PC | Téma

Retro koutek: Max Payne - akcí se lesknoucí perla herního světa

Vánoční večeři máme za sebou, dárky rozbaleny a rozebrány. Co zbývá? Než nám dorazí ten Silvestr, co takhle nostalgicky zavzpomínat na některé skvělé herní pecky? Nebo si je rovnou zahrát? Vítejte v Retru.

Matrix + bullet time + John Woo = Max Payne, slibný a dlouho slibovaný projekt od finských vývojářů Remedy, psali tehdá odborníci. Laik však, tím spíše ten, jenž nevešel v kontakt s jediným počinem světa zábavy výše uvedeným, ustrnul v němém úžasu. Toto, že je pouhý produkt počítačové kratochvíle? Stěží! Max Payne je imerzní střílečka s lidskou tváří, Max Payne je nejlepší akční film, jenž vám i po stisku tlačítka „pauza“ ponechá umělý svět okolo v plném proudu, Max Payne je životní styl vyznávaný a žitý po celou svou herní dobu. Bohužel však poměrně krátkou...

Píše se podzim roku 2001. Obchodníci po celém světě počínají vystavovat krabice s osamoceným CD diskem na výsluní předních regálů svých showroomů. Instantní instalace, instantní akce, aneb za oněch časů nebylo zvykem, abychom při instalování hry stihli sepsat polovinu diplomové práce a při seznamování se s upgrady zbrojního arzenálu nám na mysl vytanul vzorec pro výrobu mýdla z osnov středoškolské chemie.

doupe-max-payne-recenze-retro (1).jpg

Žerty stranou, nyní již podzim roku 2001 neúřaduje, uplynulo dlouhých předlouhých dvanáct let od příchodu finské hry, a kde bývá drtivá většina herních youngtimerů nadobro zapomenuta, rozsévá Max Payne stále znovu a znovu stejné emoce a grády jako tenkráte, poprvé.

Nehynoucí vzpomínka

Ani se tomu nechce věřit, vždyť celá plejáda veteránských her zametajících revoluci je vyzdvihována zejména proto, že se svého času jejich hráči ani nepyšnili náctiletostí, čili svým miláčkům ledacos odpustili, fantazie pracovala silněji než schopnost kritizovat a výsledek hodnocení pohledem zpět v čase bývá víceméně zkreslený. Ale co my a Max?

Po čas hraní MP jsme coby dospívající byli velice dobře obeznámení s obecnými fakty, tedy že hra je hrou, že palné zbraně dovedou člověka opravdu usmrtit a že s drogami si zahrávat je zhoubné. Max Payne je klasická akční hra zřená z pohledu třetí osoby bez RPG a adventure prvků, avšak s na svou dobu revoluční antiforsáží nazvanou bullet-time.

doupe-max-payne-recenze-retro (11).jpg doupe-max-payne-recenze-retro (12).jpg doupe-max-payne-recenze-retro (13).jpg

První inkarnant Max se nikdy neztrapňoval s paklíčem v ruce či označováním cílů laserovým markerem. Jeho postava žila jinak – žila opravdově. Indikaci vážného zranění poblíž smrti značilo mimo tradiční stupnice zdraví rovněž Maxovo přitlačení na místo průstřelu a pomalejší leč zarputilé ploužení se raněným krokem v dál. V boji osamocený policista zaujal hráče i dalším rozpohybováním, jako je třeba tzv. oční fixace na bod doprovázená příslušným pohybem hlavy i horních končetin.

Hrdinové té doby iniciováni počítačovými periferiemi běžně nereagovali takto přirozeně, tak lidsky. Fulminantní akce, kde se olovo o zdi tříští po metrácích, prolitou krví by bylo možno plnit městské kašny a charakteristické křupnutí polykaných pilulí na utišení bolesti znějící jako poslední umíráček přecházejí v paměť hráčů na několik dalších let. A sněhová bouře, jež všechny slušné obyvatele zahnala do tepla obydlí a město New York proměnila v thrillerovou parodii na sebe samotné, Noir York. Nebe nad městem bylo šedé jako mrtvý kanál televize...

