky v účinnosti minimálně vyrovnaly, nastoupí na scénu druhý hrdina. Octavianus dostane za úkol vyšetřit, jak to vlastně bylo s Ceasarovou smrtí doopravdy. Proniká potají do Senátu, přesvědčuje měšťany ve fóru, mluví s důležitými lidmi. Jeho role je stejně potřebná jako Agripova. Jen společními silami mohou dosáhnout úspěchu.

A jaká bude v téhle taškařici vaše role? Obojí. Zahrajete si za obě postavy a s mnohými dalšími se potkáte. Budete bojovat v lesích i v arénách, budete se plížit podél zdí Senátu a schovávat se do hliněných nádob na chodbách. Protože se obě postavy celkem pravidelně střídají, těžko se získávají sympatie pro jednu z nich. Ani jeden hrdina vám nepřiroste k srdci, spíš na vás budou působit jako nádeníci plnící vaše úkoly. To také považuji za slabinu hry, Příběh kolem vás jen líně plyne, nikde žádné zvraty a v podstatě jen čekáte na závěr, ke kterému vás ovšem nic netáhne.

Na vítězné gesto zbudou síly vždy * Některá komba mají úchylné i názvy * Jejda, upadla mu hlavička

Shadow of Rome je mix mlátičky se zbraněmi ve stylu Dynasty Warriors se stealth akcí typu Splinter Cell, zasazený do doby těsně před naším letopočtem a odehrávající se v Římě. Děsí vás tahle kombinace? Celkem oprávněně, mohlo by to sice fungovat, ale vypadá to že to tentokrát nevyšlo. Rozeberme si teď obě části hry, kousek po kousku, každou zvlášť.

Agripova cesta je cesta krve a bolesti, kde vaše vítězství vede jen přes mrtvolu soupeře. Pokud jsem tuto část přirovnal k sérii Dynasty Warriors, pak jen proto, abyste si o ní udělali mlhavou představu. Ve skutečnosti je Agripův styl boje vypracovaný do nejmenších podrobností. Záleží na tom jakou zbraň držíte, jak daleko a v jakém postavení je soupeř... Každý z těchto faktů ovlivňuje, jakou újmu mu způsobíte. Logicky jsou také malé zbraně rychlejší a způsobují menší zranění - a naopak. Soupeři můžete také zbraň sebrat, rozdrtit mu brnění (pokud nějaké má), usekat mu končetiny jednu po druhé... Hra je v tomto ohledu velmi nápaditá.

Když budete opravdu brutální a zaujmete tím publikum, získáte jeho přízeň a můžete si přivolat pomoc v podobě hozené zbraně čí jídla sloužícího k doplnění sil. Zbraní budete mít k dispozici opravdu rozmanitý arzenál, rozdělených do několika skupin. Můžete také používat brnění či štíty, které většinou seberete nepřátelům. Většinou již mrtvým, dlužno dodat.

8 střel? Hm, slušnej jehelníček * Při týmové akci se s kolegy snadno poznáte. Kamarád je ten, kdo vás nechce zabít. * Nechybí ti kus těla? Aha, sekyrka asi…

Budete používat i luky a oštěpy, házet po nepřátelích kamením... No zkrátka vše, co lze teoreticky použít jako zbraň, můžete použít i prakticky. Chcete další vychytávku? Pokud vás soupeř srazí na zem, můžete mu při vstávání vmést prach do očí a tím získat čas. Tahle vám nestačí? Nevadí. Potácejí soupeř už není schopen odporu? Přistupte k němu a efektním kombem ukončete jeho trápení! Diváci vás budou milovat - už tenkrát platilo, že lůza potřebuje k zábavě vidět krev.

Boj proti dravým šelmám, závody v bojových vozech… Mám pokračovat? Tahle část hry je tak rozmanitá, že by vydala na samostatný titul.Ve chvíli, kdy se stanete gladiátorem, budete procházet různými arénami a plnit v nich rozdílné úkoly. Jednou budete muset pobít všechny soupeře, podruhé zas spolupracovat s dalšími gladiátory v týmu, objevuje se tady i úkol, který jistě znáte pod názvem capture the flag...V podstatě jde jen o tupou mlátičku, ovšem obalenou zajímavostmi tak, že nenudí ani u konce hry, kdy jsou soupeři zatraceně tuzí a úkoly velmi nesnadné. V této části můžete logicky ukládat vždy až po splnění úkolu v dané aréně.

Co však rozhodně nepřehlédnete jsou potoky krve, které se budou valit z vašich nepřátel. Nevím jestli to byl záměr, ale hra je při nastavení vyšší úrovně brutality místy až nechutná.

Pokud si Octavianuse někdo všimne, je většinou konec... * ...proto se raději dobře dívejte * Při psaní této recenze nebylo zraněno ani zabito žádné zvíře:-)

Oproti tomu v roli Octavianuse budete muset více než svalů používat důvtipu. Občas sice také někoho přetáhnete po hlavě vázou nebo mu uberete dech provazem, stříkance krve až do stropu zde však nečekejte. Jak už bylo uvedeno výše, Octavianus je Sam Fisher starověku. Musí se plazit, krčit a schovávat, na odlákání stráží použijete pískání, budete házet dámám pod nohy krysy a žáby a vyvolávat tak paniku, která stráže zaměstná po dobu nutnou k proklouznutí od Senátu... Vaším úkolem bude dívat se klíčovými dírkami (opravdu měli ve starém Římě klíče?) poslouchat rozhovory za zdí - a to vše jen proto, aby jste shromáždili důkazy prokazující Vipsaniovu nevinu.
Tato část hry je sice pro příběh důležitější než Agripova, je však také nudnější. Většinou se pouze těšíte až to skončí a budete opět moci s mečem do arény. Ukládat můžete také až po splnění úkolu, ovšem v jeho průběhu se dočkáte vždy několika checkpointů, které vám vše mírně usnadní.

Světlé stránky hry

Možnost zvolit míru brutality, z té záplavy krve by se mohlo udělat slabším povahám mdlo
Velmi propracovaný systém bojové části hry.
V době zkracování vyniká hra délkou herního času, jedna z nejdelších her současnosti.

Temné stránky hry

Překrucování historie, učitelé dějepisu musí šílet
Zbytečná snaha o kombinaci dvou různých žánrů
„Stealth“ část málo nápaditá, časem nudí

Mix žánrů už je delší dobu v herním světě v módě, otázka je, zda je to vždy dobře. V tomto případě by možná bylo lépe obě časti vydat jako samostatnou hru. Hráči tak mohli dostat výbornou bojovku z prostředí gladiátorů, technicky dokonalou, obohacenou o různé módy a tudíž i velmi trvanlivou. Druhá hra mohla být klasickou adventurou s vývojem postav, spoustou rozhovorů a silným příběhem. Takto nacpete své PS2 do chřtánu jen slepenec obou možností. Jen pozor, aby se z něj vašemu přístroji neudělalo mdlo.