Recenze: Tom Clancy`s Splinter Cell: Chaos Theory – týden by měl mít osm dní

Platforma: PS2 (PC, Xbox, Nintendo DS, GameCube, N-Gage)
Žánr: Stealth akce
Multiplayer: Ano (kooperativní na jedné konzoli)
Paměťová karta: 1000 KB
Vibrace: ano
Výrobce: UbiSoft (www.ubisoft.com)
Vydavatel: UbiSoft (www.ubisoft.com)
Distribuce v ČR: Cenega (www.cenega.cz)
Homepage: www.splintercell3.com

Zapomeňte na Darwinovu teorii a Velký třesk. Sam Fisher je „hmatatelným“ důkazem toho, že Bůh skutečně existuje. Ač se tomu ani nechce věřit, to, co je psáno zlatým písmem hned na první stránce oné posvátné knihy (Bible nebo tak nějak se, tuším, jmenuje), je pravda. Cituji: „Šest dní Bůh tvořil svět. Hory, řeky, louky… aby si sedmý den mohl odpočinout. Osmý den však pln sil vyrazil opět do práce a stvořil božského Sama. Sama Fishera.“ Přeháním? Ani v nejmenším… Už jen to, že se autorům v každé Samově reinkarnaci podařilo nabídnout něco jiného a ne jen kosmeticky poupravit náplň misí a vylepšit grafiku si žádá pochvalu. A troufám si říci hned na úvod, že v případě Chaos Theory si chválení užijete do sytosti.

   

Vyjednávání po Fisherovsku * Můžete mimo jiné i slaňovat ze střechy… * Dokud si vás nevšimnou, můžete být v klidu

Sezame, otevři se Otevírání dveří je činnost, kterou běžný smrtelník ani nevnímá a bere ji jako běžnou součást života. V Chaos Theory ale tato činnost nabírá na důležitosti, neboť skutečně záleží na tom, jak a které dveře otevřete. Jelikož je lokací neuvěřitelné množství a různých dveří a branek v nich najdete snad ještě neuvěřitelnější počet, nedá se s jistotou říci, které dveře a jak je nutné otevírat… Paní Štěstěna zde ale najde stoprocentní uplatnění – každé dveře totiž skrývají nějaké to tajemství a může se stát, že pokud do nich jen opatrně nahlédnete, už vám zůstane hlava uvnitř a vaše tělo venku. Konkrétně lze dveře otevřít ještě dalšími dvěma způsoby: pomalu a potichu, anebo... Rychle a hlučně. Samozřejmě nechybí ani možnost nakouknout prostřednictvím optických vláken. K tomu, abyste si udělali čas k zastavení se a strčení kablíku do klíčové dírky, ale musíte mít stoprocentní jistotu, že se v okolí nenachází žádní nepřátelé, kteří by mohli využívat vaší chvilkové nepozornosti.

Jedna verze sem, jedna verze tam

Ubisoft se v případě třetího Splinter Cellu vydal na těžkou štreku napříč všemi možnými i nemožnými platformami; krom klasické PC a PS2 verze se dočkají i hráči na Xboxech, Nintendu DS, GameCube, N-Gage a dokonce i na mobilních telefonech. Počítačová verze si již sice hoví na našich redakčních harddiscích, ta konzolová ale dorazila přece jen o chlup dříve, takže se pojďme podívat nejdříve na ni.

Oproti předchozím dílům, kdy se jednotlivé verze lišily jen minimálně a defacto na všech platformách jste mohli hrát ty samé mise v té stejné kvalitě, se Chaos Theory může pyšnit diametrální odlišností všech verzí. Ve výsledku to je to skutečně rozdílnost zásadní, neboť zatímco výhodou PC verze jsou mnohem rozlehlejší lokace, PS2 se může pochlubit zcela jiným designem misí.

Zářným příkladem může být hned první mise na ostrově s majákem (ta ostatně posloužila propagaci v prvním vypuštěném demu). Efektní seskočení z vrtulníku do gumového člunu a příjezd na ostrov jsou sice na chlup stejné, dále už se ale jednotlivé verze rozcházejí. Na PC budete muset k majáku dojít (= lokace jsou mnohem rozlehlejší), na PS2 se ocitáte prakticky vzato přímo pod majákem a věnujete se čistě jen akci. Bůhví, proč se autoři rozhodli pro takto zásadní rozdíly v hratelnosti… Nemohu soudit PC verzi, té „péesdvojkové“ to ale rozhodně prospívá; nejste zatěžováni zbytečnými přesuny a jen sledujete efektní animace a užíváte si „čisté“ akce. Ale o tom potom.

