Když před několika lety psal Radovan Holub do časopisu Reflex článek s titulkem "Kultura kriplů", asi netušil jakou vlnu nevole jím vyvolá. Rozběhla se spousta ostrých diskusí o počítačových hrách, avšak žádná ze stran si svůj názor nenechala vyvrátit. Jak se na tuto problematiku dívá po letech ten, kdo spor začal? To se dozvíte v dnešním rozhovoru.
Vše začalo před čtyřmi lety. Tenkrát vyšel v Reflexu nenápadný článek "Kultura kriplů". Autor v něm docela ostře napadl herní periodika a samozřejmě také hry. Pro připomenutí, přikládám ukázku z úvodu článku:
"Zavřete oči a soustřeďte se. Zkontrolujte hlaveň vaší brokovnice, v rychlosti poberte něco střeliva a k opasku pevně připněte svůj nůž. Připravte se na nejkrvavější bitvu roku ... Střelíte teroristu jednou do hlavy a je tuhej, píše se v časopise počítačových her Level, který sám sebe nazývá prestižní.
Ne, teď tu nebudu tepat přivlastňovací zájmena, která vypadají, jako by český chudák autor překládal svůj text z angličtiny. Jde mi o žánry. A o kulturu kriplů. Herní časopisy jako GameStar nebo Score obsahují oddíly jako Story, Novinky, Preview, Hra měsíce, Reportáž a Recenze. Těžko však najít, čím se tyhle útvary od sebe liší. Preview je téměř totožný s oddílem Novinky nebo Recenze, Story se podobá Reportáži, Reportáž není reportáž, ale interview, úvaha není úvaha, ale slovní průjem....."
Kompletní znění článku jsme vám přinesli v loňském ohlédnutí za kulturou kriplů, a to včetně následných reakcí, které dostaly prostor v dalších číslech časopisu Reflex.
Nedávno však vyšel další článek, který má opět na svědomí Radovan Holub, a který opět kritizuje situaci okolo počítačových her (i když ne tak ostře jako kdysi), zejména se staví proti střílečkám. Bylo by velice jednoduché takové počínání odsoudit, a proto jsme raději kontaktovali samotného autora, aby nám svůj postoj blíže vysvětlil. A tak vznikl tento rozhovor.
Doupě: Co vás před několika lety vedlo k napsání článku, ve kterém jste shrnul situaci na české herní scéně?
Radovan Holub: K tomu mě vedla spíš mimoherní situace, totiž nechutný boom zombiekultury v audiovizi obecně. Byly to třeba filmy, ve kterých se bilo, blilo, mlátilo a krvácelo a kde lidi strašili pekelní zplozenci a přitom to nemělo žádnou oporu v ději. Sledoval jsem také hry, které hrál na počítači můj syn a jeho vrstevníci, některé jsem hrál taky. Taky jsem začal soustavně číst herní časopisy. Začal jsem si kupovat knížky o počítačové kultuře, jak z hlediska herního, tak třeba psychologického. Chtěl jsem si udělat obrázek z různých stran. Tehdy v roce 1999 jsem také použil termín "kultura kriplů" pro určitou část počítačových her.
Doupě: Po napsání tohoto článku se rozběhlo spousta bouřlivých diskusí na toto téma. Hodně lidí se stavělo radikálně proti vašemu názoru a dokonce vám mnozí vyhrožovali. Neřekl jste si: "Asi jsem to trochu přehnal..."?
R.H.: Ne, já jsem ty reakce detailně pročítal a přemýšlel o nich. A můžu vám říct, že když se odpočetly nadávky a hrozby, tak ty negativní i souhlasné reakce byly fifty fifty. To mě překvapilo. Viděl jsem, že nejsem sám. Že jsem vyslovil něco, co cítí víc lidí. A to nepočítám řady vysloužilých salónních intelektuálů, kteří mně klepali na rameno a říkali, jak se mnou stoprocentně souhlasí. Ale jejich staromilské názory mě moc nezajímaly. Pro mě je stokrát důležitější reakce typu Spílám všem ptákům a zvlášť Holubům publikovaná v Levelu. To je pro mě zpětná vazba. Vidím, že mě někteří považují za zapšklého staromilce, který po způsobu Miloše Zemana sedí v bačkorách u kamen a nic nechápe.
Doupě: Kdybyste mohl, vzal byste něco zpět?
