Reflex a “kultura kriplů”

Časopis Reflex před časem otiskl kritický článek o počítačových hrách a českých časopisech, které se jim věnují. Tento článek s názvem “Kultura kriplů” vzbudil značný ohlas a reagovalo na něj (zejména na Internetu) mnoho lidí. Rád bych se k tomuto (podle mého mnohem obecnějšímu) tématu vyjádřil i já.

Patřím k těm, kteří sledují scénu českých herních časopisů již od jejího počátku. Proto když se začalo formovat Doupě, měl jsem celkem jasnou představu o tom, co by v něm být nemělo. Nemělo by se v něm projevovat neblahé pubertální dědictví, které sebou česká herní publicistika vleče od doby svého vzniku. Zmínil jsem se o tom již v pilotním článku uveřejněném při spouštění Doupěte a myslím, že nyní přišel vhodný čas na to, abych tuto věc vysvětlil trochu obšírněji.

U zrodu českých herních (papírových) časopisů stáli přirozeně lidé, kteří měli k počítačovým hrám nejblíže – středoškolské děti. Obsah tomu odpovídal a nebylo na tom nic špatného do té doby, než začaly být tyto samolibé tirády obdivovaných herních “polobohů” vydávány v obrovských nákladech a pojem “počítačové hry” se u nás ztotožnil s projevy těchto dětí. Dospělí lidé si však často hrají ještě raději než děti a dovedu si představit, kolik jich za ta léta odhodilo Excalibur nebo Score, znechuceno “orgiastickými pařbami”, “výstřiky spermatu”, “vychytávkami”, “schízami”, “buznami” a podobnými ukázkami duševní vyspělosti. Aby nedošlo k nedorozumění: znám dobré náctileté autory bez uvedených nectností, ale jedná se přirozeně spíše o výjimky.

Jaká je dnešní situace? Nazval bych ji ‚obtížným dospíváním‘ české herní publicistiky (z něhož Doupě samozřejmě není vyjmuto). Jsme svědky vzrůstající snahy o obsažnost a serióznost, která se však někdy bojí (nebo ještě neumí) zcela opustit stará “pařanská” klišé. Z článku, který vyšel v Reflexu, je vidět, že i dnes je dospělý člověk “zvenku”, který si otevře herní časopis, dosti konsternován a znechucen. Samozřejmě, že článek pana Holuba obsahuje nepřesnosti a omyly (ty mu jako laikovi promiňme) a jistou agresivitu (ta už se promíjí hůře), ale jsou zde i místa, kde trefil hřebíček na hlavičku. Tam, kde poukazuje na kupení expresivit jako krapet, super, skvělý (k nim bych mohl ze svých zkušeností ještě mnoho přidat), kritizuje míchání plků s informacemi, stylizaci autorů do rolí “rozverných všudybudů, kteří všechno znají, všude byli a se všemi si tykají”, máloobsažné slovní průjmy a oslovování jakéhosi nerozlišeného, poloimbecilního a poloinfantilního davu, tam s ním nelze než souhlasit. Smutné je, že z některých reakcí na páně Holubův článek jasně vyplývá, že “osvětová činnost” pubertálních redaktorů za minulá léta vykonala své dílo zkázy. Jistá část čtenářů herních časopisů se totiž velmi ztotožnila se svými “kultovními polobohy” a bere to, že si tyto velikány někdo dovolil kritizovat, jako kritiku sebe sama. V tomto kontextu je třeba ocenit sebereflexi Tomáše Zvelebila, novopečeného šéfredaktora Score, který jako jediný z potrefenců dokázal kritiku veřejně přijmout.

Bohužel, naprostá většina filmové, značná část herní a nemalá část knižní kultury je stále více zaměřená na pubertální či v lepším případě adolescentní obecenstvo. V honbě za co nejvyššími zisky a vyšplouchnutím konkurence dnes mnoho firem zábavního průmyslu každodenně zvažuje, jak daleko až může zajít ve stimulaci co nejnižších pudů zákazníků, aby se ještě nedostali do rozporu s nějakými mravnostními úřady. Z řad příznivců tohoto trendu slyšíme radostné ódy na téma “lámání všech tabu” – nadšeni úspěchy filmů jako Takoví normální zabijáci, seriálů jako South Park, tito lidé si neuvědomují devastaci hodnot v hlavách těch, jimž jsou podobné skvosty předkládány jako “kultovní zboží”. Osobně to považuji za tragédii. Filozofie typu “a proč ne?” (rozuměj: proč nedělat, nepropagovat a neobdivovat všelijaké primitivní debility a svinstva, když to není přímo zakázáno a konzumenti to nadšeně žerou) pod rouškou neohroženého novátorství a upřímnosti způsobuje v hlavách nezralých lidí všeho věku pěknou paseku.

Hesla jako ‚Když to lidi chtějí, tak my jim to dáme‘, případně “Co chce taková spousta lidí, to přece nemůže být špatné a nekvalitní‘, kterými nás v různých obměnách oblažoval a oblažuje například ředitel jedné naší televizní stanice, jsou naprosto zcestná a velmi škodlivá – jejich ovoce sklízíme a budeme sklízet v té či oné podobě všichni. “Optimalizace” za účelem co nejvyšších zisků, kterou provádějí marketingová oddělení, evidentně ukazuje, že se zdaleka nejvíce vyplácí soustředit se na primitivní stránky diváka/posluchače – z toho plynoucí globální stupidizace nás ohrožuje všechny. Dnes už nemáme dělnickou kulturu jako za komunistů, dnes máme všude (film, televize, reklamy, hry, …) kulturu teenagerskou nebo chcete-li pubertální, která říká nezralým lidem “Buďte s námi blbí a primitivní, nevažte se, odvažte se, tohle je současný trend, máte na to plné právo, my jsme s vámi a podporujeme vás” a zralým lidem “Pozor, tohle je kultura současnosti, máme naše žvýkačky a Baywatche, kdo chvíli stál, už stojí opodál, vy nejste ti naši, ti praví, buď se přidejte nebo se vraťte do hrobu”. Ve stínu tohoto obřího parního válce, který se snaží zploštit uvažování všech na tloušťku kancelářského papíru, je vysílání majora Zemana naprosto neškodnou záležitostí.

