Soul Calibur 2 - tak trochu jiná recenze

Multiplayer: maximálně 2 hráči
Paměťová karta: minimálně 140 KB
Analogové ovládání: ano
Vibrace: ano
Výrobce: Namco
Datum americké premiéry: 26.8. 2003
Datum evropské premiéry: v nedohlednu

Předehra

Tuto recenzi nesmíte brát tak úplně vážně. Nepsal ji totiž recenzent – psal ji školáček, který si domů nese první jedničku; dívka, která právě vyrazila na první rande; vysokoškolák, který právě složil závěrečnou zkoušku - nebo možná matka, držící v náručí své první dítě. Psal ji milovník žánru, který dostal do rukou skvost, na který se těšil celé měsíce; blázen, který neví, kdy bylo včera a kdy bude zítra – protože hraje HRU.

A právě proto neberte nic, co si zde přečtete, tak úplně vážně – berte to s rezervou a s úsměvem… A především UVĚŘTE…

Světelné efekty v praxi * Střetnutí radikálních zástupců frakce rychlosti a síly

Sága začíná

Velká, potemnělá hala se táhne do dálky. Je plná bohatě zdobených křesel; a na každém z nich spočívá stařec. Někteří z nich se ještě hýbou, jiní jsou již evidentně mrtví. Většina z nich – bez ohledu na to, zde ještě dýchají či nikoliv – je pokryta tlustou vrstvou prachu. Ticho ruší jen občasné zapraskání starých kostí a zvuky boje, doléhající sem z velké dálky. Hala je obrovská, křesel stovky a táhnou se do nedohledna…

Náhle je ticho přerušeno hromovou ranou a desítky starců si najednou musí zakrýt tváře před nečekaným přívalem slunečních paprsků – člověk se až diví, kolik z nich ještě žije. Příval světla ale netrvá dlouho, jakmile nově příchozí projde branou, kterou před chvílí razantně rozrazil, ta se za ním znovu zavře a vše se ponoří zpět do stínů. Vzdálené zvuky boje ustaly. Starci se snaží narovnat a alespoň na chvíli znovu budit zdání své dávné důstojnosti.

Idylická scénka se soubojem na život a na smrt na popředí * Dívčí válka

Nově příchozí si jich ale nevšímá a sebejistým krokem zamíří do hlubin síně. Přezíravě se usměje, když míjí starého, shrbeného ninju v modrém obleku, marně se pokoušejícího přesvědčit sklenici vody ve svém klíně, aby zmrzla. Naopak na dosud sebejistě vyhlížejícího svalnatého Japonce v bílém kimonu s páskou přes čelo a vyzývavým úsměvem na rtech se zamračí a trochu přidává do kroku.

Jak nově příchozí postupuje dál do hlubin síně, muži (a výjimečně i ženy) na křeslech jsou stále mladší a mladší. I prachu postupně ubývá a ukazuje se, že celá síň je ve skutečnosti velmi honosně vyzdobena. S ubývajícím věkem osazenstva přibývá i světla… a konečně se zdá, že neznámý již přichází k cíli své cesty. Trochu zmírní krok a na chvíli vypadá nejistě – ale pak hrdě pohodí hlavou a vykročí. Řada křesel zde končí, dále už je jen tma a neznámo.

Úplně vepředu stojí tři trůny. Tedy tři… Dva určitě, tyčí se přímo v cestě každému, kdo by snad chtěl projít. Oba jejich obyvatelé stojí bok po boku před nimi, odhodláni bránit své výsostné posty. Před chvílí spolu ještě bojovali – stále ještě jsou z toho zpocení – ale nyní jsou oba připraveni bránit to, co jim po právu náleží. Třetí trůn spíše připomíná hromadu lebek, kostí a jiných vnitřností. Stojí kousek stranou a jeho majitel se ani nenamáhal slézt z něj – jen rychle pohlédne na nově příchozího a vystrašeně se přikrčí.

Příprava na boj

Majitel třetího trůnu, všem známý mistr Boje na život a na smrt, je evidentně nervózní. Dokonce natolik, že sebe i celé své okolí pozvracel a zakrvácel. Nově příchozí, který si obvykle říká Duševní kalibr druhý (pro přátele zkráceně DušeK) zhnuseně odvrátil zrak. Mistr Boje na živ… (no však víte) si odechl – sice to nebylo úplně čestné, ale přeci jen přežil…

Starý známý Heihachi, jen nový a lepší * Ten vlevo kdysi dávno rytířem dobra. Pohed na jeho zbraň vám možná napoví, jak to s ním dopadlo...

