Invex jasně ukázal, že profesionálních hráčů je i v naší zemi hodně. Víte ale také o těch, kteří hrají na konzolích? Jedním z nich je také Martin Boček, kromě jiného autor seriálu „České právo a pirátství“ na Doupěti. Jeho vyprávění o cestě na účasti na turnaji v Polsku byste si neměli nechat ujít, pokud vás konzole, Tekken, progaming nebo Martin Boček zajímají!
Hned v úvodu článku se omlouváme za nízkou kvalitu fotografií, bohužel došlo k sérii nešťastných náhod, díky kterým byl redaktor Doupěte na místě bez řádného vybavení. Přesto jsme se rozhodli - raději než přebírat fotografie jiných webů – použít exkluzivní fotografie Doupěte, i když technicky jsou na tom velmi bídně. Děkujeme za pochopení výjimečné situace.
Na nedávno skončeném Invexu jsme mohli – kromě spousty jiných věcí – obdivovat i umění „profesionálních“ hráčů nejrůznějších počítačových her. „No jistě“, říkáte si teď nejspíš, „to přece ví každej, tak co s tím otravuje?“.
Věřte mi, že k tomu mám dobrý důvod, který se skrývá hned v té úvodní větě. Přesněji řečeno - v onom slově „počítačové“. Protože ne všechny hry jsou počítačové. A konzolisté také mají právo na nějakou tu zábavu, ne? A protože tak, jako na PC kralují FPS a strategie, na konzolích vládnou mlátičky, nebude řeč o ničem jiném, než právě o nich. A konkrétně o té (minimálně u nás) nejhranější z nich – o Tekkenu 4.
Cizinci v naší výpravě (zleva): Bohnensuppe, Keeper, Aenica a Dyny * Mistři konzultují
O co tedy jde? V neděli 5.10. se v polském Walzbrzychtu konal tekkenistický turnaj. Tedy přesněji řečeno: IX. mistrovství Polska v této hře. A na něj - kromě spousty místních - zamířila i malá zahraniční výprava. A právě o jejích (našich) zážitcích budou následující řádky…
Celá naše skupina se sešla v Praze. Byli jsme čtyři Češi (náš úřadující mistr J-Kob, pak VR-Fist, Brigand a já). Z Rakouska za námi přijeli další tři hráči (Keepre of the Crane, Bohnensuppe a jejich nejlepší: Dyny) v doprovodu aktuálně asi nejlepšího hráče Evropy – Řeka Aenicy.
V tomto složení jsme se sešli u VR-Fista doma. Po pár přípravných zápasech a probdělé noci jsme vyrazili směr polská hranice. Bylo něco kolem desáté hodiny a turnaj měl začít v poledne, ale díky neustálému dešti a drobnému zdržení na hranicích jsme dorazili s „drobným“ dvouhodinovým zpožděním. Turnaj naštěstí také nezačal přesně na čas, takže s účastí na něm jsme problém neměli.
VR-Fist a polák Veron * Hlavní organizátor (ano, opravdu je to ten klučina u počítače)
Systém, kterým se hrálo, byl sice poněkud zvláštní, ale ve své podstatě geniální. Pokud vás zajímá, posuďte sami v tomto odstavci, pokud ne, koukejte jej přeskočit:-). Na začátku bylo 12 skupin po (teoreticky) šesti lidech; tuto kapacitu se ale ne všude povedlo naplnit, takže byly i skupiny po pěti. Z každé skupiny postupovali 3 nejlepší, ale ne do klasického pavouka, nýbrž do dalších skupin. Těch bylo 6 (po šesti lidech) a opět z každé postupovali 3 nejlepší – a zase do dalších (tentokrát tří) skupin. Z nich zase postupovala polovina – do poslední skupiny devíti nejlepších. Z nich nejlepší čtyři měli hrát semifinále (první se čtvrtým a druhý s třetím), následně pak finále.
Horší to již bylo s hráči. Ne – nechci nijak shazovat Poláky, mnoho z nich bylo skutečně velmi dobrých; spíše šlo o postavy, které si vybírali. Přesněji řečeno o postavu: Jina. Problém s ním je totiž v tom, že je… jaksi… přehnaně dobrý. A díky tomu i hodně používaný – a hodně nesnášený. Pokud řeknu, že s ním v Polsku hrál každý druhý, budu stále ještě daleko od skutečného množství zúčastněných Jin-hráčů. Tedy - nic proti nim, ale v tomto ohledu to byla tak trochu nuda.
