Originalita, hratelnost, znalost daného žánru a čistý prodejní kalkul. Zjistěte, zda jsou série prokletím či požehnáním herního průmyslu.
Po přečtení vášnivých debat pod mým preview k Dragon Age 2 a Karlovou recenzí na nejnovější Call of Duty jsem byl donucen zamyslet se. Zamyslet se nad tím, proč s námi polovina čtenářů souhlasí, zatímco druhá polovina téměř hystericky křičí, jak to, že nejsme schopní poznat kvalitu hry, nebo snad že se v oboru her vůbec nevyznáme a že toto je to nejlepší, co kdy hráli. A pomalu zjišťuji, že těch důvodů je o něco více, než jen rozdílný herní vkus.
Nejdřív jsem se snažil hledat chybu v nás – a našel jich hned několik. První z nich jsou desítky a stovky dohraných her, zvláště těch v mediálně propíraných sériích. Ideálním příkladem je právě teď vyšlé Call of Duty: Black Ops. Pro nás jde o sedmý díl – resp. posedmé dostaneme to samé, co už jsme tu měli před nějakými deseti lety. Jenže hráč nový, pro něhož je Call of Duty 7 vlastně Call of Duty 2 bude unešen: „Akční a skvěle naplánovaná jízda, co se těm páprdům starým nelíbí?!“
Pokud je první díl dobrý a jméno známé, stačí přidat jen dvojku a říct „Better, bigger and more badass“
Nelíbí se nám zkrátka to, že jsme čekali něco víc. Změnu, dobrý nápad, záblesk originality, cokoliv. Zážitek v duchu původní hry, ale obohacený o něco, co tady ještě nebylo. Nebo taky splnění slibů, které nám velice přesvědčivě vtloukali do hlav marketingoví pracovníci, a my pak zprostředkovaně tlumočili čtenářům. Což v nás i v nich vyvolalo jistá očekávání a tvořili si obrázek o hře ještě dříve, než ji vůbec hráli.
Hype a mor herní scény
Očekávání fanoušků a hype jsou dvojsečné zbraně. Na jednu stranu dokáží udělat naprosto neskutečné prodeje hned při vydání hry (jako se kupříkladu stalo u v příkladech protěžovaného Call of Duty: Black Ops) na stranu druhou staví titul do nezáviděníhodné pozice, kdy všichni srovnávají výsledný produkt s mnohdy nereálným očekáváním. Pokud se navíc jedná o n-tý díl série, dokáží hráči vytknout tvůrcům byť jen sebemenší změnu v herních mechanismech anebo je rovnou předem odsoudit (viz. Fallout 3.)
Očekávání je to, co hru prodá, ne její výsledná kvalita. Toho jsou si všichni moc dobře vědomi. Co na tom, že pozdější recenze hru strhají – důležité je masírovat reklamou jak hráče, tak i novináře. I pisálci jsou totiž jen lidi a velké reklamní masáži podlehnou. Ba co víc, zprostředkovaně ji i sami vytváří: důležité totiž je mít recenzi co nejrychleji, protože ji co nejdříve chtějí i čtenáři. Přijdeš první? Super, skvělá čtenost. Přijdeš druhý? O něco horší, ale druhý názor se hodí. Přijdeš třetí? Pch, proč tu s tím lezeš, to už jsem dvakrát četl…
Očekávání je to, co hru prodá, ne její výsledná kvalita
Nadáváte nad neoriginalitou her? Ano? A kupujete stále ty samé hry, které mají za názvem jen jinou číslovku, nebo pro jistotu už jen podtitul, protože by to jinak vypadalo divně? Ano? Skoro se s vámi vsadím. Jenže jakou pak má naději prorazit nový titul?
Prodává přece očekávání – a pokud je první díl dobrý a jméno známé, stačí přidat jen dvojku a říct „Better, bigger and more badass“ CliffyhoB a hned máte o prodeje postaráno. Přitom u pátého dílu kupovat přestanete, z důvodů zmíněných dříve. Jenže koho to zajímá? Je tady spousta nových hráčů a spousta rodičů, kteří nehrají – a když ví, že jejich syn hraje Needy, koupí mu nový díl Needů a ne nějaké FlatOuty…
Obroda herní scény?
Jedinou nadějí pak je dát najevo, co skutečně hrát chceme. My s recenzemi toho moc nedokážeme. Čísla jsou sice pěkná věc, ale jediná čísla, co něco znamenají, jsou ta prodejní. Pokud chcete originalitu a ne nastavovanou kaši, dejte tvůrcům vědět, že po vyždímání nápadu a dokončení trilogie o další pokračování už zájem nemáte. A to tak, že si daný titul prostě nekoupíte. Pokud ale masáži a vlastním očekáváním podlehnete, dostanete se do nekonečného kruhu, ze kterého není úniku.