Spec Ops: The Line – střílečka, která se nebojí šokovat (recenze)

Spec Ops: The Line vás nechá přemýšlet. O nesmyslnosti válečných konfliktů. O hloupé snaze stát se hrdinou. O nepochopitelné krutosti lidského druhu. A o tom, jestli jste vlastně vůbec dobře pochopili konec hry. Právě trochu jiný pohled na ozbrojený konflikt dělá z jinak klasické third person střílečky, která by se umístila v soutěži o co nejvěrnější kopii Gears of War na čelních místech, hodně osvěžující zážitek. Spec Ops: The Line je prostě spíš Bioshockem než Call of Duty. Spíš Apokalypsou než Komandem. Ostatně tvůrci se od začátku netajili tím, že se inspirovali knihou Srdce temnoty, jež představovala vzor i pro kultovní film Francise Forda Coppoly.

Písečné peklo v Dubaji

Ve hře se stanete kapitánem týmu jednotek Delta Force jménem Martin Walker. Společně s dalšími dvěma vojáky máte za úkol zjistit, co stojí za podivnými zprávami od plukovníka Johna Konrada.

Spec Ops: The Line je prostě spíš Bioshockem než Call of Duty. Spíš Apokalypsou než Komandem

Jde totiž o to, plukovník před pěknými pár týdny zmizel, když chtěl evakuovat poslední přeživší obyvatele Dubaje, kterou prakticky pohřbily vražedné písečné bouře. Naše trojčlenné komando tak nachází kdysi opulentně nabubřelou metropoli v troskách. Ještě většími troskami jsou samotní její obyvatelé, kteří nevítají zachránce solí a chlebem, ale kulkami a granáty.

Zdánlivě jednoduchá mise se tak mění v totální peklo, kde netušíte, kdo proti vám vlastně bojuje a proč. No, kdo proti vám vlastně bojuje je jasné – všichni. Příběh je primárně o postupném odhalování tajemství a rolí všech zúčastněných v tomhle zavšiveném konfliktu. Klasické nalinkování „já jsem hodný Američan a ti zlí jsou Rusové, Arabové, Mexičani, nacisti z měsíce…“ tu vůbec nefunguje, což působí nesmírně sympaticky. A docela i depresivně, protože tvůrci se nevyhýbají kontroverzním scénám, které jsou skličující, šokující i přímo nechutné. Vyzrazovat vám je rozhodně nebudu.

Kromě zvratů a příběhových kliček hraje důležitou roli i postupný přerod hlavních hrdinů. Z původně vtipkujících kámošů v nažehlených (skoro) maskáčích se stávají otrhané, popálené a takřka labilní existence, u kterých občas čekáte, že se navzájem postřílí. Hra před vás navíc občas klade i těžké morální volby, které vám nechají jen pachuť na patře. Pravda, tvůrci možná děj místy až zbytečně překombinovali, ovšem ve výsledku se jedná o jeden z nejzajímavějších herních příběhů poslední doby. Věčná škoda, že i samotná hratelnost není tak zajímavá.

Z krytu do krytu

Zmínka o Gears of War v úvodu rozhodně nebyla náhodná, protože Spec Ops: The Line působí jako čistá kopie. Lineární third person akce funguje na standardním principu „ustřel hlavu všem, kdo ji vystrčí“ a až na pár drobností nepřináší nic nového. Nést můžete najednou jen dvě zbraně a pár granátů, zdraví se automaticky obnovuje, naskriptované scény jsou strhující a četné. Arzenál zbraní postupně bobtná, stejně tak se obměňují i typy protivníků – od slabých povstalců v úvodu po těžce pancéřované vojáky v závěru. A ano, nechybí ani pasáže za kulomety. Na řízení vozidel však můžete zapomenout.