DušKova pozornost se teď přesunula k dvěma postavám, které mu stojí přímo v cestě. První z nich je Virtuální bojovník (mezi přáteli známí jako ViBo), toho jména čtvrtý. Nyní vrhá nejisté pohledy za záda DušKova v očekávání posil – konkrétně svého mladšího bratra Virtuálního bojovníka Vyvinutého - leč marně. Nakonec se s povzdechem staví svému soupeři čelem, zatím druhý bojovník, Král železné pěsti (nechává si též říkat Tek) - rovněž čtvrtý svého jména - se pokouší za jeho zády na DušKa přátelsky pomrkávat – jsou přeci skoro bratři. Nebo alespoň bratranci. Nebo tak něco, sakra… Ale všechno marno – každý chce být králem, tady příbuzenství neplatí. Nakonec i Tek vzdává své nečisté pokusy nalézt spojence proti svém odvěkému nepříteli ViBovi a také on se staví do bojové pozice.

Odněkud z temnoty se ozývá gong a kolem tří konkurentů se shromažďuje porota, která bude dnešní zápas rozhodovat – samí mladí klučinové s uhříky či brýlemi (nebo něčím podobným, já vážně nevím, jak vypadáte, mí drazí čtenáři) a nadšeně si ukazují hned na toho, hned na onoho bojovníka. Připadá vám to snad zvláštní? Ten sál, staříci, jednotliví aktéři - či snad ta porota? Divíte se? Není čemu. Tohle je totiž síň slávy – a ne ledasjaká. Jsme v síni slávy bojovek a přímo před námi se schyluje k souboji o výsostné právo jí alespoň na krátkou dobu vládnout.

A určitě jste již identifinovali i celé osazenstvo: Ten, co si své místo zajistil bez boje svou nechutnou (nebo snad přitažlivou?) brutalitou, to byl Mortal Kombat : Deadly Alliance. Nesnaží se nikomu stavět do cesty a s nikým si nic nezačíná – a teď se pohodlně rozvaluje ve svém sedadle a baví se v očekávání věcí příštích. ViBo, to je Virtua Fighter 4; možná již vypadá trošku omšele, ale právě proto doufal, že ho v tomto boji zastoupí jeho mladší (a o poznání dokonalejší) sourozenec Virtua Fighter 4  Evolution. Tek, to je Tekken 4, pocházející ze stejné stáje jako náš nově příchozí Duševní kalibr, vlastním jménem Soul Calibur 2.

Gong!!!

Po krátkém váhání první vystupuje proti vyzyvateli Virtua. Vítá jej nespokojené mručení poroty – vedle krásné tvářičky Calibura vypadá bezmála jako neandrtálec. Šum se mění ve výkřiky němého úžasu (a místy i nadšení), když Calibur vytahuje zpoza zad meč a vrhá se na svého neozbrojeného soupeře. Ten se však jen pousměje a na základě dřívějších zkušeností s útočníkovými staršími bratry se pokouší vyrazit mu zbraň z ruky.

Trocha kopanců ještě nikdy nikoho nezabila... * Ne, to opravdu NENÍ krev... To je jen záblesk...

Ale ouha – ono to nejde! No nic. Virtua se rychle poučil ze svého neúspěchu a než aby opakoval zbytečné pokusy, útočí rychlým úderem pěsti. Ale soupeř jeho ránu sráží stranou a útočí na překvapeného a z míry vyvedeného soupeře rychlou sérií. Ale Virtua už se vzpamatoval a pokouší se o totéž na spodek – a opět se stejným výsledkem. Vidouc marnost takovéhoto počínání, rychle obchází soupeře a utočí zezadu, ale rána je znovu odražena – a zas a zase. Až je to trochu monotónní…
S poněkud roztrpčeným – a snad i znechuceným – výrazem ve tváři uvolňuje lehce pochroumaný Virtua své místo pro Tekken.

Ten se do boje vrhá s nadšením a razancí sobě vlastní; navíc povzbuzen možností překonat teď výkon svého starého soka. Na první pohled se nezapře jeho (třebas vzdálená) spřízněnost s Caliburem, ale i on vedle něj vypadá jako chudý příbuzný. A opět zde máme další a další odrážečky – marně se Tekken pokouší o výpady  svrchu, zespodu či zboku. Ovšem Calibur jej - na rozdíl od svého prvního soupeře – trochu šetří, za což si vysloužil mírný (ale opravdu jen docela, docela malilinkatý) pískot ze strany poroty.

