Oba díly fantasy série Risen rozhodně měly něco do sebe, hity se z nich však nestaly. My jsme se rozhodli zabrousit do nedaleké historie a podívat se, jak to vlastně bylo s dílem posledním.
Kdekdo říká, že druhý díl nikdy nemůže být lepší dílu prvního, i kdyby byl objektivně vzato skutečně lepším. Člověk jako tvor rád porovnává a ještě raději si ochranářsky zasedne na dílko, které mu jako první z řady dopřálo chvilky radosti a štěstí. Autor článku vychází z předpokladu, že většina čtenářů tohoto ohlédnutí má se hrou Risen 2: Dark Waters osobní zkušenost, a pokud ne přímo s ní, pak alespoň s jedním z titulů RPG série Risen či Gothic.
V tomto případě se nejedná o recenzi v tradičním pojetí, kterých již bylo na Risen 2 uveřejněno bezpočet. Zde spíše než nezviklatelná fakta a pocity hrají prim prosté lidské city a ohlédnutí za vším, co hře je a není svaté.
Toto ohlédnutí je svázáno se hrou, která poeticky řečeno dovede dospělého hráče dohnat jak k slzám štěstí, tak i k slzám smutku. Ačkoliv je i dnes volání výčitek stále zřetelně slyšet, je to právě humor, jenž dokáže spálit mosty a umést cestičky za všemi „kdyby“, jimiž je titul Risen 2: Dark Waters v celé hloubi prošpikován. Aby bylo také objektivitě učiněno zadost, je nutno zmínit, že hodnocení vychází ze základní verze hry bez aplikace patchových oprav. Bude se chválit?
Souboj titánů
Tak, co že nám vlastně ta dvojka přinesla nového? Máme tu o poznání modernější grafiku, obloha už není skyboxová omalovánka, ale plně ve 3D – krásně se na ni dívá. Valčík se šperhákem protancoval své tretky až propracovanější verzi se samostatnou obrazovkou. Stejně tak byl od pozadí hry separován interface výbavy a úkolů, což lze považovat jen za jakousi změnu pro změnu, tím spíše, že tu a tam namísto prodeje omylem „solíte“ zlaťáky rozveselenému kupčíkovi.
Jelikož jde o hru z prostředí korzárských rejdů, neobejdou se inovace ani bez takových pecek, jako je opička vyučená v oboru zlodějském či papoušek zběhlý v bojovém umění. Nutno podotknout, že lenivějším lapkům opička usnadňuje život velice výrazně, až člověka přepadají myšlenky, že by takový pomocník s chápavýma ručkama přišel vhod namísto psa i v reálném životě. Vedou je ve zverimexu?
Jako ohromná výhra se jeví doladění fyzikálního modelu oponentů, kdy již při posledním šlehu neodlétávají od hrdinovy čepele tucet metrů daleko, jak nám bylo předváděno v prvním dílu Risen. Dvojka už propůjčuje krátkodobou levitaci pouze nešťastníkům, kteří se jali přičichnout zblízka k hlavni nejmocnějších mušket a brokovnic. Během soubojů se už také nejde nakrásně zavrtat do průzkumu truhlic a sarkofágů, kdy na vás monstra pouze bezmocně zírají.
Praktickým přídavkem je i textová informace označující, co už vámi bylo vyrabováno a co nikoliv. Oproti jedničce bohužel docela zmizelo relaxované vysedávání, kdekoliv to jen šlo. Jistě si vzpomínáte na takové ty chvilky, kdy se člověk posadil na vyleštěný pařízek, založil ruce v klín, pohled svůj nasměroval dolů z klášterní vyhlídky a pyšný sám na sebe si pošeptal: „To jsem byl dneska zase ´poctivej´…“
Risen 2: Dark Waters rovněž přinesl přebytek zlaťáků a zkušenostních bodů, za které si poměrně záhy můžete zakoupit… palnou zbraň. S příchodem palných zbraní počne prvotní fáze hry z principu „bojuj útěkem“ přecházet do pozice akčnější střílečky stylizované do bukanýrských kulis. V první třetině prvního Risen (a ve všech dílech série Gothic) jsme byli zvyklí prchat, vzít nohy na ramena pokaždé, kdy byl náš nepřítel obdařen větší silou nežli my. A také proto máme RPG tak rádi – s o to větší pompou potom přichází již vytrénovaný hrdina na místo útěku, aby svou počáteční nesmělost rozťal skrze hlavy lítých bestií.
