Soul Calibur 2 – nevídaná pastva pro oko i ucho

Mnozí příznivci žánru si určitě dodnes pamatují klasický Soul Blade, který ve své době vynikal úžasnou grafikou (i když dnes se tomu dá už jen stěží uvěřit), neotřelými nápady a výbornou hratelností. A dnes, po dlouhých 8 letech, se hráči na PS2 dočkali dalšího pokračování toho skvostu, které je přesně takové, jaký byl kdysi Soul Blade: Neuvěřitelné.

Multiplayer: maximálně 2 hráči
Paměťová karta: minimálně 140 KB
Analogové ovládání: ano
Vibrace: ano
Výrobce: Namco –
www.namco.com
Datum americké premiéry: 26.8. 2003
Datum evropské premiéry: 2003
Oficiální stránky:
www.soulcalibur2.com

O co vlastně jde?

Nejeden mladší hráč možná vůbec netuší, co byl Soul Blade zač. Možná ho zarazí i fakt, že jeho pokračování se jmenuje Soul Calibur 2. Pro něj je tedy určeno následujících pár řádků: Soul Blade byl mlátičkou od firmy Namco (proslavené mimo jiné i sérií Tekken), která v roce 1995 vyšla na coin-upech a o rok později i na PS. Šlo o – víceméně – klasickou mlátičku, doplněnou (na svou dobu – a nejen na ni) některými velmi originálními prvky.

    

Především se jednalo o zbraně: Každá postava totiž bojovala s nějakou zbraní v ruce. Aby to nebylo tak jednoduché, neměla jen jedinou, ale mohla k té základní získat ještě 6 dalších a sedmou ultimátní navrch. Nemyslete si, že se jednalo jen o nějaké jiné grafické zpracování téhož – každá zbraň měla podrobné statistiky, které ukazovaly, v čem je dobrá a v čem ne. Zbraně se získávaly ve speciálním (víceméně) RPG módu, který navíc podrobně vyprávěl i životní příběhy všech postav.

O pár let vyšlo pokračování pod jménem Soul Calibur, ale k neskonalému zármutku nejednoho hráče pouze pro DreamCast. Grafické zpracování této hry bylo něco, nad čím zůstával rozum stát a oči padaly z důlků – a také po ostatních stránkách to byl důstojný nástupce Soul Blade.

Jak to vypadá dnes?

Soul Calibur 2 se drží zaběhnutých tradic této série. Grafici Namca zase jednou předvedli, že PS2 dosud nevyčerpala všechny své možnosti a vy díky tomu strávíte prvních pár hodin hraní s otevřenou pusou a očima přilepenýma na obrazovce, jen aby vám nic neuniklo. Modely postav jsou nádherné a skvěle rozpohybované - zbraně se blýskají, šaty i vlasy vlají ve větru a reagují na pohyby postav, prolínání polygonů je minimální (což je u takto složitých modelů takřka neuvěřitelné)…To nemluvím o tom, že všechny ty záblesky se odrážejí na brněních a tvářích bojujících, že arény také nejsou statické, ale vlní se v nich a teče voda, otáčejí různé stroje, vlají vlajky… Snad jediná výraznější chyba je občasné „zprůhlednění“ stěny, je-li vaše postava příliš blízko u ní. Ale věřte, že si toho sice všimnete, ale tak nějak vám to ani nebude vadit…

    

Dalším obrovským plusem je hudba. Vřele doporučuji nechat ji hrát cca dvakrát hlasitěji než ostatní zvuky ve hře, abyste si ji mohli opravdu pořádně vychutnat. Protože Soul Blade i Soul Calibur sice vynikali výbornou hudbou, SC2 je ale někde úplně jinde. Po hudební stránce bych ji označil za Pána prstenů herní scény. Ale tohle se prostě nedá popsat, to se musí slyšet…

