Série Splinter Cell je už nějaký ten čas u ledu. V době, kdy vycházely její první díly, mířila na vrchol žebříčku stealth akcí. Dosáhla ho někdy, nebo svým vrstevníkům jen stěží sahala na paty?
Sam Fisher, agent se třemi zelenými tečkami na čele, poprvé zamířil do herní branže před 12 lety. Úplně nejdřív vyšel Splinter Cell na původní Xbox. Později se dostal i na ostatní platformy a dokonce i na Gameboy. Snažil se zařadit mezi takové série jako Metal Gear Solid, Hitman nebo Thief. Nejvíc se podobá asi Metal Gearu, jak prostředím, tak propracovaným příběhem, tudíž není divu, že byl především na začátku s touto legendární sérií neustále porovnáván. Na úroveň Metal Gearu samozřejmě nedosáhl, především co se příběhu týče. To ale neznamená, že je to špatná hra. V lecčem svého soka i předčil a jde pravděpodobně o nejznámějšího zástupce žánru špionážních thrillerů. Nemalou zásluhou právě Clancyho samotného.
Sam Fisher je členem elitního týmu Third Echelon. Pod vedením organizace NSA je posílán na mise, které by běžný agent sám nezvládl. Práce v tomto týmu má ale jednu velkou nevýhodu. Pokud to nevíte, Splinter Cell znamená v překladu oddělená buňka. Pro Echelon neexistuje nic jako neúspěšná mise a pokud je agent chycen nebo se stane něco, co mu znemožní misi dokončit, prostě se od něj oddělí, jako by pro ně neexistoval. Na druhou stranu má zase to nejmodernější vybavení, jaké je právě k dispozici. Právě výbava je jedním z důležitých aspektů série Splinter Cell.
První díl byl opravdu úspěšný. Po příchodu jiných Clancyho sérií, Ghost Recon a Rainbow Six, to Splinter Cell vzal za trochu jiný konec. Sam Fisher je odkázaný jen sám na sebe, kdežto v ostatních zmíněných především kooperujete v týmu. Občas i Samovi někdo podá pomocnou ruku, třeba Grim, operátorka na telefonu, se kterou se v jednom z následujících dílů setká i osobně. V prvním díle je pro Sama přichystaný úkol v Gruzii. Píše se rok 2004 a NSA ztrácí kontakt jak s agentkou Madisonovou, tak s agentem Blausteinem, který ji měl zachránit. NSA se obává rizika, že bude existence Third Echelonu prozrazena, a tak do akce posílá Sama Fishera, aby zachránil oba agenty a přitom omrknul situaci v Gruzii. Během průzkumu se ale příběh lehce rozjede a z Gruzie se Sam přesune do USA, Číny nebo třeba Barmy.
Tou věcí, která si získala hráče, ale nebyl příběh. Byl to především chytlavý a jednoduchý gameplay. Jednoduchý ne ve smyslu, že byste si se vším poradili s prstem v nose, ale že hned přejde do krve a celé vaše snažení je doslova nasáklé atmosférou. Volný pohyb v celkem prostorných lokacích a k tomu několik serepetiček, kterými Fisher disponuje, tvoří kombinaci, která dokáže i dnes na nějakou chvíli zabavit. Některé výzvy dokážou i celkem potrápit. Někdy nesmíte nikoho zabít, jindy zase celou úroveň projít v anonymitě. Od takových náročnějších misí bylo ve druhém díle s podtitulem Pandora Tomorrow upuštěno. O to víc věcí ale zase přibylo. První díl se odehrával po většinu v interiérech, zatímco ve dvojce se podíváte i ven, což poskytuje mnohem větší variabilitu možností, jak dosáhnout svého cíle.
Tentokrát se Sam vydává do východního Timuru, kde se jistý velitel Suhadi Sadono chystá vypustit do světa smrtelný virus. Samozřejmě je Sam pod vedením Third Echelonu vyslán, aby zabránil jeho vypuštění. Do toho se ještě zamotá organizace ShadowNet, která představuje především roli informátora. To ovšem neplatí v multiplayeru, který byl na tu dobu velmi originální. Nastupují proti sobě organizace ShadowNet a Argus, agenti vs. žoldáci. Agenti mají podobné schopnosti a vybavení jaké najdete v singlu. Tým Argus má k dispozici mimo klasických zbraní i detektory, granáty nebo miny. Vždy proti sobě stáli 2 hráči z každého týmu, a když jste se dokázali dobře sehrát, jen těžko vás dokázal někdo zastavit.