Z Risen 2 částečně vymizel prapůvodní strach o holý život, když se nedaří čepelím, zkrátka seberete z ramena dvouhlavňovou mušketu v kombinaci s tasením trychtýřové bambitky a úspěch je předem zaručen. A pro jistotu použijte ještě tříštivou vrhací šrapnelku. Před takovou ukrutnou modernou cudně klopí očka i nejvýkonnější kuše z prvního dílu. Ve výsledku de facto nemáte vůbec z nikoho a ničeho respekt, což je na jednu stranu škoda, jenže… logika neskřípe.
Pokud by ve hře o pirátech byla mušketa svou ničivou silou pozadu za vším chladným, zřejmě by na nás duch historie dýchal přes pořádně silnou igelitovou tašku a druhá světová válka by byla vybojována šavlemi a lukostřelci. Hojnost všeho ve hře nechává v nezájmu i nabízené možnosti zbrojířské výroby a kovářství. Alchymii odplavila technologie destilace rumu, ale proč se jí učit, když plných lahvinek je všude habaděj a o zlaťáky člověk skoro zakopává. I škarohlíd však musí uznat, že prosyčení doutnákového zámku, ze kterého se ježí chlupy, má něco do sebe a vzdáleně evokuje jiné peklo v tropech – Scottův velkofilm 1492: Dobytí ráje.
Nastolení éry palné zbraně tak přišlo na úkor zbraní chladných. A bohužel ještě dál a bolestněji, než by bylo pro RPG běžné. Zatímco v prvním dílu RPG Risen byl obolus zlaťáků předaný trenérovi přetaven v novou bojovou schopnost, například v kombo či úskok, v Dark Waters zkrátka k žádnému výraznému vylepšení dovedností nedochází. Naučíte se odkopávat dotírajícího nepřítele, síla vašeho seku a bodu lehce nabude na síle, ale o propracovaném systému ztečových a obranných pohybů a komb nemůže být ani řeč. Nemluvě o tom, že v prvotní fázi hry jsou něžné kolize čepelí doprovázeny stejnými zvukovými „samply“, jako ve vůbec první „dosovce“ Prince of Persia.
Ústřední postavy coby gró RPG
Hrdina je pirát. Pirát, ano, pirát. A po událostech prvního dílu se tak trochu topí. Topí v lihu. Ale plavat neumí ani ve vodě. Co se děje? Haló, proberte se! Tohle není nerozum, tohle je s prominutím pakárna. Jako kdybyste si koupili akvárium a z nějakého důvodu do něj nešla napustit voda, jen vhodit rybky. Jako byste zaplatili za koupaliště, kam si můžete jen skočit, ale nikoliv v něm plavat. Odešla s postoupením práv na značku Gothic také veškerá schopnost programátorů napsat kód pro plavecký výstup hlavní postavy? A jakým „nonšalantním“ způsobem je tento nedostatek kamuflován. Hanba!
Pokud bychom v trpkém rozvíjení tohoto neduhu zašli ještě dál, představte si například hlubinné rejdění za bohatstvím a podvodní souboje s kluzkou mořskou havětí. A přitom jsou některá pobřežní místa v Risen 2 nesmírně čarokrásná, hřích si vůkol nezaplavat. Člověka doslova trhá touha ponořit se do průzračných vod sluncem zalitých a prostřednictvím hrdiny ze sebe smýt všechnu špínu dnešní nemocné doby. Škoda. Co by ještě pirát směl a měl?
Aha, pozorovatelský koš plachetnice – proč se až tam nemůže hrdina vydrápat? Škoda, přeškoda, svobodomyslné duše s okem estéta ať si zahrají čtvrtý Assassin´s Creed, pokud baží ukojit hlad po dosažení krásné vyhlídky na moře a pevninu (a dekolt Patty) z ptačí perspektivy. Celkový výkon hlavního hrdiny tak drží nad vodou jeho nadabování, perfektně napsané dialogy a také prostá skutečnost, že je na něj i na jeho dobový šatník docela pěkný pohled. Je to rebel!