Další věc, ve které SC2 předčí své konkurenty (a možná i svou dobu), je výběr postav. Kéž by se tohle stalo standardem i pro ostatní bojovky… Při výběru totiž postavu, na níž máte kurzor, vidíte vedle menu v celé její kráse – i ve vybraném kostýmu. Ale ne jako nějaký „obyčejný“ obrázek, ale přímo její in-game model v  postoji, jak čeká, až si ji vyberete – a až to uděláte, naskočí vám „na kameru“ v bojové póze. Poté si vyberete ještě arénu a můžete hrát. To se sice super, říkáte si teď asi, a hezký určitě taky – ale je to vážně tak vynikající? Ano. Jednak při výběru nejste omezeni žádným časovým limitem a jednak kdykoliv (ale opravdu kdykoliv!!!), když se vám něco nepovede, nebo vyberete špatně, stačí zmáčknout escape a vybrat znovu. Divili byste se, jak příjemné to někdy může být…I VS screen je vyřešen originálně – na klasickém pozadí uvidíte hlavy svých postav (a opět in-game modely) a zmáčknutím jednoho z útočných tlačítek můžete soupeři něco říci. Roztomilé zpestření loadingu…

A co hra?

Ano, tak tohle je samozřejmě nejdůležitější otázka. Postav je tady 20, z toho jedna (Charade) je něco na způsob Combota nebo Mokujina z Tekkena – náhodně si vybere jednu postavu, se kterou budete v dané chvíli hrát. Jediný rozdíl oproti oběma výše zmiňovaným tkví v tom, že zatímco oni se „proměňovali“ na celou bitku, Charade se proměňuje každé kolo.

Mezi zbylými 19 najdete nejen nové tváře, ale i mnoho starých známých. Od Nightmare, do které se na konci Soul Blade proměnil rytíř Sigfried, přes Mitsurugiho, Voloda, Seung Minu a Cervantese  (a další) až po Maxiho (Li Long) nebo Astarotha (Rock). Samozřejmě jsou zde i nové tváře z prvního Soul Calibura, jako Ivy nebo Kilik, popřípadě úplní nováčci, jako španělský šermíř Raphael nebo Necrid. A kromě toho dva staří známí z Tekkena – Yoshimitsu a Heihachi Mishima.

    

Další důležitou otázkou jsou zbraně. Je zde opět možnost získávat další? Odpověď zní ano. Každá postava má jednu základní a jedenáct (!!!) dalších lze získat postupem času. K tomu slouží mód Weapon Master, kde na vás opět čekají nejen příběhy jednotlivých postav, ale i spousta bonusů, které si můžete vybojovat nebo koupit v obchodech. Ano, čtete dobře – napsal jsem koupit. Za každý vyhraný boj v tomto módu totiž dostanete zkušenosti a peníze, z nichž první jsou vám prakticky k ničemu a druhé právě k nákupu spousty zbraní a bonusů. A těch vás čeká opravdu požehnaně – nové herní módy, třetí outfity postav (věřte, že v SC2 to není jen tak něco, ale věc, kvůli které budete ochotni strávit hodiny a hodiny nad plněním nesplnitelného a hledáním nenalezitelného), nové arény, různé galerie…

Když už jsem zmínil herní módy, podívejme se na ně podrobněji. Kromě výše zmíněného Wapon Mastera vás čekají ještě Arcade, VS, Time Attack (v modifikacích Standard, Alternative s trochu jiným způsobem počítání času a Extreme, kde smrt znamená konec hry), Survival (opět možnosti Standard, Death Match a No Recovery), Team Battle, VS Team Battle a Practice. A to vše ještě v možnostech Original (dostupná od začátku) a Extra, kterou napřed musíte získat a kde si můžete volit zbraně a arény, ve kterých budete bojovat.
Výše uvedené módy snad ani nepotřebují nějakého zvláštního popisu, takže snad jen zmíním, že v Arcade vás na konci čeká (bohužel ne animace) pár hnědo-bílých obrázků s trochou textu. Škoda…

Co postavy?