Třetí díl s podtitulem Chaos Theory je mnohými označován za nejlepší v sérii. Sice se nesl v duchu svých předchůdců, ale působil svěže a přinesl zážitek, který jste zatím v sérii Splinter Cell neměli možnost prožít. Lokace, ve kterých operujete, se zase mění. Jednou jste ve Washingtonu, potom se zase plížíte v Japonsku. V Chaos Theory sice nebyly nějaké revoluční novinky, ale všechny aspekty se podařilo vývojářům vylepšit na vyšší úroveň a ty, které působily krkolomně, dotáhli do konce. Umělá inteligence jen tak nestála na místě, ale občas vás mohla i překvapit. I z hlediska grafiky to byl daleko větší skok, než mezi předchozími dvěma díly. Splinter Cell prostě stoupal na vrchol jako raketa a pro mnohé hráče je Chaos Theory synonymum pro tu pravou stealth akci.
V následujícím díle, Double Agent, si vývojáři připravili pro Sama hodně špatné zprávy. Při poslední akci zemře jeho parťák. Po návratu se ale dozví ještě něco horšího. Jeho dcera zemřela při autonehodě. Z toho důvodu se ocitne úplně na dně a ztrácí chuť k životu, a tak se vrhá do nehorázně nebezpečné akce, ze které je jen malá šance návratu zpět. Je vyslán do kansaského nápravného zařízení, kde má navázat kontakt s Jamie Washingtonem. Jamie je členem teroristické organizace JBA (John Brown’s Army). Pomocí něj se musíte dostat až k vůdci a vykonat, co je potřeba. Vyhlídky nejsou zrovna moc dobré. Ale to by nebyl Sam Fisher, kdyby si s tím nějakým způsobem neporadil.
Během postupu hrou si musíte udržovat důvěru lidí z JBA. Její míru ovlivňují akce, které provedete nebo neprovedete. Občas si prostě musíte popřemýšlet, jestli to, co právě děláte, není příliš nápadné. Takový systém vás může donutit udělat věci, ke kterým byste se během běžného hraní neuchýlili. Také si častěji nvyjdete na procházky na misích za bílého dne, takže si musíte dávat větší pozor, aby si vás někdo nevšiml. Na konci hry na vás čeká jeden z celkově tří konců. Následně jste se mohli pustit do multiplayeru, který se moc nezměnil od dob Pandora Tomorrow. Po skvělém Double Agent ale přišel díl, který vybočil ze zajetých kolejí série.
Splinter Cell Conviction, v pořadí už 5 díl, je asi největším odklonem od celé série. Bylo to převážně o přestřelkách a hodně se upustilo od důrazu na stealth postup, který byl nahrazen filmovějším pojetím. Sice jste se i v předchozích dílech mohli prostřílet skrz celou úroveň, ale rozhodně to nebylo nic lehkého. Nepřátelská inteligence tu však byla asi na úrovni díry v plotě. Na druhou stranu ale mohli do série naskočit hráči, kteří spíš preferují akčnější postup. Ubisoft se navíc ještě před vydáním dušoval, že hra bude postavená hlavně na fyzice a Sam bude moci používat většinu předmětů v okolí. Nic z toho se ale ve finální hře neukázalo. I přes to všechno jde o výbornou hru, jen v trochu jiném stylu, než na který jsme byli v sérii zvyklí.
Zatím poslední díl série s podtitulem Blacklist dokázal opravdu překvapit. Místo toho, aby se držel stylu Conviction, se vrátil ke hratelnosti předchozích dílů a působil jako kombinace Chaos Theory a Conviction dohromady. To sérii opět nakoplo. K tomu také přispěl návrat zdařilého multiplayeru, který v Conviction chyběl. Prostě se spojilo všechno dobré, co jsme doposud viděli. Kvalitní příběh, stealth postup skvěle zkombinovaný s akčním. Zkrátka Splinter Cell, kterého si chcete zahrát. Ostatně, nic novějšího ze série Splinter Cell není a zatím ani není oznámený vývoj případného pokračování, i když se o něm nějakou dobu šušká. Jak jste na tom vy? Máte radši klasické díly s důrazem na stealth, nebo si radši pořádně zastřílíte? A byli byste vůbec rádi za další nášup dobrodružství Sama Fishera?