Bukanýrka Patty je kočka, tedy mohla by ji být, ale bohužel váš nejvěrnější buddy ve hře má snad nejslaběji odvedené grafické zpracování tváře. O mimice jako takové a stereotypním modelu gestikulace ani nemluvě. Škoda, Patty je ale stejně sympaťanda, možná trochu rozcapená, ale škádlení hlavního hrdiny „dává“ na jedničku. Pokud by „dala“ i něco jiného, něco, co si Piranha Bytes dovolili zavést již v Gothic II, hned by bylo na té tropické výhni krásněji. Výzva čtenářům: najde se mezi vámi někdo, komu Patty hned v úvodní misi v Caldeře nevylétla tři metry do vzduchu? S oním bugem opět přišla na přetřes akademická otázka: jak moc lehká holka tedy Patty ve skutečnosti je?
Řekněte sami – kdo z vedlejších postav se vám po dohrání dvojky zachytil v paměti a nepustil? První Risen nabídl celou plejádu charakterních postaviček, inkvizitora Mendozu, všechny mistry ze Sopečné pevnosti, velitele Carlose a Severina, kapitána Romanova, milý páreček lovců s ochočeným turbovlkem, druida Eldrica… S některými z uvedených se setkáte také v Dark Waters, například s Carlosem, který jen nedůležitě konejší hlavního hrdinu, Eldric je bez patche docela němý, Severin holedbavě šikuje své mužstvo, za úplatu vyučuje boj, nicméně srdceplochost z těchto charakterů přímo srší a nejde nijak vyvětrat.
Druhý díl přinesl poměrně zajímavý čtyřlístek zlotřilých pirátských kapitánů (Steelbeard, Crow, Slayne a Garcia). Nejzdvořilejším z nich je Steelbeard, česky Ocelovous, starý „ublafaný“ bonviván. Jeho nezpůsobné chování a protěžování autority moci jen dává napovědět, jací že bídáci musí být kapitáni ostatní. Ve dvojce s „těmi horšími“ sdílíte poměrně dobrodružná spojenectví, ale když dojde na lámání chleba, souboj s nimi je naopak vším, jen ne nezapomenutelným zážitkem.
Zkrátka pozvednete flintu, hlaveň nadělá hřmotu fůru, a padouch leží bradou vzhůru. Některé NPC jsou pak naprosto takříkajíc do počtu, nemají hrdinovi co říct, co nabídnout, takový pocit v „menším“ prvním dílu Risen zcela chyběl. Tam musel hráč všechny postavy řádně vyždímat a vyčerpat, aby jim mohl dát definitivní sbohem. I tupý farmář tam dokázal slovně reflektovat situace, které před chvilenkou prolétly před jeho zaprášeným nosem. Risen 2 obývají tři typové skupiny postav. Dělíme je na frustranty, informační centra a mlčouny. Kdyby informace nebyly koncentrovány do úst několika málo figur, člověk by je mohl vyzvídat od vícera postav, víc by pátral, zjišťoval, – není i toto jednou z podstat neobyčejného dobrodružství?
Opakování – matka (ú)spěchu
Ehm, čtenáři, ohledně dublování NPC – také jste ze hry měli pocit, že mezi lokacemi neustále vandruje jeden a ten samý kovář? Ten samý majáčný? Ten samý vousáč? Ten samý holohlavec? Ten samý Hispánec? Inkvizitor? Domorodec? Krejčí? Kupec? Bez orientace dle jmen postav a jejich povětšinou neměnného postu by byl hráč zcela jistě ztracen. Efektivnější způsob pocitového odosobnění hry lze vybudovat jen stěží. A nejiná uniformita panuje v bestiáři stvůr.