Jeden jim všem káže, do temnoty sváže…

Hlavní hrdina samo sebou žádných velkých změn nedoznal. Sam Fisher je totiž i přes svůj pokročilý věk stále ve formě, a tak není divu, že si pro něj vláda přichystala hned několik zajímavých úkolů. Po zahnání hrozby v Gruzii a ve Východním Timoru se Sam tentokrát vydá do Japonska. Podobně jako v prvních dvou dílech ale nejste před hrozbu postaveni ihned. Pěkně pomaloučku, polehoučku se prokousáváte těmi jednoduššími misemi s pár nepřáteli až k pozdějším fázím hry, v nichž už se na vás budou vrhat desetihlavé davy.

Hned v první misi se tak vydáte na opačnou stranu světa, kde budete muset vysvobodit zajatého programátora, jenž má ve své hlavně kódy pro spuštění zbraně, která dokáže paralyzovat celý svět. Situaci se vám sice podaří zachránit, následně se ale objeví další mezinárodní hrozba: Japonsko v obavě o svou bezpečnost založilo Information Self Defence Force, tajnou službu, jejíž postupy se ale mezinárodním pozorovatelům absolutně nelíbí. A nezamlouvají se hlavně Číně a Severní Koreji - situace se po několika „mírových“ vyjednáváních nakonec vyhrotí tak, že se tyto země rozhodnou pro námořní blokádu japonských břehů.

   

Stráže se většinou pohybují po dvojicích * Scéna jako z vězení * Face to face, gun to gun

Japonsko ale také nezahálelo a zmobilizovalo svou (v porovnání s  čínskou) malou armádu. Strýčkové z USA samozřejmě nesmí u žádné války chybět, takže vyslali na východ nebojácného Sama Fishera. Nebojte se však, že byste se vydali přímo do epicentra dění; jak už bývá Samovým dobrým zvykem, vaším úkolem bude „pouze“ ukradnout několik důležitých dokumentů a zlikvidovat pár nepohodlných osob. Konflikt totiž stojí především na informacích – a kdo je bude mít jako první, ten vyhrává.

Příběh sice vypadá na první pohled velice lákavě, a musím říci, že je dokonce i plný mnoha zvratů a není nouze o napínavé scenérie, jenže... Kvalit Metal Gearu nedosahuje ani zdaleka. Ať je toto tvrzení jak chce banální, nejlépe celou situaci vystihuje. Nečekejte žádnou hloubku postav ala Solid Snake ani několik dějových linií… „Jen“ jedna je v tomto případě ale číslo bohatě dostačující, neboť ani v minulých dílech to s kvalitou scénáře nebylo nikterak valné.

Může za to především přístup samotných vývojářů. Zatímco Solid je již na první pohled dobrák, který by mouše ublížil (snad jedině kdyby měla kulomet), Sam si s používáním zbraní hlavu neláme a přistupuje ke své práce mnohem „profesionálněji“ – nenechává na sobě znát žádné emoce a už vůbec o sobě nic neprozradí. Žádnou romantickou zápletku ala poslední MGS tedy nečekejte. Sam je prostě špion s vrozenou nedůvěrou vůči všem.

Lehko na bojišti, těžko na cvičišti

Snad nejvýraznější změny si všimnete ještě před tím, než hru vůbec spustíte. Před každou misí totiž musíte věnovat pozornost i výběru vybavení, tedy jinak řečeno: taktiky. Samův batůžek není bezedný, a tak je nezbytné vybírat jen to nejnutnější a nebrat každou blbost. To jde ruku v ruce i se zmíněnou taktikou přímo ve hře – zvolíte-li akčnější způsob a na cestu si sbalíte svou věrnou pušku, dá se očekávat, že po sobě zanecháte mnohem více zmrzačených chudáků, než když si vyberete nůž. Samozřejmě ale nechybí ani možnost „doporučené výstroje“, takže jestli vám muniční sklad nevoní, můžete se rovnou vrhnout do akce.

   

Využívat musíte každé příležitosti, i když to občas bude pěkně napínavé * Slaňování při světle pouličních lamp… kýčovka toho nejhrubšího zrna :-) * Uděláme elá hop a zlomíme chudákovi vaz

Na samotných zbraních se toho moc nezměnilo, prakticky vzato se situace nemění vůbec – jen staré známé věcičky se dočkaly menších upgradů. Jedinou novinkou tak je útočný nůž, s jehož pomocí pro vás bude likvidace nepřátel ještě snazší. Ač se přítomnost této zdánlivě neškodné zbraně může jevit jako nepodstatná, opak je pravdou – s nožem můžete dělat doslova psí kusy. Jako nejlepší příklad nám poslouží mise, v níž musíte přejít přes cestu, kterou ale bedlivě střeží voják sedící před svým stanem… není nic jednoduššího, než vzít nabroušenou kudlu a rozpárat stěnu stanu - a potom už jen stráž v tichosti poslat do bran pekelných. A nevěřili byste, jak jsou pro hratelnost tyto detaily důležité.

