Spolupráce ve hrách aneb multiplayer má pro každého něco

Multiplayer je ve hrách velmi populární a herní vývojáři ho zkusili podat různě. Zatímco většina hráčů radši soupeří, oblíbená je také kooperace.

Fenomén videoher začal textovými hrami, poté následoval Pong. Jistě tu hru znáte, dvě čárky odráží kuličku a pokud se vám kuličku odrazit nepodaří, získává druhý hráč bod. Už v této době, kdy nebylo možné hrát přes internet, mezi sebou lidé rádi soupeřili, i když pouze ve dvou hráčích na jednom přístroji. Jakmile začaly být stroje výkonnější a ve hrách začali být počítačem ovládaní vojáci, se pochopitelně zrodila myšlenka, že by hráči spolu mohli také spolupracovat.

Dneska se kooperaci věnují tisíce vývojářů a mnoho studií se nebojí různě experimentovat a podívat se na kooperaci z trochu jiného úhlu. Často se tyto pokusy vyplatí, ale občas se z kooperace stane nedomyšlená a nudná záležitost.

Začalo to singleplayerem

Pochopitelně se před rozvojem kooperace musel zlepšit zážitek v jednom. Hodně kooperativních her je založeno na tom, že jdou vlastně hrát pouze v jednom hráči, ale není žádný problém zahrát si danou hru i s kámošem. Platí to například o Halo: The Master Chief Collection, ve kterém je příběh dokonce založen na tom, že jste sami. Pokud ale chcete, můžete si pohodlně na gauči ve split-screenu zahrát hru v kooperaci.

halo_2.jpg
Split-screen multiplayer v Halo je téměř ikonický. Halo 5 se mu bohužel vyhnulo

Zejména u Halo nebo u Gears of War to silně oceníte, jelikož kooperace se do těchto titulů hodí a opravdu zabaví. Jedná se totiž o střílečky, které sice nemají otevřený svět, ale mapy nejsou striktně omezené a stále nabízí dostatek místa k taktizování. Například vy můžete být sniper a váš spoluhráč může bojovat na blízko nebo se rozhodnete svého nepřítele nějak obklíčit atd.

Bohužel u tohoto typu her může nastat problém, že hra nenabídne oběma hráčům dostatek prostoru. Herní zážitek může být až příliš zaměřen na jednoho hráče a tím pádem je druhý hráč spíše na okrasu. Stalo se to v sérii Fable, ve které můžete i se spoluhráčem zažít spoustu zábavy, ale jasně se jedná o příběhovou hru a veškerá rozhodnutí v ní dělá pouze jeden hráč. Druhý hráč bude většinu času pouze čekat, co se stane.

fable_1.jpgfable_2.jpgfable_3.jpg
Fable sice nemá nejlepší multiplayer, ale čistě multiplayerová hra Fable Legends se chystala. Bohužel byla zrušena společně se studiem Lionhead

Kooperace je v těchto titulech obvykle založena na boji proti velké přesile slabších nepřátel a aby to bavilo i více hráčů, nesmí být ti nepřátelé až příliš slabí. To je častý problém těchto titulů – vývojáři se snažili nabídnou ideální zážitek pro jednoho a jakmile se připojí druhý, je hra příliš snadná.

Přímou odpovědí na tento problém se stal mód Horda v Gears of War 2, ve kterém se skupina hráčů brání proti rozsáhlé přesile. Nepřátelé chodí ve vlnách, které jsou stále silnější. Variace tohoto módu najdeme všude možně a častým problémem módu je, že je nevyvážený. Chvíli jsou nepřátelé příliš slabí a následně proti vám jde vlna nepřátel, kterou rozhodně nedokážete porazit.

Přechytračte jiné hráče

Není nutné, aby spolupráce znamenala boj s počítačem. Velmi zajímavé zpracování kooperace je souboj s jinými hráči. Zde se předpokládá, že skupina, která bude chytřejší a koordinovanější, vyhraje. Velmi dobře je to zpracováno ve hře Tom Clancy's Rainbow Six Siege. V jednom týmu jsou policisté, ve druhém jsou zločinci a vítězství se dosáhne nejlépe domluvou a dobrou strategií.

Tento styl hry je vlastně nejrizikovější v tom, zda týmy budou vyrovnané. Multiplayerové hry rády ukazují různé statistiky a umožňují vám se průběžně vylepšovat. Hodně hráčů místo toho, aby spolupracovalo s týmem, radši bezhlavě útočí dopředu. Vlastně bohatě stačí, aby druhý tým byl tvořen přáteli s mikrofony, kteří se na vás dokáží domluvit a nemáte šanci.