Špetka Seagala, pepře a Wooa

Vyvraždění rodiny hlavního hrdiny, korupce na policejním oddělení, italská mafie, ruští námořníci, tajný program intravenální medikace legií v supervojáky, skryté zlovůle olbřímích společností v soukromých rukou. Příběh hry Max Payne vpravdě nebyl nikterak revoluční či promyšleně rozvětvený, relativně obnošená předloha nosného story však třímá v ruce ostře nabroušený meč, jenž ztělesňovala forma podání zápletky oděná do pulovru akce a napětí.

doupe-max-payne-recenze-retro (16).jpg

A ozdobená šálem bullet time, tedy ovlivnitelného a vysoce efektního i efektivního zpomalování proudu času za akcentovaného tlukotu srdce hlavního hrdiny. Obsahově „Seagalovka“, zpracováním „Wooovka“ či již zmiňovaný Matrix oproštěný o sci-fi prvky. Periodické intermezzo každé mise zahrané komiksovými storyboardy přimělo nejednoho hráče k úvahám o bohulibém trávení svého volného času, jelikož každý správný študák ví, že v komiksech tkví umění.

Body navíc díky hrdinovi

První Max Payne nabídl to, co dnešní hry pro nepřehledné příběhy, šokující momenty a bombastickou výpravu opomíjejí. A sice opravdového hrdinu, s úspornou mimikou, částečně šibala, policistu takříkajíc z lidu, nesoucího tíhu za mravní pochod světa do vroucích pekel, nadto perfektně nadabovaného Jamesem McCaffreym, se kterým se vyjma jeho prapodivného outfitu může snadno ztotožnit snad úplně každý hráč.

Na strunku atmosférické estetiky brnká výborný mix omšelých noir levelů vedoucích až k mrazivě chladné sterilitě technicistních prostředí posledních misí, dokonale nedokonalí (občas pálí omylem i do svých řad) a kvalitně namluvení protivníci (hláška „what a hell“ nikdy nezreziví) i bossové z masa a kostí, z nichž někteří své sympatie ke konzumaci prvého ani neskrývali. Hru Max Payne doprovází poutavý soundtrack (při hudebním šlágru mise Ragnarock měl nejeden hráč už opravdu nutkání vzít do ruky popisovač a na každou nábojnici napsat válečné věnování) a v neposlední řadě ucelená a dobře vyvážená nabídka zbraní.

doupe-max-payne-recenze-retro (18).jpg doupe-max-payne-recenze-retro (19).bmp doupe-max-payne-recenze-retro (2).jpg

Body navíc hře Max Payne přidávala rovněž, u moderních počítačových her často opomíjená, ničitelnost a interakce prostředí, podpořená příkladnou vizuální i emocionální zpětnou vazbu akce – reakce. Hra se taktéž vystříhala schematických blamáží ve stylu epizodního bosse ukrytého za pancéřovým plátem vůkol stacionárního těžkého kulometu či poblázněného nepřítele praktikujícího jetpackový aerobik.

Za neustálého fragování nepřátel je hráč frapován tím, jak je možné, že ani na malý okamžik nepřebírá vládu nuda stereotypu. Každá zteč zkrátka přijíždí na tak strmé skluzavce akce, že jsme si monotónnosti v konečném součtu neměli nijak hlouběji povšimnout.

První procházka hrou Max Payne ctí zhruba takovýto scénář: chodíte, střílíte, nabíjíte, zpomalujete čas, vytušíte přikračující chvíle těžkých trablů, pociťujete momenty bezpečí a satisfakce, vnímáte okolní svět, zkrátka se královsky bavíte. Napodruhé již bezděčně dorozmotáváte vlákna příběhové příze, aby vám po dohrání opět došlo, že za rok přijde další opakování se stále svěžím gró pro novou konzumaci zážitků hrou Max Payne zprostředkovaných.

doupe-max-payne-recenze-retro.bmp

Místy předvídatelné

Mnozí na titulu Max Payne kritizovali přílišnou přímočarost, přehršel naskriptovaných situací a nemožnost volit z vícera cest k dílčím cílům. Co všechno by ještě nechtěli po interaktivním filmu, že? Ano, co se stát mělo, stalo se, leč hra stále pobízela i k usrkávání doušků tíživé, filmově ponuré atmosféry, a když přišlo na akci, střemhlavost hrála prim, neboť Max, tedy vy, přeci po tom, co ztratil své nejbližší, nemá sám co ztratit.

Přes frenetickou akci jste krom „pursuit“ misí neměli ni jedinkrát pocit, že by na vás mistr loutkař jakkoli spěchal, při troše oddechu, sledování televizních zpráv nebo obdivování fraktálů dopadů střel na kachlíky megakoupelny v přepychové rezidenci mafiánského předáka na vás program nevypouštěl další a další hordy po krvi cacných nepřátel.