Závěrem bych chtěl vyslovit naději a přesvědčení, že lepší časy herní publicistiky přicházejí, a dokonce jsou již jednou nohou mezi námi. Znám už teď mnoho lidí, kteří jsou schopni psát o hrách na vysoké úrovni, bez exhibice a budování kultíčku své osobnosti – všem těmto autorům přeji, aby se nenechali ničím otrávit a nadále přispívali k rozvoji herní kultury u nás.


Po uveřejnění výše uvedeného se objevil na Jaydeem komentář, který napsal někdo označující se jako GOnDaR. Některé části tohoto komentáře nemůžu ponechat bez odpovědi.

Úvodem: nebudu se snižovat k tomu, abych (v souladu s tím, jak to udělal GOnDaR) nadepsal tuto odpověď “Kriplové” na Jaydeem – možná by to podle GOnDaRa článku dodalo žádanou pohlavnost a “nesterilitu”, ale takovéto metody přenechám rád jiným a půjdu rovnou k věci.

GOnDaR: No...říkat o South Parku nebo Takových normálních zabijácích svinstvo a debility? Heh, u SouthParku je to pravda, akorát myšleno trochu jinak, southparkovsky ;). Potíž je v tom, že autor článku to myslí vážně.

Ano, myslím to vážně. Jedno z nebezpečí této pakultury vidím právě v tom, že sugeruje lidem tu tezi, že její svinstva, její debility, její násilí atd. jsou “jiné”, neškodné, “southparkovské”. Já tomu říkám relativizace mravních hodnot a stimulace nízkých pudů, která má dobrou šanci se u mnoha nevyspělých jedinců následně projevit i v reálném životě.

GOnDaR: Chci se venovat jinemu tematu - Beru, ze vase generace uz asi South Park moc nechape (i kdyz sledovanost mluvi jinak, jste mozna vyjimka), ale myslite, ze jde jen stale sledovat filmy Sjostroma nebo Kurosawy ? tady jste totiz trochu minul - tyto porady typu SP jsou pro ZABAVU, ne pro ZAMYSLENI a hledani hlubokeho smyslu...

Použít u děl jako je South Park obratu, že by je někdo měl “chápat”, mi připadá dosti nadnesené, asi jako kdyby někdo mluvil o chápání pornofilmů. Skutečná a závažná otázka zní jinak (a s generací nemá tolik co dělat): imponují nám díla, kde je běžné násilí, rasismus a urážky všeho druhu? Podařilo se někomu vnutit nám tezi, že právě tohle je “ten správnej vodvaz” a “výborná relaxace”? Hledání hlubokého smyslu v SP jsem nikde nikomu nedoporučoval – kritizuju SP právě jako zábavu.

GOnDaR: je jen opravdu veci kazdeho z nas (i kdyz uz jsem prekrocil plnoletost pred par lety, z vaseho pohledu jsem nejspise stale teenager a nestydim se za to), jestli teto kulture podlehne...

Tohle je další myšlenka, kterou se hlasatelům komerční víry podařilo implantovat velké části veřejnosti: “My nic, my muzikanti, my jen vysíláme to, co po nás lidi chtějí, a tak je to přece v nejlepším pořádku. Pokud má něco z toho, co vysíláme/publikujeme, na někoho špatný vliv, je to výhradně věcí jeho, jeho rodičů nebo školy.” Jinými slovy: my budeme hrnout debility po (naší) libosti a za obecný pokles morálky ve společnosti je zodpovědný někdo jiný. Co dodat?

GOnDaR: Článek na Doupěti mě ale fascinuje také něčím jiným. Z celého serveru vyznívá několik věcí – je koncipován pro dospělé, píší ho tzv. "vyspělí" lidé, prostě profesionalita v tom nejextrémnějším slova smyslu. A právě ta bezpohlavnost, sterilita mě osobně děsí, je otázka, jestli snaha o tento možná trochu neosobní přístup je v případě her na místě.

Není to zajímavé, jak GOnDaRovi automaticky splývají pojmy jako profesionalita nebo vyspělost s bezpohlavností, sterilitou a neosobností? To je další chiméra, se kterou se můžeme často setkat: aby mohlo být něco zajímavé, “pohlavní” a osobní, měla by v tom být nějaká ta “pubertálnost”, jinak je to odsouzeno k nezájmu. Myslím, že autoři Doupěte ve svých článcích nejsou nijak neosobní nebo sterilní – chceme hledat cestu jak zaujmout čtenáře bez laciných rekvizit, ale to neznamená, že popíráme smysl pro humor, rozvernost nebo “něžné mazlení a hlazení”, jak píše GOnDaR. Pokud se ovšem bude někdo na Doupě dívat southparkovskými brýlemi, těžko bude stylem článků potěšen.

Diskuze (6) Další článek: Resident Evil 2

Témata článku: , , , , , ,