Kam se podělo vizuálně rozmanité rozkastovaní na zvědy, válečníky, válečnou elitu a kněžstvo, jako tomu bylo vždy v minulosti např. u orků a ještěřích lidí? Ještě, že autory Risen 2 nenapadlo přidat jedné z oblud například talár a hned bychom tu měli novou rasu. Taková „mořská příšera-soudce“ by vedle základního provedení jistě přišla vhod pro obohacení radosti ze hry... Autoři, přívlastkem „rozzuřený“ skutečně hráče neošálíte, když se jedná o jednu a tu samou obludu.
Velké plachetnice ve hře vypadají naprosto stejně! I přes diferenci v nastoupených posádkách a napnutých plachtách je to jasný adept na hříčku „najdi pět rozdílů“. Dále zamrzí donekonečna se opakující objekty jako žraločí čelisti, ohlodaná žebra čehosi, svícny, baňky – a nezáleží, zda-li jste v luxusní rezidenci bukanýrského admirála, plachetnici třídy „Inkvizice“ nebo v zatuchlém gnómím brlohu vtipně pojmenovaném „casa cava“ – všude jsou, všude jsou...
Dlouhá bouře, blýskavice, nekonečná, opakující se, takřka věčná. Byť tyto údajně sesílá sama Mara, nemusely by zuřit hned několik dní po sobě. Člověk se vyspí z ledasčeho, ale bouře v Risen 2 aby snad v posteli přespával i čtyři dny. Dalším průvodním jevem hry je živelné renderování vegetace přes Speedtree engine, tedy modelace textur „foliage“ objektů při zkracující se ohniskové vzdálenosti. Keříčky a křoviska tak v praxi neustále metamorfují, jako když si šílený Japonec znovu a znovu rozbaluje a skládá origami. Ve výsledku je pak jeden více zděšen z podezřele se pohybujícího keře, než-li z ataku kdejakého ghúla.
Nucený výsek tropických krás
Ach, ó, lascivní hm a hned celá parta dalších citoslovců proletí vzduchem při spatření krásna světa RIsen 2. Za tím naprosto nejlepším musíte odplout na Mečové pobřeží, z hlediska nadesignování úrovně, velikosti a rozmístění civilizace a herních bodů jde o místo, s nímž se ani zdaleka nemůže srovnávat žádná jiná lokace ze hry. Ale o tom až později.
Mečové pobřeží nadchne dokonalými plážemi jako z katalogu cestovní kanceláře a řadou vnitrozemských poetických místeček, kde by si hráč nejraději postavil chatrč a v klidu zestárnul. Jak už bylo řečeno, pohled na slunečnou oblohu vás přenese do pohody letních měsíců. Vycházející slunce s bříškem ještě namočeným v moři a jeho paprsky, které se vláčně prořezávají skrze porost, jsou zkrátka podívanou, nejlepším důvodem, proč by si měl člověk celé pirátské dobrodružství zopakovat. Ať se za patami písek práší!
Tu správnou dobrodružnou náladu dokáží hráčům navodit také výborné předělové sekvence při přeplouvání mezi jednotlivými destinacemi. Loading je krátký, a tak si na příliv dalších krás nemusíte dlouho čekat. Ale všeho do času. Poté, co se u jedné z malebných plážiček Mečového pobřeží vynořila Mara, bylo „prázdninové“ uvolnění rázem tatam a vody tehdy začaly být opravdu temnými.
Už žádné ledabylé pendlování kolem moříčka, teď už si hrdina musel dávat pozor na všechny oči číhající pod vodní hladinou. Budeme-li se bavit o jedné z největších deviz Risen 2: Dark Waters, potažmo kteréhokoliv kvalitního RPG hry, neměli bychom opomínat jedno teoretické srovnání. Zatímco například běžná FPS skýtá zhruba pět až deset úchvatných, nezapomenutelných momentů, Risen 2 nám jich podaruje třeba i 70. Jejich počet je odvislý od způsobu hraní, denní doby, chuti hráče odhalovat, od náhod… zkrátka jako v běžném životě – komu se nelení, tomu se v zeleni zážitky hromadí.