R.H.: Ne, určitě bych nevzal zpět nic z toho, co jsem napsal. Možná mně po čase bylo trochu líto těch kluků a holek, kterým jsem pošpinil jejich svět. Jsou to lidi, kteří berou herní svět strašně vážně a s úctou. Do herních časopisů píšou taky třeba o svých soukromých problémech, jsou to pro ně zpovědnice. A já si vážím toho, když někdo bere něco vážně a věří tomu. Já vím, jak se mě dotklo, když mi za mala jeden kluk v Plzni řekl, že moje kolo Favorit s tříkolečkem a dvojpřevodníkem stojí za prd. "Kdybys měl mopeda, vole, tak bys nemusel šlapat jak debil," řekl mi tehdy. A já tak věřil, že moje modré kolo je nej. Pak jsem jezdil sám do přírody, aby mně Favorita zas někdo nepošpinil.
Doupě: Původní název článku byl nakonec vztažen na celou oblast počítačových her. Ale co je vlastně původní význam spojení "kultura kriplů"?
R.H.: Kultura kriplů je podle mého celá široká oblast audiovizuální kultury. Filmy například švédský Killer Boots, novozélandský The Ugly, argentinský Paradise Ashes, italští Mutanti, hongkongský The Hole a vlastně i třeba Gummo od Harmony Korina s hrdinou střílejícím kočky patří do téhle velké rodiny. Jsou to filmy o zlu. O hypertrofii zla. O zlu jako smyslu života. V The Hole se tomu říká "virus konce století". Bezútěšné postavy, které se motají po ulicích a podřezávají si hrdla. Někdo bez důvodu zabije psa a hodí ho do moře (Mutanti). Je tu hafo beznaděje jako v doomovkách. Hrdiny těhle příběhů nejsou lidi, ale kriplové. A svět sám se stává jedním velkým kriplem. Vyjdeš z kina a jseš rád, že žiješ. Ale pozor! Ne všichni filmaři jsou špatní proto, že točí filmy o zlu. Harmony Korine je příliš velký umělec na to, aby se ve zlu jen babral. On ho umí překročit, umí ukázat něco víc. A o to jde. I v počítačových hrách o to jde. Aspoň si to myslím.
Doupě: Nešlo upozornit na problematiku herních časopisů přece jen trochu jemněji?
R.H.: Víte, já jsem se dlouho zabýval literárními žánry a sám se snažím psát své články s maximálním možným backgroundem. A najednou čtu herní časopis, ve kterém se míchá pochvalná óda s kritikou, recenze s převyprávěním obsahu, kde recenze filmu neřekne o filmu nic víc než to, proč se hrdina neoženil. To mě naštvalo. Tak jsem na to upozornil. Ale to se za ty čtyři roky už dost změnilo. Vyrostli kvalitní autoři na herní problematiku. I vy je máte.
Doupě: Hodně jste útočil(íte) na akční hry (zejména střílečky). Co je na nich podle vás tak špatného?
R.H.: Střílečky, zejména FPS (first person shootery) jsou podle mého to nejzhoubnější, co v herní branži je. Je to kal. Co to znamená, lítat jako magor mezi stěnami a kráglovat protivníky páčidlem nebo střelnou zbraní? Co je to za blbost? To mám hrát jen proto, že po cestě míjím pilulky adrenalinu? Myslím na Half Life, Unreal Tournament nebo Counter-Strike. "Plním misi", řeknu si. Ale proč? To pak v reálném životě mně může nadřízený uložit, abych v práci někoho sledoval, udal nebo zničil. A já to udělám, protože plním misi? Zkrátka vidím spojitosti mezi virtuálním a skutečným světem. Myslím si, že zabíjecí kultura vede pomalu ale jistě k růstu agresivity v téhle civilizaci - samozřejmě dohromady s ekonomickými a dalšími faktory. Impregnace násilím je podle mého neproduktivní a špatná. I impregnace virtuálním násilím.
V podstatě od nějakých dvaceti let si víc vážím těch, co staví a ne těch, co boří. Bořit dovede každý. Ale v Commandos se taky zabíjí. Ale má to nějaký smysl. Má to výhodu otevřeného prostoru. Je to inteligentní hra, která zvyšuje představivost a obohacuje taktické myšlení. Jsou další velmi dobré strategie. A adventury? Je jich hodně na vysoké úrovni. I ten český Polda 4 je mně o hodně milejší než kultura kriplů.