A aby byla korditem prodštěná pouť policisty s dolíčky na tváři (modelace obličeje je podobiznou scénáristy a spoluzakladatele Remedy Sama Järviho) správně věrohodná, nestřílelo se jen po humanoidech, občas bylo nutné operativně ustřelit, rozstřelit či odstřelit různé objekty znemožňující další postup ve hře. Dílkem od Remedy budou mimo jiné uspokojeni všichni vyznavači jízdy na přístavních jeřábech a hutních bádiích.

doupe-max-payne-recenze-retro (10).jpg

V dešti kulek tanec

Silný motivační faktor hry Max Payne podtrhuje velkou měrou drcení příslušníků pomyslné hiearchální pyramidy, tedy stále přituhuje. Ve striktním duchu konsekuce se tak jako první postaví Maxovi do cesty řadoví mafiánští ranaři, prostí pěšáci, statisté i spurteři, a také oslizlí narkomani, kteří Maxovu přítomnost zaregistrují teprve v okamžik, kdy jim svými prostředky uštědří náležitě kousavý štulec.

Jak Max Payne postupuje svým údělem, na scénu zakřičí plně samočinné zbraně, abyste si pro několik dějových zvratů opět považovali byť i prachobyčejnou baseballovou pálku. Ošleháni ohnivou akcí vám cestu postupně zkříží elitní zabijáci mafiánského klanu, tmavopláštníci, mnohdy do posledního neuronu mozku evidentně zfanatizovaní svými pohlaváry, za úderného staccata útočných pušek vtrhnou do příběhu speciální komanda korporátních zabijáků oděných do kompletů upodobněných příslušníkům zvláštních zásahových jednotek policie...

V posledním stádiu hry musíte přetlačit parní válec uvedený v pohyb těžkou palebnou silou osobní ochranky hlavní záporné postavy, tyto k zabíjení trénované elegány nikdo nečastoval jinak než jako „ty agenty z filmu Matrix“. Při této třenici pomsta kontra úkladné zlo odletují jako hrnce velké zásobníky z automatické brokovnice a granáty již nejsou vrhány pouze švihem lidské paže.

Na hrubý pytel hrubá záplata, ergo kdo pošetřil munici pro brachiální ruční artilerii až do této fáze hry, je s to udeřit na protivníka nemilosrdným náporem i bez líbivého alibismu v podobě použití bullet-time. V baletu kulek svistu pak může Max roztančit své milované fandango.

doupe-max-payne-recenze-retro (15).jpg doupe-max-payne-recenze-retro (3).jpg doupe-max-payne-recenze-retro (4).jpg

Nedostatky a kvalitní pokračovatelé

Celé toto pojednání, či lépe řečeno ohlédnutí, je pojato v duchu pozitivní reminiscence na osobní a často opakovaný kontakt s hrou finských tvůrců, aby dalo věci znalým v hlavě zažehnout jiskru pozapomenutých vzpomínek na oněch krátkých osm hodin hraní, poněvadž prakticky žádný intenzivní zážitek prý zcela zdravý člověk nedokáže zapomenout docela. I Max Payne měl své chyby a nedostatky.

Plavné přískoky v rámci bullet-time lze připodobnit k rozjetému expresu, z něhož nelze vystoupit, což bylo doprovázeno zfušovanými vlety přímo vprostřed hlouček po zuby ozbrojených oponentů anebo smutným pádem za mihotavého promítání rozzářených oken výškových budov směr sestupno.

Optikou dnešních dnů může náročné iritovat nahrubo vytesaná tvář hlavního hrdiny připomínající to horší ze starých časů, plytkost textur postav, vymodelování některých objektů i práchnivějící technická stránka počítačové hry vůbec, kteroužto jistě budete mít tendence srovnávat s dvojicí velice vydařených a samozřejmě lépe vypadajících novějších dílů „Payní“ série. Z jiného soudku – rozšiřitelnost a proměny.

doupe-max-payne-recenze-retro (8).jpg

Opomenout bychom rozhodně neměli některé z více či méně zdařilých produktů módařské scény, první kategorii zcela bez rozepří nejlépe reprezentuje Kung-fu mód, barvy třídy „němělo se stát“ nejapně hájí například Max Payne Star Wars mód. Dohráno, sečteno, podtrženo: Max Payne nastavil laťku a ukázal další možnosti, po jeho nástupu se už čas všemožně ohýbal i v hrách s tématikou světových válek, po svém debutu také položil hernímu publiku jednu palčivou otázku, tj. zda-li by byl mód bullet-time aplikovatelný také v mantinelech hry pro více hráčů…

Diskuze (10) Další článek: Playstation 3: generační recenze aneb příběh hračky

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,