Tradiční fištrón a kulišáctví piraních tvůrců
Nu zaplaťpánbůh, že je hráči hodnověrně vysvětleno, proč hlavní hrdina vlastně o oko přišel, že to zkrátka není jen otázka pirátské image bez příčiny. Občas lze v kuloárech zaslechnout, že se Risen 2 svezl na vlně filmů o pirátech z Karibiku, nicméně toto dogma bude zapříčiněno tím, že se nic takto výrazného ze světa pirátů na obrazovkách monitorů v posledních letech pravděpodobně neobjevilo. Občasně odkazy na filmy Piráti z Karibiku, ale jen opravdu řídké, tam k vidění a slyšení jsou, že by se však jednalo o vykrádání či napodobování filmových opusů, o tom se v žádném případě nedá hovořit.
Některé dialogy jsou široce rozvětvené a vpravdě geniální, nerozpletitelná domluva s nahluchlým zbrojířem z Tacarique prudce rozveselí i ty největší herní flegmatiky. Správný říz mají také rozmluvy s prostitutkami-učitelkami (obzvláště, když vám za zády stojí zhrzená Patty), ovšem jak již výše bylo zmíněno, bude se jen a jen tlachat. Humor ve hře použitý je vpravdě neotřelý a baví až do samotného konce.
A nejen hovory s lidmi je hrdina živ. Diskutovat s gnómy a poslouchat jejich vtipně pomixovanou italštinu a „špangličtina“ je čirá radost. Toto se autorům vážně povedlo a kdejaký hráč pozná, o čem je řeč ještě před tím, než to stihne pochopit i samotný hrdina. Není možno nezmínit disputaci s gnómem stařešinou, který jako zkušený jazykozpytec dává hrdinovi jízlivé lekce spisovné mluvy. Opravdu důvtipné, tvůrci. Takhle má vypadat koření správného RPG.
I přes všechny zmiňované neduhy však Risen 2 stále dokáže hráče přimět k tomu, aby hře naprosto propadl a začal přemítat o skutečném světě, kterým právě prochází, což je dar přidané hodnoty exportovaný již s prvním dílem série Gothic. A právě Mečové pobřeží si vás v tomto ohledu získá nejvíc, tam budete Risen 2 doslova prožívat srdcem, vše ostatní je jen čekáním na návrat právě k jeho břehům.
Mrtvý Ostrov mrtvých i jiné mapy mdlé
Tacariqua je rozporuplnou mapou, kde kdosi zapomněl vypnout šedozelený filtr barev. Představuje podivně prořídlý svět s rozložením táborů nepřátel inspirovaným skirmishovými mapami z C&C: Generals. Ostrov zlodějů jednoduše řečeno ujde, představuje zajímavé zpestření, ovšem vesnice gnómů byla vytvořena bez invence a z hlediska orientace je prostě „na hlavu“. Nadto zamrzí, že gnómové nadávají, že na ně imrvére útočí „cosi“ z bažin a jednoho po druhém je požírá, a později zjistíte, že na přístupy do vesnice nerozmístí ani stráže.
Uvadající kvalita jednotlivých destinací nebyla pouze případem Ostrova bouří, ale i jiných map, které v Risen 2 s hlavním hrdinou navštívíte. Ostrov bouří nestojí ani za komentář – démonizovaný hlavní padouch ostrova padl po jediném výstřelu z „hromové tyče“, leveldesign by mohl být přirovnán k panelovému domu o sedmi poschodích a dvou schodištích, který všehovšudy čítá jednu obyvatelnou bytovou jednotku.
Maracaiská zátoka je dělaná ve spěchu, tamější exteriéry jako by z oka vypadly prvnímu Vietcongu od Pterodonu. A proč se tam nezobrazuje „destination point“ inkviziční přístavní bašty, nad tím zůstává rozum stát. Takže nezbývá, než absolvovat etapu džunglí, nebo se teleportovat na loď a pak opět doskočit svými chodidly na pevninskou zeminu. Svým způsobem bychom měli kvitovat s povděkem, že nám autoři naservírovali rozmanitá prostředí, jen by u toho hráč nesměl mít pocit, že v hlavní roli byl spíše než-li kreativita právě časový pres.