Na taktiku není moc místa, úrovně jsou hodně koridorové a přímočaré, i když svým spolubojovníkům můžete zadávat pár základních příkazů – vybrat cíl k likvidaci, poručit použít oslepující granát a vyléčit parťáka (pro vás to neplatí). Obecně jsou vaši parťáci hodně samostatní a platní, i když narazíte na občasné výpadky, kdy stojí někde opodál a blbě čumí. Ostatně výpadky má i umělá inteligence protivníků, která dokáže občas zle tísnit, jindy zase dělat laciný terč.

Ve výsledku ale musím hratelnost pochválit, protože i když nijak neexperimentuje, funguje výborně. Pocit z krytí i střelby je výtečný, tvůrci dobře odladili i sílu granátů, a když už přestřelky začínají unavovat, dokáží změnit tempo a přinést něco nového. Hodně mě například bavily pasáže v písečných bouřích i možnost prostřílet občas sklo a zavalit protivníky písečnou lavinou. S písečnou Dubají si tvůrci prostě dobře vyhráli.

Lesk a bída Dubaje

Zasazení The Line do katastrofou zasazené Dubaje představuje po příběhu druhé největší lákadlo hry a level designerům se ho podařilo výborně vytěžit. Tedy pokud se bavíme o kráse scenérií a variaci lokací, funkčně je to prostě tu větší, tu menší koridor. Přestřelky dokáží využít výškové pestrosti města, jednou se tak brodíte pískem v ulicích města, jindy vás jímají závratě při slaňování z jednoho mrakodrapu na druhý. Jednou se plížíte luxusním obchodním centrem, podruhé zničeným muzeem a tak dále. Však se podívejte na obrázky.

Hra staví na Unreal Enginu 3 a grafika vypadá vážně dobře. Práce se světlem a částicovými efekty je úžasná, na druhou stranu tu narazíte i na slabší textury a některé hranatější modely. Animacím se nedá nic moc vytknout až na občasné legrační pády mrtvých těl. Na druhou stranu si nevybavuji, že by to v nějaké hře bylo bez chyb. Fyzika a destrukce prostředí je standardní – betonové překážky jde rozstřílet, ale na pokročilejší likvidaci okolí zapomeňte. Na sestavě s procesorem i3, 4 GB RAM a GeForce GTX 680 běží hra v rozlišení 1920x1080 při nejvyšších detailech naprosto plynule a potěší i minimální nahrávací časy.

Slušnou vizuální stránku doprovází i odpovídající zvuky a hudba. Vyzdvihnout zaslouží dabing a hlavně Nolan North v hlavní roli, který perfektně ztvárnil postupný přerod hrdiny a jeho utápění v temnotě.

Zasazení The Line do katastrofou zasazené Dubaje představuje po příběhu druhé největší lákadlo hry

Ostatně i další herci zvládli svoji práci na jedničku. Fanoušky už zmíněného filmu Apokalypsa potěší hudební odkazy v podobě vybírání podobných rockových skladeb. Na orchestrální soundtrack se tu moc nehraje. Jednoduše, Spec Ops: The Line se bez ostychu dokáže zařadit mezi dnešní AAA hry.

Příště trochu víc invence

Příběhová kampaň se dělí celkem do 15 kapitol a na střední obtížnost vám dohrání potrvá kolem 7 hodin, což je málo. Ano, můžete si zahrát znovu některé kapitoly a zkusit zvolit jiné rozhodnutí, ale to moc času navíc nezabere. Pochopitelně tu najdete i multiplayer, ale ten působí spíš do počtu – je tu šest poměrně klasických módů, systém postupného odemykání výbavy a tak dále. Nic zásadně inovativního. Mimochodem, kooperativní mód by měl dorazit později v podobě DLC zdarma.

Hlavní důvod, proč The Line si zahrát, představuje příběh. Pokud už vás nebaví ty klasické hollywoodské pohádky, kdy hrdina zastavuje bombu vteřinu před výbuchem, Spec Ops oceníte. V druhé polovině hry má skvělou temnou atmosféru, nebojí se násilí ani nepříjemných scén. Je jenom škoda, že tvůrci neměli stejnou odvahu jít jiným směrem i v hratelnosti.