Recenze: Shaun White Snowboarding – skoro to vyšlo

Shaun White Rayman

Samotné ježdění „rychle po sněhu dolů a pomalu s placatkou nahoru“ možná stačí příznivcům zimních radovánek, ale na obývákové krysy, totiž hráče videoher, by to bylo málo. SWS tedy nabízí kopec volných misí a jakousi hlavní úkolovou linku, nicméně naneštěstí tyhle kousky nejsou ani tak zábavné jako ono samotné ježdění.

Zpočátku se vám v poměrně zábavném videjku představí Shaun White spolu s několika přáteli a udělá si z vás poslíčka, který mu má donést z každého kopce tři přerostlé euromince. Ta první se vznáší hned vedle, ostatní budete buď nenávidět, nebo jste masochisté, blázni, či obojí. The choice is yours. Jde totiž o to, že umístění těchto mincí vám jen zhruba ukáže radar, přičemž odhalit při sjezdu tu správnou cestičku vedoucí k odměně je úkol pro jasnovidce, ne pro běžného hráče.

Nalezením, respektive spatřením mince však patálie ani zdaleka nekončí. Ulovení rotujícího nesmyslu často vyžaduje maniakálně přesné načasování i umístění skoku či slidu, což ve výsledku představuje neskutečně frustrující činnost postrádající jakékoli ospravedlnění. V Raymanovi, Sonicovi, Crocovi, Princovi a podobných zhovadilostech bych to pochopil, tady ale opravdu ne. Nicméně cvoci mezi námi tomu klidně mohou říkat výzva, zodpovědně nemohu vyloučit, že to někoho z vás pobaví.

Sbírání mincí budete buď nenávidět, nebo jste masochisté, blázni, či obojí

Pokud se popsanou anabází probijete, Shaun si pro vás nachystá další speciální soutěže zahrnující všemožné superskoky, superrychosti a suprblbiny, které efektivně rozboří do té doby pracně vybudovanou image hry jako realistické simulace a přitáhnou ji blíže hříčkám typu SSX. V principu to není úplně špatně, ale je to asi jako dát si v asijském bistru kuřecí gyros a pak prokouknout skutečné ingredience.

Mimo to se můžete pustit do volných misí, přičemž některé z nich si užijete jen při multiplayerovém klání. V každém případě se však budete muset vyrovnat se schizofrenními výsledky, neboť jednou věcí je v klání zvítězit a zcela odlišnou druhou věcí je podle času získat určitou medaili.

TIP: Teple se oblečte, sbalte board a jděte na kopec: pády sice víc bolí, je to ale větší sranda.

V NFS: Undercover jsme se s kolegy pozastavovali nad tím, že je možné překonat tvůrci plánovaný rekord, a přitom nevyhrát, zde zase jde skončit poslední a dostat medaili. Autoři buď sehnali dobrý vzorek, nebo spolu při tvorbě hry nějak zapomněli mluvit.

Shaun White Rock Band

Jestli mi SWS v něčem udělal opravdu velkou radost, je to jeho grafické, zvukové a hudební podání. Od první chvíle jsem byl přesvědčený, že se tahle hra hezky poslouchá a hezky se na ni kouká, a doposud mi tento pocit nic nevzalo. Pohled na zasněžený kopec s lanovkami a ostatními boardaři zatraceně hodně připomíná pohled na skutečné sjezdovky, jízda lanovkou láká na prohlížení terénu a plánování další jízdy stejně jako v reálu.

Animace a pocit z rychlosti dojem kazí, ale jde to částečně spravit zaposloucháním se do zvuků a hudby. Projedete se totiž po různých površích a všechny znějí tak, jak by asi měly: od hlubokého sněhu s kvílením větru na vrcholu hory přes uhlazené sjezdovky či zledovatělá místa níže až po drncání lanovky. Radost z jízdy podtrhne i vhodně sestavený soundtrack, který bych si klidně vzal do přehrávače někam na sjezdovku.

Jenže když se chcete bavit u snowboardingové hry, hezká sjezdovka a řízný rock nejsou to jediné, co vás zajímá. Díky své rozporuplné náplni SWS nabízí pořádně vlastně jen volné ježdění po čtyřech velkých kopcích a i to je pošpiněné mizerným pocitem z rychlosti.

Je to jako dát si v asijském bistru kuřecí gyros a pak prokouknout skutečné ingredience

V multiplayeru můžete najít jisté zalíbení, nicméně přes něj a přes prvotní nadšení ze zajímavého herního prostředí je životnost hry řádově několik hodin. Na nějakou střílečku by to dnes asi stačilo, od ambiciózní simulace snowboardingu ale čekám víc.