Tajné přání: kéž by hrdinové hry alespoň jednou odpluli do severnějších vod s ostrovní vegetací mírného podnebného pásu. Potud se víceméně kritizovalo, proložme to něčím zdařilým. Pochválen tedy buď ostrov Antiqua plný pirátů-podšívek, či lépe – všiváků. Živoucí atmosféra a architektura ostrova opět pozvedá zástavu hry vysoko, aby ji znovu stáhl dolů jeden megalomanský pokus, vymydlený bezduchý průšvih nazvaný Caldera.
Naprostým fiaskem na téměř samotný závěr je „ridicool“ klima a postavy Ostrova mrtvých. Připlutí k jeho ponurým břehům coby součást předělové sekvence slibovalo hodně, ale tvůrcům zřejmě nedošlo, nebo se nedostalo času, aby pochopili, že mapa doslova volala po novém druhu nepřátel! Právě tady mělo být rozšlapáno ego i těch nejnebojácnějších hráčů. Jiný make-up NPC a stvůr ze hry nový zážitek vskutku neudělá a „nezapomenutelný“ gorilí alfa samec je nestoudným vtípkem, za který na vesnických zábavách rozbíjejí lahve k boji. Slabé, vážně slabé…
Finále bez draka, na draka
Jisté světélko naděje v umírajícím pocitu ze hry ztělěsňovala postava Mary a jejího nechvalně proslulého domova – Vodního chrámu. Právě tam se měl odehrát souboj, proti němuž i peklo vyměkne v zábavní lunapark. Cestou k chrámu se sice o „něco“ pokusil Kraken, jenž zprvu chramstal obří plachetnici jako přesnídávku, aby o okamžik později působil jen jako přerostlá a toporná lakrosová branka nepředstavující žádné reálné nebezpečí ni zvrat ve hře. Autor článku si do deníčku dokonce poznamenal, že Kraken byl pouhým „přiblblým kolohnátem“.
Mara, jíž za vzor posloužila strašlivá antická Medúza, byla hrůzu nahánějící mystická postava od počátku hry, ženská stvůra, která hráče ponechávala v očekávání grandiózního temného finále s vlastními šancemi sádrové sošky proti buldozeru. Jenže. Mušketa je bůh, milý Watsone, a hráč se nestačí smát, že jdou věci jako po drátkách. Zatímco finále prvního dílu Risen drásalo hráčovy nervy, finále dílu druhého se nese ve znamení rychlého rozdrásání Mary.
Ona „neporazitelná“ mrcha jen zoufale mává mečíkem a přivolává na pomoc písčité netvory – základní to potvory ze samotného úvodu hry! Tedy i závěr bez inovací. A atmosféra střetu? Jen běžná. Pár ran vyšlehlo z dvouhlavňové muškety, jeden granát se zakutálel pod ocasní ploutvinku, a pak, sbohem Maro! Nu dobrá, buďme objektivní – Mara byla dosti oslabená po souboji hrdiny s Krakenem. A vybrakovaně působící Vodní chrám byl pro změnu oslaben po souboji designéra s… Vydavatelem?
E pluribus unum
Risen 2: Dark Waters je typickou ukázkou toho, jak říkáme my Češi, když si někdo ukousne příliš velké sousto. A teď není řeč o zabugování, které vyřeší patch. Hra nabízí různorodé množství způsobů, jak se utkat s nepřáteli i popasovat s obtížnými úkoly, existuje ale motivace pro opakované hraní i v roli mistra šermu či kouzelníka voodoo? Těžko. Poněvadž už během prvního hraní vyšlo najevo, že většinu prostředí a charakterů vzal lidově řečeno někdo pěkně hákem, přičemž hráčovu chuť Risen 2 dohrát sytila i víra v obrat k lepšímu.
Ale proč se vracet někam, kde z valné části pobíháte po nepropracovaných mapách, kde nepřátelé nevyvinou jedinou snahu krýt se před smrtícími plivanci těžké muškety „všehobijky“ či kde je nerovnoměrná komunikační vybavenost a uniformita NPC doslova donebevolající? Proč tedy vlastně zachraňovat svět, jehož koncové vyzření ještě šustí přepjatým časovým plánem studia?