Dobrou zprávou pro všechny příznivce minulých dílů je, že prakticky nic se nezměnilo. Snad jen trochu systém pohybu po aréně (kromě plynulých úkroků do stran na úkor instantních skoků a skrčení) přišli autoři s novou vymožeností – úkrok našikmo. Asi to tak nezní, ale věřte, že nejednou oceníte možnost se v plynulém úkroku soupeři vzdalovat či naopak dostat na tělo. Jinak ovládání je rozloženo klasicky – útok vodorovný a svislý, kop, blok a k tomu na zadních tlačítkách možnost nadefinovat si prakticky jakoukoli kombinaci tlačítek. Snad jedinou výjimkou z tohoto pravidla je Heihachi, který má ruce rozložené jako v Tekkenovi levá, pravá a kopy jsou všechny dohromady na jednom tlačítku. Pro tekkenisty asi trochu zvrhlé, ale zvyknout se na to dá.

    

Co se týče vyváženosti musím říci, že autoři odvedli celkem velký kus práce. Samozřejmě, že na základě pár desítek hodin hraní není možné říci, jestli jsou postavy vyvážené opravdu dokonale, ale mám odzkoušeno, že vyhrát se dá vždycky; s každým a proti každému. Chce to jen najít správnou taktiku nejen pro svůj charakter, ale i proti danému soupeři. Například Talim má sice nejkratší zbraně ve hře a patří i k nejslabším postavám, když se vám ale dostane na tělo, můžete – obzvláště s pomalejšími bijci – jen držet blok a doufat, že přežijete. Na druhou stranu třeba Astaroth je pomalý a v boji zblízka prakticky bezbranný, když ale dostane dobrou vzdálenost a trochu času, dokáže soupeře zlikvidovat na dvě rány.

Světlé stránky hry
  • úžasná hudba a výborná grafika
  • bojujete se zbraněmi
  • RPG prvek, výrazně prodlužující dobu hraní
Temné stránky hry
  • datum vydání u nás je v nedohlednu

Horší už to je se zbraněmi. O jejich vyváženosti si můžete nechat jen zdát. Jako příklad mi mohou posloužit například Maxhiho desáté nunchaku, které při neblokovaném zásahu dávají 180% zranění a účinek counter hitu, při blokování to dostanete za „pouhých“ 150% normálu. Nevýhodou by snad mělo být jejich – naprosto minimální – zpomalení oproti základním. Oproti tomu například Kilikova desátá zbraň se v útoku chová normálně, v obraně dostáváte 130% zranění a při blokování 30% – a to vše za to, že je o polovinu delší než základní.

Jak se to hraje?

Správná otázka. SC2 se totiž hraje výborně. Každá postava má kolem 150 tahů, takže jen naučit se pořádně ovládat jedinou zabere nějaký ten čas. A zvládnout i všechny možné tahy, které na vás mohou použít jednotlivý soupeři…Snad jediné, co je trochu škoda, je zařazení odrážení soupeřových útoků tak, abyste získali volný protiútok. Nejen, že ho mají všechny postavy (a některé dokonce i ve více provedeních jako speciální tahy) jako blok se směrovým tlačítkem pro rozlišení horního a dolního parry, ale především jejich časování při troše tréninku není nijak zvlášť těžké. A stačí se podívat, jak hraje CPU na nejvyšší obtížnost – parry na útok, pak parry na protiútok z parry, pak zase a zase a zase… Naštěstí člověk není počítač, takže snad takhle nebude vypadat i hra živých lidí. Ale ti ukáže teprve čas…

    

Co říci závěrem? SC2 je skvělá hra, která rozhodně stojí za zahrání. Jediné dvě věci by mohly zážitek z hraní pokazit – nekonečné čekání na vydání (které nás bohužel nemine) a to, že by v době jejího vydání v Evropě už mohla být poněkud mimo…

Grafika: 9/10
Zvuk: 7/10
Hudba: 10/10
Hratelnost: 9/10

Jednoznačně graficky nejpřitažlivější PS2 mlátička současnosti s naprosto dokonalou hudbou, která vyniká i po stránce hratelnosti a zábavnosti. Teď jde jen o to, kdy u nás vyjde…

Celkové hodnocení: 9/10

Diskuze (22) Další článek: Video z Baldur´s Gate: Dark Alliance 2

Témata článku: , , , , , , , , , , , , ,