Recenze: WarioWorld – Zabiják Mario Sunshine?

Typ hry: plošinovka
Multiplayer: ne
Paměťová karta: 10 bloků
Zvuk: Dolby Surround ProLogic II
Výrobce a distribuce: Nintendo (http://www.nintendo-europe.com)
Distributor v ČR: Conquest (http://www.gamecube.cz)
Homepage: http://www.wario-world.com

Věčný zloun

Ačkoliv se Wario potkává se svým samaritánským alter-egem Mariem málokdy a nanejvýš v titulech jako Mario Kart, každý článek o Wariovi začíná tím, že je to vlastně jen Mario s obráceným M i polaritou ve vztahu k dobru, přátelství a neziskovosti. Přitom většina her s Wariem jde zcela vlastní cestou a povětšinou velmi originální. Vlastně až s příchodem Wario World můžeme začít oba „hrdiny“ porovnávat. V tomto případě s Mario Sunshine, která obsahuje některé podobné herní prvky – viz. recenze zde.

Truhla skrývá zlý drahokam * Druhý zámek skrývá cirkus, magickou úroveň a bosse

Stejně jako Mario na prázdninovém ostrově, tak i Wario se dostal do problémů bez vlastního zavinění. Tedy... úplně bez vlastního zavinění to nebylo, do problémů ho dostala jeho věčná lakota. Ukradl očarovaný černý drahokam a ten mu proměnil poklady na příšery a ještě ho poslal do jiné dimenze. Žádná radost pro někoho, kdo by nechal pro kilo zlata vrtat cizí kolena.

Po hlavě do toho

Wario se s ničím nemazlí a do řešení lokální peněžní krize se vrhá vskutku po hlavě (vždy na začátku nové dimenze přistává podobně jako kvalitní oštěp). Ocitáme se na speciální křižovatce, odkud je přístup do jednotlivých úrovní hry, k bossům a do pokladnice se zlým drahokamem. Ta je momentálně uzamčená a dostaneme se k ní po získání čtyř klíčů. A abychom dostali klíč, musíme projít dvě úrovně, porazit závěrečné bossy a pak ještě jednoho samostatného bosse. Celou hru tedy tvoří 8 úrovní a 13 bossů. Jak vidno, hra není zrovna dlouhá, šikovní plošinovkáři by ji mohli dokončit za nějakých 20-25 hodin herního času. Proč? Podíváme se na hlavní důvody.

Není nad pořádnou zeleninu * Tahle obrovitá věc se neustále otáčí

Bossové

Wario narazí na nadstandardní množství bossů – pokud za ně nebudeme považovat i velmi silná monstra ve hře, která musíte porazit za použití nějakého triku (například po nich hodíte jejich vlastní plod atp.), stále je tu značné množství klasických bossů, kteří mají vlastní arénu. Jsou sice velmi vtipně navržení a značně rozdílní, ale na každého platí jedna věc a jakmile na to přijdete, není už žádný problém je porazit. Pouze opakujete snadno nalezený „vítězný recept“ až do kápova trpkého konce. V tomto ohledu není mezi bossy opravdu žádný rozdíl, jednoduchý je i závěrečný drahokam. Což je pochopitelně škoda.

Co všechno Wario posbíral * Pavouka porazíte snadno, stačí mu skočit na hřbet

Úrovně

Když odečteme něco herního času za bossy, zůstává nám tu už jenom OSM úrovní a to je podle mého skromného názoru málo. V úrovních máte několik cílů – najít předměty z Wariova hradu, uvězněné skřítky, kousky zlatých soch Waria a červené krystaly, které odemknou východ. K předmětům přijdete tak, že objevíte ne zcela nápadná různobarevná tlačítka, zmáčknete je a na plošinkách příslušného zbarvení se objeví truhla s předmětem. Nalezením všech předmětů odemknete bonusovou demo ukázku z Warioware pro GBA. Když je nenajdete, nic se neděje. Podobně jsou na tom i uvěznění skřítci a Wariovy zlaté sochy. Podstatné jsou jenom krystaly a ty vlastně ani nejsou v úrovních, ale ve speciálních „místnostech“, do nichž skočíte propadly (jsou dva druhy).