Co bylo pravděpodobným kamenem úrazu? V případě prvního dílu hry Risen mělo konverzi na Xbox360 v péči externí studio, avšak po jejím vydání se na hlavu technického provedení portované verze hry snesla vlna kritiky. Vydavatelský dům Deep Silver proto rozhodl, že bude Risen 2: Dark Waters pro PC, Xbox360 a PlayStation 3 vyvíjen současně, a to přímo německým studiem Piranha Bytes. Na herní konzole se hra ve shodné jazykové lokalizaci dostala až s posunem tří měsíců, čili není možné svalovat veškerou vinu na společný vývoj pro trio platforem.
Dle všeho nebyl na vývojáře ani ze strany vydavatele vyvíjen žádný enormní nátlak, neb tříletá periodicita dokončení titulů série Gothic a Risen byla ponechána také pro Risen 2. Ani technický základ není nový – engine Genome jako takový používal již Gothic 3 z roku 2006 a v přepracované podobě i první Risen (2009).
A ani prvek moře není pro sérii nikterak nový, zde navíc zcela nevyužitý – pokud pomineme několik filmečků, souboj s Krakenem a schopnost hrdiny brodit se po kolena vodou. Nezbývá tedy než znovu usoudit, že si studio opravdu ukouslo příliš velké sousto. Posíleni úspěchem prvního dílu Risen rozmáchli své síly na příliš velký operační prostor. V čem mimo jiné tkvěl úspěch jedničky? Byla vyladěná a nabízela kvalitativně konzistentní svět. Svět kompaktnější, ale s výbornou iluzí geografické a demografické autenticity.
Druhý Risen na ničem nešetří, pompézní RPG hráče uzemňuje přívalem nových pobřeží a ostrovů, nových osad a měst. A bude trvat poměrně dlouho, než si hráč definitivně uvědomí, že kvantita právě uštědřuje kvalitě pěkně štiplavý políček. Úplně nové zbraně a s tím spjatý způsob boje, resp. jejich implementace už nemohly těžit ze způsobů daných středověkými vzorci, na Risen 2 je též dobře patrné, že původně spletité prostory značného množství chrámů byly nakonec doslova a do písmene zazděny.
Nicméně jelikož chybí alespoň symbolická animace nabíjení mušket a pistolí, byl pravděpodobně základ tohoto úkonu beze změny přejat z ovládání zbraní střelných z prvního dílu. Vysloveně laciné je provedení vykopávek pokladů, kdy hlavní hrdina halabala „vyndá“ ze souvislé textury horniny půlmetrákovou truhlici plnou zlata. Skrze evidentní škrty v plánu na povrch vzlínají všechny strasti a pasti, které takto odvážný pokus o pokrok většinou přináší.
Namísto jediného, bohatě prokrveného světa „vše v jednom“, jako byl k vidění v prvním dílu Risen, servíruje díl druhý sám sebe způsobem „od všeho něco všude“. Prakticky by nebylo nutné pět všechny tyto elegie, kdyby se kvalita některých prostředí ve hře metaforicky netříštila v příboji o skaliska. Už velký vojenský stratég Moltke říkával, že kdo se chce bránit všude, nebrání se nikde. V přeneseném výroku smyslu měli být němečtí Piranha Bytes vůči myšlence svého krajana více otevření. Stálo by to za to.
Přese všechny uvedené nedostatky dokáže hra spoustu hráčů opět vtáhnout do nitra své duše a paradoxem zůstává, že i při vší nespokojenosti se stále jedná o výborný produkt počítačové zábavy. V závěru už ale Risen 2 hrajete spíše samospádem, chcete to mít, po nějakých 40 hodinách, prostě už za sebou. V tomto ohlédnutí nejde o produktovou kritiku jako takovou, spíše o mírně nostalgické postesknutí nad tím, jako dobré to mohlo být, ale nakonec nebylo. Pokud jste milovali první díl Risen, k němuž vroucná láska mnohých z nás nerezaví, určitě dohrajete i dvojku. Ale budete ji také milovat? Podělte se s námi o svůj názor na Risen 2: Dark Waters!