Doupě: Poslední vaše články už nejsou tak ostré - znamená to, že se za poslední roky něco změnilo? Změnil se i váš pohled na hry?
R.H.: Zvýšila se úroveň herních časopisů, i těch internetových. Změnil se přístup autorů. Víc přemýšlejí o tom, o čem píšou. Vyrostli vynikající autoři jako například L.P.Fish z GameStaru. To je člověk, který ví, o čem mluví. A umí to sdělit. Herní autoři vedou čtenáře k alternativám. Ukazují jim, že bačkorová kultura a konzum nejsou všechno. Dělají si srandu z televizních seriálů. Teď jde jen o to, aby alternativa, kterou nabízejí, byla lepší. A taky: samotné hry jsou lepší, enginem, grafikou atd. Prostě se podobně jako ve filmu vytvořila propast mezi srágorami pro masový odběr a kvalitním zbožím pro fajnšmekry. Mezi hry vytvořenými jako "rána na jistotu" a hrami, které ukazují nové cesty. To není možné nevidět.
Doupě: Mnozí vám vyčítají, že nemáte přehled o hrách a tudíž jsou vaše články neobjektivní. Cítíte se být odborníkem v oblasti?
R.H.: Necítím se být odborníkem, bohužel. Smekám před těmi, kteří odborníky jsou a mají za sebou tisíce odehraných hodin.
Doupě: Čtete vůbec pravidelně herní časopisy?
R.H.: Herní časopisy čtu pravidelně a vydávám za ně dost peněz. Rozhodně víc než za časopisy o filmu nebo ekologii. Paradox, ne?
Doupě: Co si myslíte o "kultuře" internetových magazínů? Liší se nějak od papírových?
R.H.: Internetové magazíny reagují rychleji. Jsou interaktivní. Jejich akční rádius mně připadá podobný jako u těch papírových.
Doupě: Co říkáte na pořádání celosvětových olympijských her v počítačových hrách, kterého se nedávno zúčastnili i zástupci České republiky? Jednou z her byla i multiplayerová střílečka Counter-Strike...
R.H.: Nemám nic proti tomu, dokonce jsem v některém z herních časopisů četl o herní olympiádě reportáž. Každá olympiáda, každý přebor má smysl. To, že se tam hrál Counter-Strike, to na věci nic nemění. Na trhu filmů v Cannes taky můžete vidět zombiekulturu a polit porno. Filmy, které nestojí za nic. Jsem přesvědčen, že počítačové hry mají potenciál být kulturou i virtuálním sportem. A vždycky jsem jejich místo v audiovizuální kultuře hájil. A vysvětloval to svým kolegům z filmové branže, kteří počítačové hry považují zhusta za ďáblovo dílo. Myslím si totiž, že mezi jednotlivými disciplinami audiovizuální kultury by mělo být víc komunikace.
Doupě: Hrajete počítačové hry? Můžete nám prozradit Vaši oblíbenou z posledních týdnů?
R.H.: Hraju dost málo. Mám rád Need for Speedy. Obdivuji kariéru Sim City a uvědomuju si, že tahle hra posunula počítačové hry o velký kus dál ke globálnímu respektu. Ty složitější hry sleduju, jak je hraje můj syn. Tuhle jsem si zahrál Bulánky - just for the fun of it.
Doupě: Všiml jsem si, že máte doktorský titul. S ohledem na Vaše články bych tipoval, že jste vystudoval psychologii. Je tomu tak?
R.H.: Vystudoval jsem češtinu a angličtinu na FFUK, chodil jsem na přednášky z filozofie a estetiky. Z toho vidíte, že do filmu taky vlastně jen fušuju. Ale tam mě berou víc než hráči. I když kulturu kriplů nemilosrdně tepu i ve filmu.
Doupě: Chystáte se v budoucnu připravit další články o herní problematice?
R.H.: Určitě. Představte si, že na startu stojí parta běžců a pak tam přijde jeden kecal a kibicuje. Ale ti běžci se na svou trať bez toho kecala nepodívali jinýma očima. Třeba jim může ten kibic říct něco, o čem dosud nepřemýšleli. Královský dvůr měl svého šaška a politická grémia mívají svého šťourala.