Já, Bohnensuppe a VR-Fist * Bohnensuppe, J-Kob a Aenica
V úvodních skupinách se ukázalo, že jsme skutečně nepřijeli zbytečně. Nikdo z nás neměl nejmenší problém postoupit dál. Zato druhé kolo už bylo výrazně těžší. Neměl jsem příliš čas sledovat, jak to šlo ostatním, takže popisovat mohu jen dění ve své skupině. Měl jsem v ní Dynyho, Keepera a tři Poláky. Dyny a dva z Poláků mě porazili, posledního z nich a Keepera jsem dostal pro změnu já – ale nakonec jsem nepostoupil. Na obhajobu svého „výkonu“ mohu říci jedině tolik, že proti každému ze svých soupeřů jsem uhrál alespoň bod a že všichni tři, kteří mě pokořili, se dostali až do oné poslední, devítičlenné skupiny.
A jak se vedlo ostatním? VR-Fist také vypadl, ale Brigand, J-Kob, Dyny a Aenica postoupili. Do poslední skupiny se z nich nedostal jen Brigand. Aenica potvrzoval svou roli nejlepšího hráče na turnaji – až do tohoto okamžiku porazil každého, s kým se střetl 3:0. Ale teď začaly problémy. Tedy: ne že by začalo přituhovat po herní stránce – spíše se začala výrazně projevovat únava po dlouhé cestě a probdělé noci. Aby také ne, už se blížila půlnoc.
Po prvních zápasech v této skupině Dyny s odkazem na to, že v noci vůbec nespal a že se zase nevyspí, protože bude muset řídit po cestě zpět z turnaje, odstoupil a šel se alespoň na chvíli natáhnout do auta. J-Kobovi nakonec unikl postup do semifinále a Aenica do něj postoupil neporažen – se skóre 3:0 proti všem s výjimkou jediného případu (místního Eddyho, kterého porazil 3:2).
Ceny pro vítěze * A jejich nynější majitelé
Ale únava na něm už byla více než znát. Pohyb po aréně, normálně jeho velmi silná stránka, prakticky vymizel, začal dělat školácké chyby, nedařily se mu ani nezákladnější juggly… Takže když v semifinále opět nastoupil proti onomu zmiňovanému Eddymu, prohrál. Poláci byli štěstím celí bez sebe, zato Aenica byl sice taky bez sebe, ale ze zcela jiných důvodů.
Nakonec skončil 3., což na jednu stranu není špatné místo, ale na druhou stranu rozhodně měl a sám cítil že má na víc. Jeho přemožitel skončil ve finále druhý, na hlavu poražen jedním z místních Jinů; což Aenicovi (zatvrzelému odpůrci této postavy) na náladě nijak nepřidalo.
Nakonec musel pro své třetí místo (stejně jako ostatní finalisté) vybojovat 25 zápasů, přičemž byl na celém turnaji poražen nejmíňkrát (ani jednou ve skupinách, prohrál jen v semifinále), nemluvě o jeho suverénním skóre, které jsem již zmiňoval. J-Kob skončil nakonec pátý, Dyny devátý.
"Šťastný" vítěz Aenica * Já a Icek, jeden z nejlepších Poláků
Když jsme odjížděli, bylo už po půlnoci – do Prahy jsme dojeli ve čtyři ráno. Tam se od nás odpojili J-Kob, Brigand i VR-Fist, ale co se týče nás ostatních, nebylo kde přespat, takže jsme museli pokračovat do Brna, kde jsme si konečně někdy kolem deváté hodiny ranní mohli dopřát trochy toho odpočinku. Rakušáci s Aenicou pak odjeli domů - a to je konec celého příběhu.
Co napsat závěrem? Turnaj byl povedený, to nesporně. Systém perfektní – snad jen s tou chybou, že o půlnoci už opravdu nebyl schopen ze sebe vydat to nejlepší ani jeden z borců a že druhý den bylo pondělí. Možná, kdyby se to celé roztáhlo na dva dny…
Celé toto vyprávění ukončím Aenicovou větou, kterou bezprostředně okomentoval výsledek celého turnaje: „I can’t belive it. I did everything at this tournament only so that stupid Jin wins again. Fuck it…“