Praktické, účelné a trojrozměrné Lokace mají i přes svou „malost“ (o velikosti rozhodně nemůžeme hovořit) mnoho různých zákoutí a temných míst, v nichž vám nepomůže ani jinak všemocná termovize. Jistě tak vezmete zavděk 3D mapou, s jejíž pomocí je pohyb po herních lokalitách doslova procházkou růžovým sadem… Třetí rozměr tentokrát rozhodně není na škodu a i když se ve většině případů s příchodem 3D lamentuje nad tím, jak bylo 2D nádherné, musím tentokrát sundat klobouk a smeknout – mapka v Chaos Theory je skutečně famózní!

Ale abych se vrátil zpět k jednotlivým zbraním – vaše stará známá puška SC-20K nyní umí zastat i funkci odstřelovačky; dále tu máme malou elektrickou pistoli, která se sice nehodí na zabíjení, ale je jako dělaná pro tiché zneškodnění světel nebo ničení obvodů apod. Příjemně zní i možnost měnit u zbraní hlavně. Tu „svou“ zde najde, troufám si říci, každý – nechybí tipy pro tichou, ale pomalou likvidaci, ani rychlopalné, ale zase extrémně hlučné hlavně.

I díky těmto novinkám je design jednotlivých misí mnohem otevřenější. Ačkoli si nemůžete až tak úplně dělat, co si zamanete, jistě vás potěší mnohem větší míra volnosti. Výše zmíněná mise se stanem je jen slabou předehrou oproti tomu, co vás čeká při scénářích v bance; a to nemluvím o japonských temných misích, které jsou teprve tou pravou zkouškou vašich nervů. Díky Ubisoftu budete mít tentokrát asi neobvykle vysoké výdaje za čistírnu, protože tolikrát jsem si do kalhot nadělal naposledy u… MGS. Těžko říct, čím to je, ale Chaos Theory je překvapení doslova plná a můžete si být jisti, že vás alespoň jedno bude čekat prakticky za každým rohem.
 
Otočka, vývrtka, přemet a stojka…
 
Ruku v ruce se zbraněmi jdou i Samovy efektní pohyby, kterými se ostatně tak proslavil. S volnějším průběhem misí přichází i nespočet nových možností, jak stráže zlikvidovat. Můžete se zavěsit za nohy na strop a chudákům polámat vazy, nebo je stáhnout do propasti a v tichosti tak skoncovat s jejich životem. Jednoznačně nejvyužívanější novinkou je ale možnost vyset za jednu ruku na balkóně, římse, či nějaké jiné ploše – druhou ruku tak máte volnou pro střílení. Můžete se tak dostat naprosto všude a i když se některé situace zdají ze začátku jako na hlavu postavené, stačí chvíli popřemýšlet a ejhle - už si to ručkujete po římse na protější balkón, odkud to je do pokoje, kde jsou všichni ti padouši ukryti, už jen krůček.

   

Sam kontra neznámý nepřítel… schválně, kdo vyhraje * Efektní vyskočení z vody je nepopsatelné, stejně jako ostatní Samovy akrobatické pohyby * Tomu říkám hladké přistání

Obecně vzato se ale nevyplatí pouštět se do boje s jednotkami nepřátel tváří v tvář. Jestliže jsme se minule nemohli ze stínu ani vynořit, nevím, jak nazvat skrývačku v Chaos Theory. Umělá inteligence nepřátel totiž doznala již na první pohled velkého posunu vpřed; rozhodně se nejedná o nějaké tupé, nascriptované panáky. Každý muž má svůj rozum, zrak a nově dokonce i sluch. Ano, správně. Za zvýšením obtížnosti stojí právě uši hlídačů. Na starost vám tak přibude další senzor (měřič hluku), který bude udávat úroveň zvuků vámi vydávaných. A stejně jako k prozrazení se stačí neopatrně vystrčit jednu ruku ze stínu, stačí i jedno malé kýchnutí a už máte v zádech dav strážných… 

Posunu vpřed se dočkalo i ovládání. I když minule nebylo nejhorší, k jednoduchosti a přehlednosti klávesnice mělo přeci jen daleko. Klasicky sice na první dotek nic nepoznáte, ale stačí půl hodinka a už si všimnete plynulého přechodu mezi jednotlivými pohyby – analogová páčka tentokrát našla stoprocentního využití; z plazení plynule vyskočíte a uděláte rozštěp, z podřepu zase naopak není problém zalehnout apod.

V další kapitole se dozvíte, má-li tahle hra vůbec nějaké chyby; a samozřejmě tam najdete i její celkové hodnocení.