Nakonec i Tekken ustupuje. Calibur už se bezmála raduje ze snadného vítězství, ale Virtua, který využil volné chvíle k analýze taktiky svého soupeře, znovu nastupuje. Útočí navrch… Ne, jen to naznačil! Vyhnul se odražení a rána na spodek prošla! První zásah!!! A znovu! A zno… Ale, to je překvapení! Calibur si myslel, že svého soupeře prokoukl a kryje spodek. Ale horní rána tentokrát nebyla jen naznačovaná – a favorit opět líbe matičku zemi. Je z toho natolik otřesený, že několik následujících ran se ani nenamáhá nějak odrazit. Nakonec se ale vzpamatoval a pokouší se o rychlý výpad – ale Virtua mu útok zachytil! To je tedy nečekaný obrat!!! Zatímco se oba soupeři bijí, MKDA se na svém křesle potichu pochechtává. Konečně proč ne – jeho se to přeci netýká a z cizího krev neteče. V tomto případě tedy neteče docela určitě…

Finále

Zatím se na bojišti mírně otřesený Calibur již vzpamatoval a oba soupeři jsou víceméně vyrovnaní. Když tu náhle Calibur mění meč za obří sekeru a odhazuje Virtua několik (desítek) metrů na vzdálenější stěnu. Ten se tam po pár marných pokusech vstát zhroutil vyčerpáním. Možná kdyby tu byl jeho mladší bratr, že by bylo všechno jinak. Možná…

Otřesený Tekken vyděšeně zírá na to, co zbylo z jeho dlouholetého soka a pak se v marné snaze zachránit si vlastní život zoufale vrhá na svého stájového kolegu. Také se poučil z chyb a nasazuje proti Calibur jeho vlastní zbraň – Heihachiho. Leč marně. Možná se jedná o tutéž postavu, ale rozdíly tu přeci jenom jsou – a Tekken je zatlačován stále více a více ke zdi. Ještě na poslední chvíli zkouší použít chytačku na změnu pozice, pozor… Ne. Nepovedlo se. Calibur se vyhnul, ustoupil a… Co to? On… Září? To nic, jen se nabíjí, jak to známe například z Tekken Tag Tournamentu.

No, podívejme se na zatím porotu, než s tím skončí. Trochu nám prořídla – kde jsou ti zbylí? Aha… Ošetřují svého miláčka Virtua a pomáhají mu se posadit. No nic, pokračujeme bez nich…

Raphael je jedním z nejelegantnějších bojovníků celé hry * Malá ukázka velkých efektů

Calibur teď drtí Tekken jednou sérií za druhou… Teda řeknu vám, ten Tekken ale výdrž. No jo, to je to fanovské zázemí, to dokáže divy… Ale nakonec i on padá k zemi. Kdosi nám tu křičí „Finiš him!!!“ – ale jediný pohled momentálního pána kolbiště ho umlčí a zhnusený porotce ještě s pár dalšími kolegy se raději odebírá pochlebovat svému oblíbenci Mortalovi. Calibur lehce nekopne ležícího soupeře a když ten nejeví sebemenší snahu se zvednout, odchází… Část poroty se hrne k Tekkenovi a odvádí ho k nejbližšímu lékaři.

Calibur se sebevědomě rozhlédne po prázdném bojišti a zatímco přijímá nadšené gratulace od zbylých (zhruba) dvou členů poroty, už si vyhlíží vhodné místo pro svůj nový trůn. Výrok přeci MUSÍ být jednoznačně v jeho prospěch… Ale je tu háček. Na pomoc oběma poraženým odešlo příliš mnoho sudích, takže ti zbylí nemohou sami rozhodnout o výsledku zápasu. Naštvaný Calibur si sedá do kouta a trucuje… Inu, co se dá dělat. Rozhodnutí se ještě pár měsíců nedočká – minimálně do té doby, než si ho budete moci zahrát i VY a sami rozhodnout, kdo je vlastně vítěz a kdo poražený. A do té doby – pampalapá!

A co na to já? Po prvních pár hodinách hraní jsem o Soul Calibur 2 napsal toto (cituji): „Lepší než nejlepší, krásnější než nejkrásnější, dokonalejší než dokonalý… Myslím, že to moje první dojmy z SC2 vystihuje naprosto přesně…“. Čili králové jsou mrtví – AŤ ŽIJE KRÁL!!!

Grafika: Úžasná.
Zvuk: Super.
Hudba: Neuvěřitelná.
Hratelnost: Je - a vysoká…

Jednoznačně graficky nejpřitažlivější PS2 mlátička současnosti s naprosto dokonalou hudbou, která vyniká i po stránce hratelnosti a zábavnosti. Teď jde jen o to, kdy u nás vyjde…

Celkové hodnocení: Naprosto boží!!!