Úroveň dokončena, boss poražen * Kam jsem to asi spadnul?

Zde jsou různá akrobaticko-logická rozestavení kostek, páček a ostnatých koulí. Někdy musíte odvážně přeskákat neustále se pohybující a kývající se plošiny, jindy musíte nejprve rozlousknout menší problém. Zmiňoval jsem, že jsou dva druhy propadel – do jednoho se dostanete jednoduše sami, do druhého se dostanete tak, že omráčíte nějakého nepřítele a s ním proskočíte, protože už jste dostatečně těžcí. Tato propadla nabízejí úrovně, které mi na první pohled připomněly Mario Sunshine – různě se otáčející kostky, rychle se rozpadající obláčky a poletující překážky. Pády do nekonečných hlubin jsou poměrně časté, naštěstí to znamená jenom návrat na začátek „puzzlu“. Tato část hry patří k nejpovedenějším. Je vidět, že si s ní někdo dal práci a najdete tu i množství bonusů, povětšinou v podobě zisku zlatých mincí.

Jeden z nejjednodušších bossů * Mám jeden ze čtyř klíčů k truhle

Úrovně samotné jsou na plošinovku mírně „nelineární“, což je dáno hlavně bonusovými předměty, kdy tlačítko je na jedné straně úrovně, ale předmět leží kus cesty zpět. Vzhledem k tomu, že si autoři vybírali místa konání zcela podle své vůle, nejsou úrovně nenápadité, ale ani se mi vysloveně nevryly do paměti. Ale vymyslet vždy jednu svěží úroveň k tématu jako cirkusové šapitó, les, „Egypt“, záhrobí, louka či sníh asi nebude tak strašně těžké. Stejně jsem se neubránil srovnávání, když jsem v zasněženém levelu jel po stráni a přes různé můstky létal do jinak nepřístupných oblastí, vzpomněl jsem si mimo jiné na Sonica, v kouzelném světě zase na Mickeyho magickou cestu a tak podobně.

Nesmrtelný Wario

Pokud nositel nejpříšernějšího kníru v galaxii sletí v úrovni někam do hlubin, skončí v podsvětí, které vypadá trochu jako úroveň ze Sokobanu. Tam musí rozbíjet krabice a najít tu, která skrývá pružinu, jež ho vystřelí zpátky. Situaci mu znepříjemňuje voda a duchové, jež mu vysávají mince z kapes. Ani nepřátelé si na Wariovi moc nepochutnají. Pokud mu seberou všechna čtyři srdíčka, stačí zaplatit patřičný obnos (peníze vypadávají ze zlikvidovaných protivníků) a jste zase čerství jak sardinky a to ještě v úrovních naleznete česnekové stojany, které přidávají zdraví levněji. Také díky tomu je hra poměrně dost jednoduchá a její obtížnost určuje vlastně jenom to, jak si poradíte s akrobatickými sekvencemi k získání krystalů a s problematickou herní kamerou.

Podsvětí – voda a duchové mi sají peníze * Do lva bouchněte, rozjede se

Úrovně jsou totiž 3D, ale kamera je umístěná napevno (!) a snímá vše ze strany. Trochu to vypadá, jako byste koukali na klasickou 2D plošinovku po přidání hloubky. Z hlediska orientace to pochopitelně není nic moc. Když postupujete směrem ke kameře, nevidíte vůbec, kam jdete. Díky pevnému umístění kamery si mohli tvůrci dovolit například část, kdy se musíte orientovat jenom pohledem do zrcadla, ale celkově není orientace v úrovních snadná. Naštěstí v místnostech pod propadly máte kameru alespoň částečně pod vlastní kontrolou a neskáčete po okolí jenom na základě předtuchy.

Bojácný vodník nebo klaun? * Jedna z nejvíce akrobaticky náročných částí

K úrovním mám ještě jednu výtku: jmenuje se nepřátelé. Každá úroveň má nepřátele přizpůsobené svému vzhledu, ale jsou to převážně jen „překabátění“ protivníci ze základní řady. Abych použil příklad, mohu zmínit silnějšího nepřítele, který se před útoky kryje pálkou. Jednou vystupuje jako medvěd, jednou jako sněhulák, jednou jako mumie, ale stále dělá to samé. Vzhledem k tomu, že takovíto nepřátelé tvoří tak sedmdesát procent z celkového počtu, je to trochu repetitivní.