Tom Clancy’s Rainbow Six: Siege – pouliční válka (recenze)

Tom Clancy’s Rainbow Six: Siege – pouliční válka (recenze)

Pokud se vám ale poštěstí a máte dobrý tým, dokáže být hra velmi zábavná. I když je v některých hrách opravdu dobře propracovaná umělá inteligence, hráčům se nevyrovná. Rainbow Six Siege je v tomto ohledu dobře promyšlené, obsahuje odlišné třídy postav, přičemž všechny mají trochu jiné zaměření. Je zde například obrněný policista se štítem nebo lehčeji oděný se silnějšími zbraněmi. Po ruce máte nástroje jako miny nebo drony, které umožňují nachystat různé pasti.

bf_1.jpgbf_2.jpgbf_3.jpgbf_4.jpg
V Battlefieldu se také vyplatí spolupracovat s jinými hráči, ale nejste na nich až tak moc závislí

Kooperace díky tomu působí celkově propracovaněji a nutí vás více přemýšlet. V tom je ale ten háček. Zatímco s dobrým týmem se budete bavit, jakmile naberete bandu neschopných packalů, bude vás hra jenom štvát. Výhodu zde mají klasičtější střílečky jako Battlefield, ve kterých je na mapě mnohem více hráčů. Rozdílné třídy zde jsou, spolupráce je silně podporovaná a také se vyplatí. Přímo spolupracovat však budete jen s pár hráči ve své skupině a pokud se jedná o neschopné lidi, stále se můžete bavit.

Experimenty vždy potěší

Často se setkáváme s tím, že kooperace není jen příjemným doplněním, ale naprostou nutností, aby hra vůbec bavila. Mnozí vývojáři se totiž opravdu nebojí experimentovat. Jedním z nejzajímavějších titulů je bezpochyby A Way Out. Bez spoluhráče hru ani nezapnete a celou dobu je rozdělená obrazovka (i když hrajete online), abyste viděli, co přesně váš spoluhráč dělá.

a_way_out_2.jpg
Bez spoluhráče dokonce není možné A Way Out vůbec hrát

Je to naprosto unikátní styl vyprávění příběhu. Každý z hráčů má úplně jinou postavu, jeden hraje za Vincenta a druhý za Lea, přičemž obě jsou na úplně stejné úrovni. Herní zážitek je rovnoměrně rozdělen mezi oba hráče, každý vede jiné rozhovory a jedinou spojkou je společná hlavní kampaň.

A Way Out: zážitek, na který se nezapomíná (recenze)

A Way Out: zážitek, na který se nezapomíná (recenze)

Hratelnost je rovněž zábavná, protože se vývojářům povedlo udělat hru tak, aby to dávalo smysl. Například se jeden hráč schovává a druhý ťukáním na sklo odláká policii nebo jeden řídí auto a druhý ho kryje palbou z pušky. Propracování takhle intenzivního kooperativní zážitku bohužel pochopitelně není snadné a hlavní slabinou je krátká herní doba.

Problémů však můžeme najít víc. Hra je nalajnovaná, vaše akce přímo neovlivní, co se stane a ani se nejedná o hráčskou výzvu. Na kooperaci je super, že se společně snažíte hru překonat a váš tým je tak silný jako jeho nejslabší článek. A Way Out je spíše hollywoodský film.

Nejlepší je spolupráce v obýváku

Ve výsledku často není zásadní samotné provedení hry jako spíš možnosti, jak hrát. Když se řekne kooperace, může se v dnešní době jednat jak o split-screen na jedné obrazovce, tak o hraní online. Zásadním důvodem, proč jsem si zamiloval multiplayer v Halo je, že jsem to mohl hrát na gauči s kámošem. Ještě nedávno se všude mluvilo o trendu, že tento styl hraní zmizí a brzy budeme všichni hrát pouze online.

Naštěstí se ukázalo, že se jednalo o planý poplach. Dnes sice najdeme mnoho her, které se na split-screen vykašlalo, ale v mnoha jiných titulech nechybí a A Way Out je na něm dokonce založeno. Pravděpodobně tím hlavním důvodem, proč chceme s někým ve hře spolupracovat je fakt, že chceme s daným člověkem strávit nějaký čas a lepší je ho mít vedle sebe, než se s ním bavit po mikrofonu.

Každopádně těžko říct, jak to bude časem vypadat. Kooperace se totiž dostává i na nejnovější technologie a spolupracovat můžeme i ve VR, například v titulu Star Trek: Bridge Crew. Snad lidé brzy nezapomenou na to, že ta postava ve virtuální realitě není skutečná.