O hře svým způsobem vypovídá i množství použitelných pohybů v boji. Na původních screenshotech vidíte Waria, kterak máchá sloupem a rozhání s ním davy nepřátel, ale ve hře něco takového užít ani nepotřebujete (nemluvě o tom, že onen sloup je vlastně jediný podobně použitelný předmět). Stačí omráčit jednoho protivníka a pak s ním pomocí „wrestlingového“ chvatu bouchnout o zem. Ostatní se zatím shromáždili přímo pod vámi, takže si to odnesou taky. Jednoduché a brutálně účinné. Kromě tohoto se používá ještě jeden „superpohyb“ a pak klasická rána pěstí. A to je vlastně všechno.

Nepříjemné překvapení

Zarážející na celé hře je použitá grafika – ta je prostě slabá. Kromě míst, jako zrcadlová síň nebo obrovité květiny, které mi připomněly Pikmin, hra vypadá velmi jednoduše, skoro jako by Wario World byl předělávkou ze slabšího stroje. Když se nahrává úroveň, vidíte otáčející se minci a ta MÁ HRANY, to samé Wario ve hře a vůbec všechno má nějak podezřele málo polygonů. Někdy narazíte i na poměrně slabé textury, ale to může být i otázkou vkusu a rozdílů mezi „japonskou“ a „evropskou“ videoherní kulturou. Ve srovnání s Mario Sunshine nebo TLoZ: Wind Waker jde o průměr, což v případě hry s tak velkými ambicemi zamrzí dvojnásobně.

Zvuk a hudební doprovod je na trochu lepší úrovni, ale nejde o nic závratného. Wario má asi tři hlášky, elektronický hudební doprovod snesete během hraní, ale když jsem nechal zapnutý zvuk a od konzole na půl hodiny odešel (zůstal jsem v doslechu), začínal jsem z toho dostávat tiky.

Důvody pro

Musím se přiznat, že jsem se na Wario World hodně těšil a možná i proto vyznívá tato recenze ve výsledku negativně. Nový Wario ale nenabízí prakticky nic, co bych musel vyzdvihnout. Úrovně jsou celkem pěkné a místy dost netradiční, ale herní kamera je problematická. Místnosti, kde sháníte odemykací krystaly, jsou povětšinou povedené a někdy i ryze plošinovkové. Asi jde o nejpovedenější část hry. Nepřátel v úrovních není mnoho, počtem druhů je dohánějí herní bosové, kteří jsou zajímaví, různorodí, ale opravdu jednoduší a každého jsem porazil napoprvé. Herní doba není úplně největší a záleží hlavně na tom, zda hodláte procházet úrovně a hledat každý bonus. Pokud ano, můžete si odemknout ukázky miniher z Warioware, ale já jsem tuhle hru na GBA dohrál, pročež pro mě tato pohnutka nemá význam. Jinak bych se na to jistě díval, kdybych za hru zaplatil značnou částku a po týdnu intenzivnějšího hraní bych ji měl odložit a zapomenout.

Zatím mi z toho všeho vychází, že Wario World nabízí celkem zajímavý návrh úrovní, díky němuž jsem hru dohrál, ale ve všech ostatních ohledech osciluje kolem průměru a díky své obtížnosti směřuje spíše k mladšímu publiku. Trhá mi to mé lakotné srdce, ale podle nového hodnotícího systému nemohu přidělit hře nic než 6/10. Ten jeden bod si přičtou lidé, kteří mají propojovací kabel s GBA nebo je prostě baví procházet hry znova a znova.

Grafika: 5/10
Hudba: 5/10
Zvuk: 5/10
Ovládání: 4/10
Hratelnost: 6/10

Wario se příliš spolehnul na své odpudivé charisma a na konkurenci Mario Sunshine si vylámal chrup.

Celkové hodnocení: 6/10